Ambiciózní projekt spočívající v téměř zdvojnásobení počtu členských států Evropské unie a jejího zcela nového smluvního zakotvení se naplnil jen z poloviny. Ani druhý rok následující po neúspěšném francouzském a nizozemském referendu o tzv. euroústavě nevěští žádný posun. Také čeští politici přesně vědí, jak by ústava vypadat neměla, ale neříkají, co od ústavní smlouvy očekávají a jakou EU vlastně chtějí.
Programové prohlášení Paroubkovy vlády obsahovalo závazek spojit parlamentní volby 2006 s referendem o evropské ústavní smlouvě. To bylo také dosud poslední jasné vyjádření české vlády k tématu budoucnosti EU. Dva týdny nato propadla euroústava ve Francii a Nizozemsku, a i v Česku debata zcela utichla (nepočítáme-li irelevantní monology z Hradu). Blížící se české předsednictví je přitom příležitostí k tomu vyjasnit si, čeho chce Česká republika v Evropské unii dosáhnout nejen pro sebe (třeba ohledně evropských fondů), ale pro celé společenství, jemuž bude půl roku předsedat.
Dosavadní dvojkolejnost české zahraniční politiky (vláda vs. prezident) doplnila nová vláda ještě o kolej třetí. Názorové různice mezi ODS a Stranou zelených vyústily v rozdělení zahraniční agendy mezi „zelené“ Ministerstvo zahraničních věcí a „modrý“ Úřad vlády místopředsedy Alexandra Vondry. Na příkladu jmenování zmocněnce pro euroústavu je vidět, jak neblahé důsledky tato situace má. Jan Zahradil je zmocněncem premiéra, nikoli vlády, a s poukazem na neslučitelnost s mandátem poslance Evropského parlamentu odmítá jakékoli vládní zadání. Může být zmocněnec bez zmocnění? A pokud by měl hájit nějakou pozici, má to být výhradně stanovisko premiéra? Ostatně Topolánkův názor na euroústavu je již dva roky dobře znám…
Také přípravy na české předsednictví v Radě EU se dnes utápějí v chaosu. Devět dní Zdeňka Hrubého v úřadu vládního tajemníka pro předsednictví je nešťastnou epizodou svědčící o obrovském zpoždění příprav na výkon této funkce. Slovinci, kteří budou Unii předsedat rok před námi, se na své předsednictví připravují už od svého vstupu – mají zvláštní vládní agenturu, jednají o realistických prioritách, školí státní úředníky. Další v pořadí, Francouzi, si na rozdíl od nás mohou dovolit čekat na výsledek svých prezidentských voleb, který určí směr jejich evropské politiky, včetně priorit již dvanáctého francouzského předsednictví. Češi jsou bohužel v jiné situaci.
Škrtat a krátit
Nejasnou českou pozici dokládají dosavadní debaty o ústavě. Ministr Vondra řekl v rozhovoru pro LN: „Stávající text [euroústavy] má slabiny, měl by se předělat a něco se může vynechat. Ideálem by bylo udělat novou smlouvu – srozumitelnou, přehlednou, s jasně vymezenými kompetencemi. Ale v politice je to jinak, tam musíte hledat kompromis. A ten se jen málokdy řídí ideálem.“ Jinými slovy: v to, že vznikne úplně nový text, ministr nevěří, 27 členských států musí nalézt kompromis – a to lepší kompromis než ten, kterého těžce dosáhlo 15 zemí před třemi lety. Budiž. Předělat a seškrtat stávající text je tedy pro ODS realistickou variantou – přesně to je také cílem současné evropské debaty. Sdílnost politiků však končí, zeptáme-li se, co přesně předělat a kde vynechávat.
Česká republika by měla zaujmout čitelný postoj i k budoucímu institucionálnímu uspořádání EU. Politické síly by měly pokud možno neideologicky zhodnotit, které posuny v kompetencích a které institucionální změny jsou pro ni užitečné a zlepšují její manévrovací prostor a akceschopnost EU jako celku (jako posílení Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, justiční a policejní spolupráce), které jsou spíše symbolické a ničemu neuškodí (Charta práv občana EU, ministr zahraničí EU), a které by naopak přímo ohrožovaly pozici ČR v rámci EU a globální ekonomiky (například daňová harmonizace).
Jen z elementární shody demokratických sil – nebo alespoň koaličních stran – může vyrůst srozumitelná vnější pozice. Realistickou volbu „malého množství“ vlastních cílů českého předsednictví předpokládá náměstek ministra zahraničí Tomáš Pojar (viz rozhovor v A2 č. 49/2006). Většinu předsednické agendy nemůžeme nikterak ovlivnit, ale budeme se s ní muset vypořádat.
Problémem hledání „nejmenšího společného jmenovatele“ v evropských otázkách na české politické scéně je fakt, že evropská politika není jen politikou zahraniční, ale úzce se dotýká domácích poměrů. Dokud čeští politici nebudou schopni oddělit vnitropolitické stranické soutěžení od základní shody na stabilní evropské strategii pro ČR (tak jako to udělali před dvaceti lety například Irové), nedokážeme využít potenciál, který nám Unie nabízí.
Autor je místopředseda Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).