„Než půjdete na představení Stoppardova dramatu Pobřeží Utopie, je žádoucí, abyste si přečetli následujících 11 knih,“ naléhal William Grimes, kritik New York Times, krátce před premiérou. Proč? Protože podle jeho názoru (podle svých zkušeností s ním mohu jenom souhlasit) si američtí diváci sotva vzpomenou na ruské intelektuály 19. století, kterými je hra zalidněna (mnohým Středoevropanům ovšem jména jako Bakunin, Gogol, Turgeněv, Bělinskij nebo Gercen tak docela neznáma nejsou). Zmíněná Stoppardova hra je trojdílná, jednotlivé části se jmenují Cesta (Voyage), Ztroskotání (Shipwreck) a Záchrana (Salvage). I když prý dramatik text poněkud zkrátil ve srovnání s inscenací londýnskou – ta měla premiéru v létě 2002 –, celá trilogie trvá devět hodin (v Londýně ji tak provozoval Trevor Nunn). V New Yorku jsem v Lincoln Center zhlédl předpremiéru Cesty 25. listopadu, Ztroskotání je uváděno počínaje 21. prosincem, Záchrana bude následovat od 15. února. Mimochodem úspěch u diváků je takový, že proti původnímu plánu se bude hrát o devět týdnů déle, až do 13. května. O šesti sobotách – dvakrát v březnu, třikrát v dubnu a jednou v květnu – budou všechny tři díly uvedeny jako celek v jednom dni.
Dvě a půl hodiny trvající Cesta má spád, jenž divákovi dá zapomenout na čas. Přestože sledujete 44 herců (kteří zahrají 70 rolí), už samo rychlé střídání scén na otáčivém jevišti, pozoruhodně nasvíceném, udržuje vaši pozornost; a nepochybně pozoruhodný je i text. Herecké výkony jsou mimořádné, v paměti mi zvlášť utkvěli Richard Easton jako Bakunin otec, Ethan Hawke jako Michael Bakunin a Billy Crudup jako Vissarion Bělinskij. Výrazné jsou i ženské postavy, většinou z Bakuninovy rodiny: jeho matka a čtyři sestry, všechny na vdávání.
Převážná část Cesty se odehrává v Premuchinu na rodinném statku. Tam se sjíždějí Michaelovi moskevští přátelé – Premuchino je pro ně venkovským snem, jenž umožňuje „věřit v možnost úniku, transcendenci“. S nimi vede mladý Bakunin – drama je situováno do let 1833 až 1844 – debaty o „velkých idejích“, jež se snažil sdělit i svým sestrám, idejích artikulovaných Fichtem, Schellingem, Kantem a Hegelem. Aby však nebyl divák na pochybách, v jaké společnosti se tyto diskuse vedou, nemůže si po celou dobu představení nevšimnout v pozadí za průhledným závojem desítky němých, chudě a jednotvárně oblečených nehnutých postav – mužiků, z nichž někteří otročí u bárinova stolu (car je zbavil poddanství teprve o třicet let později). Značná část druhé půle Cesty se odehrává v Moskvě ve stejném časovém období. Je-li Premuchino místem úvah a abstrakcí, je Moskva realitou: střetává se tu teorie s praxí. Drama „čechovovské duchem a tolstojovské rozměrem“, řečeno slovy kritika, tu sice končí, ale neuzavírá se – divák je v napětí, jak se setká s týmiž postavami v následující části.
Nejsem divadelník, ale při představě, že bych téhož Stopparda mohl zhlédnout v Praze, se musím ptát, ve kterém divadle by si na něj troufli – nejen technicky.