Vlasta Henych se v metalu pohybuje od osmdesátých let, kdy začal působit v dnes již legendární kapele Törr, jež podle jeho názoru přinesla do metalu prvky undergroundu. Metal za komunismu byl podle něj čistší než teď a byla to pořádná „prdel“. Dnes vidí nepřátele v penězích a politiky označuje za bezmozky. Na druhé straně si podle svých slov vychutnává svobodu a Törr ho uživí.
Jak jste vlastně s Törrem začínali?
Začátky kapely jsou trochu složitější, začínal s ní už Ota Hereš v roce 1977. Žil na Hanspaulce, kde vznikaly v té době mraky kapel, které se tam plácaly v místních zkušebnách. Bylo to třeba padesát lidí, kteří v osmdesátých letech začali dělat spíš takovej hevík, občas hráli v nějakých klubech, ale nebylo to ještě nic moc, s čím by se dalo počítat. Tehdy jsme s Otou dělali můj sklepní projekt jména 666.
Už ale hrála původní sestava Törru a mně se u nich líbily nejvíc kytary, na ty hrál právě Ota a Míra Mach, který později přešel k Arakainu. Pak se Törr někdy v roce 1986 rozpadl.
S Otou jsme už byli kámoši, a tak mi s bubeníkem Milanem Hávou řekli, pojď k nám a budeme dělat znovu Törr.
Pak přišla vlna black metalu v roce 1986.
To bylo úplně něco nového, taková módní vlna, něco, co tady nikdo nehraje, kapely jako Venom, pak na to navázali Bathory ze Švédska a Celtic Frost ze Švýcarska, ti se tehdy ještě jmenovali Hellhammer. Scéna tehdy byla v plenkách, takže jsme chytili první vítr nové škatulky. Začali jsme to dělat tak, jak jsme to slyšeli zvenku, jako to teď dělá milion kapel. Bez veškerých kompromisů s komunismem. Některé metalové kapely, co začínaly jakoby rokenrolové, byly až příliš opatrné, aby je náhodou někdo neklepl přes prsty, ale já jsem byl svobodný, neměl jsem rodinu, bylo mi jedno, jestli mě budou někde vyslýchat, tak jsem říkal ne!, jdeme do toho tak, jak to má být. Hadry, texty, všechno, co k tomu patří. Když jsme s tím vylezli na Barče [legendární KD Barikádníků v Praze – Strašnicích], tak z toho lidi byli paf, protože to předtím nikdy neviděli. Servírovali jsme to v podobě, která odpovídala té zahraniční, takže tím jsme to u nich asi trochu vyhráli. Nebyli jsme ale žádní pregnantní hráči. Od prvního koncertu jsme byli slavní. Pak stačilo zahrát pro tisíc lidí jeden koncert a druhý den se o nás vědělo od Aše až po Košice.
To šlo tak lehce?
Tenkrát to bylo jednoduché. Když někdo zdařile zaseknul jako my, tak si to lidi vlastně „per huba“ od ucha k uchu říkali, rozneslo se to a nemusel jsi mít reklamu, za kterou dnes platíš strašlivé prachy a musíš ji dělat zajímavou, aby si toho lidi vůbec všimli. Tenkrát nebyly potřeba peníze jako dnes. Kapely si i víc pomáhaly, bylo to čisté, bez závisti – dneska je nepředstavitelné, že by kapela sehnala sponzora a rozdělila by se o prachy s ostatními.
Jak jste sháněli muziku, když jste byli mladí kluci?
Tak ve třinácti letech, když jsem se začínal o muziku zajímat, byly k sehnání kapely jako Suzi Quatro, některé komerčnější, později pak třeba Judas Priest, Jethro Tull a Pink Floyd, což je i dnes moje nejoblíbenější kapela. Pak jsem se poprvé odvážil na nelegální burzu, která byla na Petřinách, kde se scházeli sběratelé elpíček a navzájem si tam vyměňovali desky, které si poté doma přehrávali na kotouče. Někomu to někdo odněkud poslal, někomu fotr jezdil ven. Každý měl zkrátka svých pět umouněných desek a za ty si půjčoval každou neděli jiné desky. Jedna stála třeba čtyři stovky, což byla tak třetina platu.
Hrozilo na burzách nějaké nebezpečí ze strany policie?
Na burze tě mohli sebrat, když dělali zátah a neutekl jsi křovím, pak tě samozřejmě vyslýchali a chtěli, abys prásknul, od koho ty desky jsou. Ty jsi ale odpověděl, že z burzy, takže jsi nikoho neprásknul. Když se zapískalo, věděl jsi, že jdou policajti. Riskoval jsi vlastně jenom proto, žes chtěl poslouchat hudbu, a nakonec jsi ještě přišel o něco, na co sis šetřil třeba rok. Většinou šlo o muziku, maximálně o časopisy, kde byly plakáty a podobně.
Jak to bylo s metalovým ohozem, který se předpokládám dělal jaksi podomácku?
Oblečení a kostýmy nám většinou šily holky z toho, co tu bylo, a my jsme přidávali různé součástky z továrny nebo tak. Hodně se jezdilo do Maďarska, kde bylo vše nějak otevřenější. Pamatuji vlaky fanoušků na velké koncerty Iron Maizen nebo Motorhead na stadionu. To způsobilo třeba pětikilometrovou frontu přes půl čtvrti, u jediného obchodu v Budapešti, Hunky Punky, kde jsi čekal třeba celý den na tričko, nějaké stahováky nebo něco podobného. Byla tam jen jedna prodavačka, byl to vážně malý obchod, před kterým se tísnilo několik tisíc lidí z Čech nebo ze Slovenska. Dnes to zní šíleně a asi nikdo by to už neabsolvoval.
