Nebývale tvrdé podmínky, za kterých přistupuje do Evropské unie Rumunsko a Bulharsko, vypovídají o neexistenci vize budoucnosti EU více než stále chybějící evropská ústavní smlouva.
Evropská unie se 1. ledna 2007 rozrostla na dvacet sedm členských států. Přistoupení nejchudší země EU Bulharska a jen o málo bohatšího Rumunska však není jen další vlnou rozšíření. Je chápáno jako dokončení celého procesu. Za jejich vstupem zaklapne mříž pevnosti Evropa a nikdo se neodvažuje odhadnout, kdo další, za jakých podmínek a kdy bude do ní vpuštěn.
Rozšíření v roce 2004 bylo evropskými politickými elitami oslavováno jako historická tečka za poválečným rozdělením Evropy. Evropská veřejnost však toto nadšení nesdílela. Přechodná opatření zakotvená v přístupových smlouvách vzbudila debaty o členech první a druhé kategorie. Ve srovnání s tzv. ochrannými klauzulemi uvalenými na Bulharsko a Rumunsko byla však tehdejší opatření vůči novým členům ještě velmi mírná. Rumuni a Bulhaři však přesto patřili k největším eurooptimistům mezi kandidátskými zeměmi, vstup do EU podporovaly všechny relevantní politické síly a míra proevropského nadšení mezi obyvatelstvem dalece převyšovala úroveň ve středoevropských zemích.
V případě těchto dvou balkánských zemí se ale politické špičky evropských států přiklonily ke značně rezervovanému veřejnému mínění a ani nové země (včetně ČR) neměly chuť a sílu, natož pak odvahu se na stranu nových zemí postavit.
Šestadvacátý a sedmadvacátý člen EU objektivně trpí markantními nedostatky v oblasti vymahatelnosti práva, korupce, veterinárních standardů i ochrany menšin. Je však otázka, zda by nebylo bývalo lepší vstup Rumunska a Bulharska raději o rok odložit než podřídit jejich existenci pod tříletou kuratelu Evropské komise, která může na základě zmíněné klauzule zastavit či omezit finanční toky do nových zemí, bude-li mít pochybnosti o efektivním vynakládání unijních prostředků. Situace, kdy 25 členů de facto hlídá zbylé dva členy téhož klubu, je těžko slučitelná s principy evropského integračního procesu.
Přechodná opatření nejsou v rozšiřování ES/EU ničím novým. K prvnímu rozšíření došlo až dvacet let po zahájení integračního procesu a je logické, že obě strany musejí mít nějaký čas na vzájemné soužití. Přechodná opatření na volný pohyb pracovních sil byla kdysi uvalena na Španělsko i Portugalsko a dotýkají se i nás. Je dobré, že se česká vláda chová důsledně a nebude jej uplatňovat na nové členské státy, usiluje-li o jejich celkové zrušení.
Precedens nebo odstrašující případ
Příklad zatím posledního rozšíření – které může být i posledním rozšířením vůbec – však otevírá mnoho varovných otázek a nejasností. Nedostává pojem „přechodné období“ až příliš široký význam, zahrnuje-li omezení tak základních práv členství, jakým je volný pohyb zboží (především potravin)? Zpochybňuje-li klauzule rozsudky soudů nových členských zemí tím, že nemusejí být uznávány v jiných unijních státech, nepodkopává se tak třetí pilíř tzv. maastrichtského chrámu? Nejde o narušení principů právního řádu Unie, bude-li o plnění či neplnění závazků plynoucích z členství rozhodovat jen Evropská komise, která může následně zastavit finanční pomoc, a nikoli soudní dvůr?
Podmínky členství Rumunska a Bulharska mohou být precedentem pro přístup dalších, méně hospodářsky vyvinutých zemí do EU. Lze pochybovat o tom, že by hrdí Turci podobně tvrdé vstupní podmínky vůbec akceptovali. Evropská unie by se měla co nejrychleji rozhodnout, jakou kvalitu vzájemných vztahů zemím ve svém nejbližším okolí nabídne, nebude-li to perspektiva členství. Dosavadní evropská politika sousedství je pro Balkán nevyhovující a málo motivující. Kandidátské země v regionu (Chorvatsko a Makedonie) by měly mít představu o tom, co je čeká a kam směřují. Také Srbsko, Černá Hora, Albánie a Bosna, které se dříve či později pro nějakou formu evropské integrace mohou rozhodnout, by měly vědět, zda unie přijímá či nepřijímá nové členy a zda mohou například usilovat o vstup do Evropského hospodářského prostoru.
Nejnovější rozšíření unie znamená přidání další, nižší rychlosti již dnes de facto několikarychlostnímu integračnímu procesu, kde jiné termíny a spěch platí pro eurozónu a jiné například pro rozšiřování Schengenského prostoru.
Autor je místopředseda a analytik Asociace pro mezinárodní otázky.