Od sestupu k vykoupení

Aniž bychom se zde chtěli rozepisovat o dobrodružství mladých básníků, kteří se s Daumalem a Rogerem Gilbertem-Lecomtem pokusili o vytvoření „experimentální metafyziky“, snažící se propojit revoltu s tradicí a dialektický materialismus s touhou po absolutnu, a kteří si jako hlavní cíl kladli zprostředkování – skrze tělesnou realitu – zkušenosti nekonečna přítomného v každém člověku, považujeme za důležité včlenit Mugla do osobitého vývoje René Daumala a stanovit, čím je tento krátký příběh v próze jeho zásadním bodem.

Když v zimě 1926 začíná Daumal text psát, je mu osmnáct let. Právě opustil Remeš, kde složil maturitu, a odstěhoval se do Paří­že, kam se přestěhují také někteří jeho další přátelé, s nimiž založil skupinu Phreres simplistes. Jejich společné hledání je přivedlo k poezii Nervala a Rimbauda, k teoriím Swedenborga a Hérakleita, k Jarryho patafyzice a k vědeckým výzkumům i fyzikálním pokusům. Přes jejich nadšení a zápal, přes četnost jejich četby a mnohé pokusy se jim však dosud nepodařilo vytvořit syntézu a sjednotit jejich bádání v jednotný přístup. Po příjezdu do Paříže poznává Daumal nové lidi a nové způsoby myšlení, které obohatí jeho remešské zkušenosti a přispějí tak k další etapě jeho duchovního růstu. Koncem roku 1926, tedy téměř v době psaní Mugla, je to setkání s Richardem Weinerem. Jsou to také rozsáhlé debaty se staršími básníky a obnovení kontaktu s Reném Maublancem, bývalým profesorem v Remeši, který byl jmenován knihovníkem na École Normale Supérieure v Paříži a který naváže s básníkem hlubší vztah, když ho seznámí se svými pokusy s „paroptickým viděním“. Rok 1926 je tedy pro Daumala rokem přechodu od „deregulace všech smyslů“ k již zralejšímu a odhodlanějšímu hledání spojenému s větší disciplínou, detoxikací od drog a se studiem sanskrtu.

Hledání jednoty

Způsob, jímž je Mugl psán, toto přechodné období plně odráží, a proto je nutno tuto knihu plnou symbolů číst jako iniciační příběh: příběh rozevlátého a rozhozeného mladého muže hledajícího jednotu. Poněkud zmatené období, v němž se Daumal, rozpolcený mezi velmi snadnou schopností psát (příběh ostatně začíná s vypravěčem u psacího stolu: „položil jsem svět na stůl“) a fascinací inteligencí a revoltou („Byl jsem to já, kdo se nechal okouzlit svým vlastním probuzením; kdo se chytal výjimečné hry své vzpoury“) nachází, brzy vystřídá vnitřní boj směřující k odmítnutí snadnosti a fascinace, aby pronikl skrytý a univerzální smysl bytí. Cesta, po které starý Mugl, vypravěčův dvojník a průvodce, vede svého „žáka“ záhyby města, je cestou, která je vlastní každé iniciaci, vedoucí od sestupu k vykoupení, od průchodu světem a jeho iluzemi k revelaci prázdnoty, od objevení sama sebe k jeho opuštění, od prvního setkání k finální samotě, přes „iniciační vraždu“ stvrzující pakt mezi vypravěčem a Muglem a ohlašující příští znovuzrození. Tímto hutným a symbolickým textem dělá Daumal „první vrub na svém šatu lidskosti“, svléká se ze svých jistot a překonává vnější aspekt věcí, aby se „znovu zrodil“ světu (Daumal v té době věnoval obzvláštní pozornost etymologii svého jména: Re-né – znovuzrozený).

Asketické a přísné hledání, které tento krátký příběh zahájil, se teď stane Daumalovi hlavní náplní ať už v rámci skupiny a časopisu Vysoká hra (1928–1932) či ještě intenzivněji po setkání s Alexandrem Salzmannem následováním tvrdého a obtížného Gurdžijevova učení. Své básnické dílo bude Daumal později dělit mezi dvě protichůdné a komplementární síly: „černou poezii“, ještě poskvrněnou světem, spjatou s „já“, se smysly, se subjektivitou, a „poezii bílou“, která je odpoutaná od světa, neosobní a vyjadřuje univerzální „jsoucno“. Hledaje askezi bílé poezie se Daumal ponořil hluboko do změti poezie černé. Dokonalým příkladem tohoto typu smyslové a subjektivní poezie je právě Mugl, temný a obskurní text, představující zároveň nezbytnou etapu v básníkově růstu, který ho přivede k dílům jako Proti-nebe či Hora analogie, poslednímu nedokončenému kusu jeho zkoumání. Pozdní vydání knihy Mugl (v roce 1978 v nakladatelství Fata Morgana), až třicet čtyři let po Daumalově smrti, přispělo k zamlžení významu tohoto textu, který tak byl oddělen od celkového významu básníkova díla a odpoután od jeho duchovního vývoje. Proto je vydání nakladatelstvím Malvern chvályhodným počinem, který navazuje na loňské vydání sbírky Rogera Gilberta-Lecomta Život, smrt, láska, prázdno a vítr. Škoda jen, že se drobnými nepřesnostmi v překladu místy ztrácí běh iniciačního příběhu, čímž vzniká dojem, že některé básníkovy obrazy a metafory jsou příliš „laciné“. Tím spíše si ovšem ceníme toho, že překladatel přistoupil k odvážné konfrontaci francouzské a české verze v jednom svazku, náročný čtenář má tedy možnost nahlížet do originálu.

Autor je režisér a spisovatel.

Překlad z francouzštiny Anna Pravdová