Putování vstříc smrti či vykoupení

Brit Jim Crace a Američan Cormac McCarthy toho mají coby autoři společného jen velmi málo – tedy kromě uhrančivého literárního výrazu a jazyka, jímž brilantně vládnou. Jejich zásadně odlišné literární dráhy se nicméně setkaly v posledních románech – oba nabízejí ve svých nejnovějších knihách vizi Ameriky, která má daleko ke konvenčním futuristickým představám a která netradičním způsobem pracuje s archetypem cesty a putování.

Jak vypadá budoucnost?

Morový dům (The Pesthouse) Jima Crace i Cesta (The Road) Cormaka McCarthyho začínají tím, že zásadním způsobem zpochybňují zažité představy o podobě budoucnosti – té, jíž dominují vyspělé technologie, umělá inteligence a všemocné stroje. Při důkladnějším zamyšlení, ke kterému Craceův i McCarthyho román vyzývají, si však člověk uvědomí, nakolik taková hi-tech vize budoucnosti vězí v ideji pokroku. Očekáváme, že pokrok půjde stále dál, a to i přesto, že se jeho důsledků můžeme legitimně obávat. I ty nejapokalyptičtější vize rozvinuté budoucnosti vlastně mají původ hluboko v ideji 19. století – kterou v jiných oblastech, jako je například etika, již dávno neuznáváme – že vše bude stále lepší a dokonalejší. Crace a McCarthy přicházejí s vizí, která je mnohem znepokojivější a – vzhledem k tomu, jak se dnes a denně dozvídáme o křehké stabilitě globální politiky, ekonomiky i klimatu – mnohem pravděpodobnější. Ostatně takový scénář má i historický precedent: historikové dnes přece tvrdí, že za pádem leckterých mocných říší mohly stát přírodní katastrofy.

Budoucnost, jak ji kreslí Crace a McCarthy, je tedy v jistém smyslu návratem do minulosti. Oba romány popisují Ameriku, kde se stalo něco, co vyvrátilo základy fungující civilizace. Crace v románu jemně naznačuje, že se to událo před dlouhou dobou a stroje existují již jen jako vzpomínka, nebo spíše legenda předávaná z generace na generaci. Nevíme, kdy přesně se jeho román odehrává, může to být ode dneška za sto nebo tisíc let, nicméně jedno je jisté: současnost popisovaná v románu připomíná dobu prvního osídlování Ameriky, jen s tím rozdílem, že zde osadníci nic nebudují. Hnány fámou o tom, že od pobřeží vyplouvají lodě mořeplavců mluvících neznámou řečí, které odvážejí poutníky na jiný kontinent za lepší budoucností, vydávají se stovky lidí na „silnici snů“, jež je má dovést k moři. Během tohoto putování se potkávají i dva protagonisté románu Franklin a Margaret. Franklin se nejprve vydal na cestu se svým bratrem, o kterého ale přišel při přírodní katastrofě v Margaretině rodném městě, při níž se šťastnou shodou okolností zachránili právě jen dva hlavní hrdinové. Nouze je svedla dohromady a udržela při sobě. A zkáza všech blízkých je též vyhnala na cestu. Ta má však daleko k nějakému romantickému putování – „silnice snů“ není nic jiného než revír, v němž řádí bandy hrdlořezů a otrokářů.

McCarthy své postavy, otce a syna, raději vůbec nepojmenoval, což jen zesiluje pocit bezútěšnosti. Společnost se rozpadla, jména nic neznamenají, a tak je zbytečné je používat. Děj je situován do doby těsně po rozpadu civilizace: poutníci nacházejí opuštěné supermarkety se zbožím a dokonce vyrážejí ozbrojeni pistolí (byť jen se dvěma kulkami). Na rozdíl od předchozí McCarthyho knihy Tahle země není pro starý, která nedávno vyšla v českém překladu, je Cesta spíše lyrická a popisy zničené krajiny připomenou starší, dosud nepřeložené dílo Krvavý poledník. I příběh dvou mužů se však nese ve znamení strachu. Zůstali na světě osamoceni, a tak se jeden druhého křečovitě drží, skrývají se před bandami vrahů a kanibalů a s károu, na kterou naložili vše, co mají, se plahočí k pobřeží v naději, že tam život bude lepší.

Příběh bez cíle

Snad nikoho nepřipravím o potěšení z četby, když prozradím, že ani jedna z knih nenabízí nějakou silnou pointu. Zatímco Crace svůj příběh staví více jako román, McCarthy předkládá vlastně sled obrazů a výjevů, přičemž děj samotný je spíš povídkový. Nicméně máme-li číst oba romány jako podobenství, McCarthyho přímočarost se ukazuje jako efektivnější: Cesta je nejen znepokojivá vize budoucnosti, ale i mocné podobenství o přítomnosti a minulosti.

V tvrdém boji o přežití není místo pro umění ani pro příběhy. V době, kdy se pohled upírá k horizontu v naději, že to tam nebude tak hrozné, už není času ani sil na nic jiného než na touhu se k tomuto horizontu nějak dopracovat. V konečném důsledku tak to, co knihy líčí, je boj o život, který sám životem není, a je třeba si při čtení neustále klást otázku, nakolik se situace Margaret, Franklina, otce a syna liší od situace těch, kteří – ať dobrovolně či nedobrovolně – zůstali vzadu nebo zemřeli.

Příběh podobně jako trasa hrdinů od začátku přes zápletku spěje ke konci, ke svému naplnění. Je však možný tam, kde každý již dávno chová podezření, že toto naplnění je chiméra? I takovou otázku texty obou knih kladou. McCarthy – jak bývá jeho dobrým zvykem – je prost jakýchkoli snah dodat svému podobenství nějaké poselství, morální sdělení, a o to je jeho kniha silnější: román působivě zachycuje lásku mezi otcem a synem, aniž by však tento vztah zasazoval do nějakých širších souvislostí, dával mu jiné dimenze (což ostatně ani nemůže, protože přijmeme-li premisu, že důležité je přežít, pak je třeba držet při sobě, neboť tak se šance na přežití dramaticky zvyšují). Zobrazuje jej v řadě úchvatných výjevů, stejně jako zachycuje krajinu, jež i sežehnutá ohněm působí monumentálně.

Postavy obou románů se stávají nedobrovolnými nomády. Směřují sice k nějakému cíli, ovšem samy již během své pouti tuší, že bude možná jen chimérou. Na druhé straně jim nic jiného než jít nezbývá: svět těchto dvou knih je tak nejděsivější v tom, že neskýtá vůbec žádné útočiště. Na místě zůstat nelze, cíl je pochybný a jeho dosažení nebezpečné. Vyrážejí tedy na cestu, nejde ovšem o gesto nějaké volby. Jejich údělem je čekání na smrt nebo vykoupení, a sám čtenář si rozhodne, která eventualita se jeví jako pravděpodobnější.

Autor je anglista.