Jak se stalo, že se v komunistické televizi objevil váš klip Kladivo na čarodějnice?
Klip se točil ve studiu státní slovenské televize, kam nás poté, co nám Petr Janda vydal v rámci edice Rockmapa první singl [Kladivo na čarodějnice/Kult ohně], pozvali, když jsme zrovna jeli s kamionem na turné po Moravě. Byli zvyklí, že kapela v jejich studiu s neonovým nápisem Triangel chvíli na playback dělala, že hraje, a bylo hotovo. My jsme byli tehdy dost nafoukaná a drzá kapela, o nic nám nešlo a nechtěli jsme dělat ústupky nikomu. Oficiální televize nám byla totálně u řitě, takže jsme jim řekli, že pokud, tak po našem. Triangel ať si dají někam jinam. Měli jsme s sebou celé pódium, zvuk, světla a tunu domácího šampusu, co nám narvali Moraváci. Nakonec jsme se tam úplně zlili s celým štábem. Režisér pak vtipkoval, že to vezmou na MTV a pak že nás zítra všechny zavřou. Klip třikrát za sebou vyhrál. Celou tu dobu se něco dělo, nebyla to nuda, celý stát měl společného nepřítele, komunisty. Ten teď chybí, a proto si ho mladí uměle vytvářejí.
Co když komunisty nahradila diktatura peněz?
Ekonomický nepřítel je daleko větší a těžší, ten se nedá porazit, nestačí být hrdý, mít svůj názor. Dneska jsou potřeba peníze na to, aby mohl být koncert, což dřív nebylo. Kulturáky byly všech, nemusel jsi platit za sál, stačilo, aby se našel pořadatel nebo svazák, který se nebál a měl trochu „pokrokovější“ myšlení. Dnes buď máš a hraješ, nebo nemáš a nezahraješ si. Tehdy jsme si museli komplet všechno vyrábět, zesilovače, reprobedny, kytary. Kytaru si vyřežeš, ale sehnat sponzora, abys dneska rozjel projekt, je daleko těžší. Každá doba měla svá pro a proti.
Na druhé straně jsi riskoval perzekuce, tahání po výsleších atd. Nás třeba v roce 1988 jednu chvíli zakázali po článku v Rudém právu, kde o nás napsali, že jsme fašisti, měli v tom tehdy velký zmatek. Viděli, že se za námi táhnou mraky lidí, a už jim bylo jedno, že nenašli nic vysloveně politického. Stačila skutečnost, že ovládáme mladé, které chtěli ovládat sami. Hledali záminku a našli ji v našem znaku, který tvoří dvouhlavá sekyra, a tu si přirovnali k dvoustranné sekyře italských fašistů. Udělali z nás fašisty, a když se na koncertech skandovalo „hey hey“, tak si to vzali jako hajlování. Ještě k tomu dodali, že nosíme nábojové pásy a že močíme po nocích v Bratislavě. V sedm ráno vyšlo Rudé právo a v devět jsme prakticky neexistovali. Stejně rychle jako jsme vyletěli, jsme zase spadli. Ten den jsme zrovna měli mít koncert ve Fučíkárně, kam na nás ročně chodily tisíce lidí.
Dá se říct, že vás nyní muzika uživí?
Kdyby mi před revolucí někdo řekl, že vydám dvanáct desek a že mě muzika uživí, poklepal bych si na čelo a myslel si, že mumlá nějaké nesmysly. Pořád na nás ale chodí dost lidí, i nová generace, takže to mám ročně asi, jako kdybych bral někde 25 tisíc měsíčně, ale navíc jsem svobodný. Nemám na stavění vil a kupování drahých aut, ale jsem spokojený.
Jak se dneska vydávají desky?
Nám vydává desky Jirka Sokol [Sokols Power Voice], který si už po revoluci řekl, proč to dávat velkým firmám, když má pod sebou dost kapel. Začal vydávat party, kterým už dříve dělal zvuk. Velké firmy nemají dost peněz ani ze slavných kapel na to, aby podporovaly ty začínající, takže si lidi vydávají desky sami.
Považujete Törr za underground?
V sedmdesátých letech jsem vyrůstal na českém undergroundu, Extempore, Švehlík, FOK atd. Nebylo to o metalu – tím, že jsme začali s metalem, jsme se ale filosoficky přikláněli k tomu, jak to zmíněné kapely dělaly. Jako první jsme začali šířit demáče, fanziny, vytvořili metalový underground. Nebyla konkurence a ohlas lidí byl obrovský nejen na nás, ale taky na Debustrol, Root, Krabathor, Masters Hammer atd.
Co říkáte na soutěže, jako je SuperStar?
Když se oprostím od žánrů, tak to lidem může hodně pomoci, nemusí si vyšlapávat cestičku po klubech. Špatné je, že oni během krátké doby ochutnají megaslávu. Myslí si, že už vše mají, ale najednou po nich neštěkne pes a zjistí, že musí tvrdě pracovat, jako třeba Vlasta Horváth, jemuž nedávno na koncert v Retru přišlo 56 platících. Před půl rokem přitom dostával statisíce esemesek. Jako když ti dají hračku snů a po hodince hraní ti ji vezmou. Musí to pro ty děti být hrozné, já se jim nesměju, spíš je mi jich líto.