Odvahu je třeba neustále udržovat

Pracovala jste v Mezinárodní společnosti pro svobodu kultury. Co bylo jejím cílem?

Naplňovat zásady obsažené v Manifestu svobodným lidem, který v roce 1950 podepsali v Berlíně spisovatelé, novináři, umělci a vědci z celého světa, a přispět k zachování, obnovení a šíření svobody kultury, což je základní a neporušitelné právo člověka. A prakticky bojovat v oblasti kultury proti všem formám totalitních režimů a různými způsoby pomáhat obětem těchto politických systémů. Podporovali jsme opravdové intelektuály, myslitelskou práci, aby se mohla osvobodit od okolních lží a přiblížit se tajemství lidské bytosti.

V čem konkrétně spočívala vaše pomoc intelektuálům v zemích východní a střední Evropy?

To záviselo na každé zemi, na okolnostech. Shrnout ji můžeme takto: zasílání knih osobám, které nás požádaly o konkrétní tituly, pozvání na mezinárodní setkání, přidělování skromných cestovních stipendií, umožňujících krátký pobyt na „Západě“. A obrovská osobní korespondence.

Věděli lidé na druhé straně železné opony, například ve Francii, co se tady děje?

Všeobecně vzato ne. Naštěstí byly výjimky: někteří novináři a univerzitní profesoři, několik vysoce postavených státních úředníků, lidé pohybující se v blízkosti emigrantů. Ale skutečnost a morální tvrdost každodenního života za železnou oponou byly většinou neznámé. Když jsem zdůrazňovala solidaritu Evropanů, abych získala od institucí nebo soukromých osob peníze nezbytné k realizaci našeho programu, dostalo se mi často odpovědi: „Ale to není Evropa! Evropa, to jsme my, nás Šest.“

Šlo o lhostejnost, nedostatek objektivních informací, nebo o ideologické důvody?

Spíše lhostejnost. Když to zjednoduším: levice vnímala naši činnost jako primární antikomunismus, pravici se v jejích ekonomických a politických zájmech nehodily takové detaily.

Bylo snadné v tehdejší Francii sehnat peníze?

Ne. Bylo to velmi těžké. S výjimkou několika darů, které jsme dostali v letech 1973–74, jsme od našich spoluobčanů nezískali žádnou finanční podporu. Naši činnost, včetně té, jež směřovala k intelektuálům žijícím v jiných diktaturách – ve Španělsku, Řecku, Portugalsku –, podporovaly americké nadace, například Farfield, Ford, Rockefeller atd.

Podnikla jste několik cest do střední a východní Evropy. Jaký byl jejich účel?

Navštívit lidi, kteří byli uvězněni ve vlastní zemi, neboť jim byl odebrán pas. Lépe poznat potřeby, na něž bychom se mohli pokusit odpovědět. Udržovat u našich korespondentů vědomí, že jsme na ně na západní straně opony nezapomněli.

Do Prahy jste poprvé přijela po srpnových událostech roku 1968. Jaké dojmy vám z ní utkvěly?

Bylo to v dubnu 1969 a šlo o mou první cestu za „železnou oponu“. Především díky Janu Vladislavovi, s nímž jsem se setkala v roce 1967 na kolokviu o Baudelairovi, které jsme organizovali v belgickém Namuru, jsem mohla mnohé vidět a poznat, setkala jsem se v ČSSR asi s čtyřiceti lidmi. Navzdory tehdejší atmosféře jsem se v tomto kousku střední Evropy cítila jako doma – jistě také díky svému vzdělání v dějepise a zeměpise anebo četbě. Československo a jeho sousedé byli součástí mé historie, mé identity Evropanky. Bylo osm měsíců po srpnové okupaci a intelektuály čekala nelehká budoucnost, přesto byli tehdy rozhodnuti nepoddat se moci. O rok později, z různých důvodů, které jsem popsala ve svém deníku, se toto odhodlání začalo vytrácet. Objevil se „plíživý fatalismus“, jemuž nebyla cizí lhostejnost, kterou projevovala ostatní Evropa.

Navštěvovala jste také další země socialistického bloku, podle čeho jste si vybírala cíl svých cest?

Byla jsem i v Maďarsku, Rumunsku, Polsku a Jugoslávii, obvykle na pozvání přátel nebo našich bývalých stipendistů. Lidé, s nimiž jsem se setkávala, patřili do tří skupin: poznala jsem je ve Francii či jinde v Evropě a stali se z nás přátelé; dostali od nás knihy a pak jsme si více či méně pravidelně dopisovali; anebo mi je na místě doporučil někdo, komu jsem důvěřovala. V zásadě platilo, že „přátelé našich přátel jsou našimi přáteli“. A konečně ještě čtvrtá kategorie: z opatrnosti či z diplomatických důvodů jsem se též scházela se členy komunistické strany a s lidmi režimem oceňovanými.

Měla jste pocit, že například v Polsku či Rumunsku lidé vědí o problémech neoficiálních spisovatelů v Československu a naopak?

V některých případech ano, ale bylo to spíš vzácné. Také mě překvapila malá informovanost Čechů a Slováků o sobě samých; vděčně přijímali zprávy, které jsem jim o těch druhých podala já.

Během cest jste si zapisovala, co jste viděla a co říkali lidé, s nimiž jste se setkala. Komu byly zápisky určeny?

Než abych po návratu do Francie sepisovala klasickou cestovní zprávu pro vedení naší Společnosti, rozhodla jsem se raději vést jakýsi cestovní deník. Více odpovídal mému způsobu psaní a mohla jsem tak lépe předat každodenní zkušenost.

Jak se vám podařilo zápisky převézt na Západ? Muselo to být nebezpečné.

Jistěže to bylo nebezpečné. Bylo k tomu zapotřebí pořádné opatrnosti. A především krajní diskrétnosti: během rozhovorů jsem si nepoznamenávala ani slovo, snažila jsem se zapamatovat si, co jsem během dne slyšela a viděla, a v noci jsem si to souhrnně zapisovala na průklepové papíry. Nečitelným písmem a bez jediného konkrétního jména. Pravidlem číslo jedna bylo, že jsem nic z toho nesměla nechat v hotelovém pokoji. Všechny papíry jsem musela nosit stále s sebou. Dnes mi připadá jako zázrak, že jsem na hranicích ani na letišti nebyla nikdy prošacována.

Vaše kniha končí citací básníka Zdeňka Lorence, kterou uvedl na parte k zániku komunistického režimu: „Žít svobodně je umění.“ Co byste chtěla předat mladé generaci, která nepoznala život v komunistickém režimu?

Absolutní respekt ke svobodě: druhých i té své. Je to křehký majetek, který nikdy není dán jednou provždy, ale musí se po celý život, den po dni, těžce dobývat. Je to sestra odvahy, o níž André Malraux řekl: „Odvaha je něčím, co má svou organizaci, svůj život a co je třeba neustále udržovat…“