Skála slov

Debut Jitky N. Srbové Někdo se loudá po psím patří k nejzajímavějším básnickým sbírkám, které v loňském roce vyšly. Ač jde o prvotinu, rozhodně nepotřebuje falešné ohledy a zvysoka odměřovanou shovívavost – pětatřicetiletá autorka totiž vydala soubor v podstatě už bilanční. Spolu s odpovědnou redaktorkou Olgou Stehlíkovou předložila čtenářům výběr básní, které napsala mezi lety 2005 a 2010.

Navzdory časovému rozpětí zůstává převládající tón i struktura básní, tedy celý „tvůrčí postup“, pozoruhodně homogenní. Snad až příliš. Poezie Jitky N. Srbové totiž vykazuje znepokojující dvojlomnost. Přečteme si jednu báseň a jsme uhranuti. Třeba hned ta první, Bílý den: „Je bělejší než jiné/ Už od svítání// Ostré světlo řeže do očí/ Před zrcadlem ve vypůjčené koupelně/ Od krku/ Až po trn na kostrči// Sestavím sloup svých slabostí// V zahradě bílí kosové/ Udeří do hnízd.“ Pomiňme klišé o světle, kterému nestačí jen být ostré, ale dokonce – pro větší naléhavost a intenzitu, protože na tu si básnířka potrpí – řeže do očí. Až na tuto námitku je to dokonalý celek. Čteme tedy dál – a po pár básních musíme přestat. V této poezii je totiž všechno silné: jak emoce, tak racionalita, patrná ze stavby každé jednotlivé básně. Verše spolu promyšleně komunikují, každému detailu je věnována ta správná dávka pozornosti (včetně zvukové stránky: „trn na kostrči“), návaznosti i kontrasty stojí na přesně vyměřených pozicích, všechno směřuje k pointě. Dokonale otesaný celek, který drží a nic s ním nehne. Skála slov. Jenže ne každému je dobře mezi skalami.

Sublimace banality

Celá řada básní přese všechen ženský erotismus působí jako artefakty. Jako na milimetr vypočítané, ostentativně umělecké dílo, které mohu z nezbytné distance obdivovat, ale nemám šanci se ho dotknout – a ani ono mne. Jako by mezi čtenářem a dílem byl onen tlustý červený provaz z muzeí a galerií, za který se nedá jít. Jistě nejde jen o promyšlenou hru na efekt – dobrá báseň, a že jich tu je dost, nevznikne pouhou kombinatorikou a variováním osvědčeného postupu. Nicméně určitá snaha omráčit čtenáře „velkou poezií“ tu patrná je: „Matka na šňůrách ukřižuje/ ručníkový poklad“, „Strniště proťaté silnicí je úzké jak bolest“, „Tavím ocel/ Na této straně tmy“… Můžeme se ptát, kde už jsme podobné verše četli, a bylo by jistě zajímavé zkusit nalézt zdroje podobných okatě poetických obratů. Jde ale o něco jiného: všechno konkrétní, každodenní, často intimní jako by se snažilo ihned sublimovat v abstraktní, obecné, zkrátka v něco, co stojí výše než „banalita“ původního obrazu – třeba strniště či ženy, která věší prádlo a nevšímá si plačícího dítěte.

Výsledek je velmi nejistý: někdy působivý, jindy poněkud strnulý nebo i kýčovitý („stříbrem psaná slova noci“). Snad jen v básni Nedovolené hloubení tato literárnost mizí a nastupuje překvapivě civilní tón. Je to paradox: tato báseň patří k těm slabším, nakonec je však jedna z mála, které uvíznou v paměti. Většina ostatních splývá v jediný akord. V poezii, kterou lze obdivovat, ale nelze si ji zamilovat. Ačkoli pár výjimek tu je: třeba báseň Září s drsnými verši: „Myslím na slabý odvar,/ kterým jsem.“

Tanečnice Natasha

Jitka N. Srbová je z literárních portálů dávno známá pod nickem Natasha. Na komunitní síti nyx.cz nedávno publikovala své nové básně – třeba skvělý cyklus Byt v podkroví: „Z bytu v podkroví/ lze plivat nejlíp:// slina se v letu mění v anděla,// vlídně ulpí v kadeřích/ řvoucích kolemjdoucích.// Přivolaný policista/ odstraní anděla kapesníkem.// Přestupkové řízení bude zastaveno/ pro všeobecný nedostatek/ rozpaků.“ Co se stalo? Nejde jen o civilnější tón – náhle je tu okouzlující směs hravosti a uvolněnosti, radosti a ironie, pozorovatelského odstupu i blízkého účastenství. Jako by se tanečnice flamenga, které je vlastní sevřenost, sebekontrola a přísná technika, vykašlala na všechen ten dril pro publikum a začala volně improvizovat třeba na salsu. Jen tak, protože má chuť. A protože to je ona. „A naučím se sdělit cit/ i s bolestí v krku.// Bude se to hodit/ jako bruslení/ a kontakt na opraváře praček.// Je středa/ v tramvaji číslo 10,/ je před Náměstím Míru,// a život mi nemá co nabídnout,/ ale pistáciovou,/ pistáciovou si ještě dám.“ To je poezie, se kterou se dá komunikovat. Možná není dokonalá, ale žije a dýchá.

Autorka je bohemistka.