Představujeme typ spisovatele, který hledá, tápe, naráží, ale vždy se snaží o autentické vyjádření svých nejhlubších pocitů a vjemů. Tato vlastnost odpoutala Pascala Quignarda od klasických literárních forem a v životě ho přivedla do dobrovolného ústraní, mimo běžný ruch spojený s povoláním spisovatele. Přes svou náročnost a hermetičnost jsou jeho knihy ve Francii i ve světě velmi ceněné. Na této dvojstraně přinášíme autorův portrét a úryvek z rozhovoru s ním, na stranách 26–27 ukázku z jeho doposud nepřeložených filosofujících próz.
Pascal Quignard (1948), autor více než čtyřiceti esejů, studií a románů, zaujímá v současné francouzské literatuře zvláštní místo. Svým stylem, volbou témat i kulturními vazbami je netypickým, poněkud neobvyklým spisovatelem, který nepodléhá módním trendům ani literárním směrům a který se pokouší o obnovení určitého ideálu „nadčasového“ psaní, jehož dosahuje konfrontací ozvěn minulosti s požadavky přítomnosti. Skrze jedinečnou vizi se Quignard snaží zachytit stav světa takového, jaký je, takového, jaký přežívá v našich pamětech; světa, který může být v důsledku naší lehkovážnosti odsouzen k zániku. Ve své tvorbě, která je tvorbou „moralisty“ v klasickém významu slova, se opírá o řecké a latinské autory, o autory klasické doby (příkladem je Maurice Scève v knize Slovo Délie – La Parole de Délie, 1974), o čínské filosofy, japonské myslitele či o současné autory, kteří se všichni zamýšlejí nad tíhou ticha a nad mocí psaní při sestavování kolektivní paměti. Jako příklad uveďme Michela Deguyho, Maurice Blanchota či Louise-Reného Des Forêts.
Po dětství poznamenaném náročným studiem hudby a jazyků (rodiče jsou polygloti) studuje Quignard literaturu a filosofii a v roce 1969 vydává text věnovaný Sacheru Masochovi (Člověk hledající slova – L’Etre du balbutiement), který mu otevírá dveře slavného nakladatelství Gallimard, v němž se stává členem výběrové komise. Těchto několik biografických údajů obsahuje již to, co bude pro spisovatele charakteristické a co bude tvořit jeho obsese: fascinace hudbou a její výukou (Hodina hudby – La Leçon de musique, 1987; Všechna jitra světa – Tous les matins du monde, 1991, česky 1998; Nenávist k hudbě – La Haine de la musique, 1996), otázka psaní ve vztahu k čtenáři (Čtenář – Le Lecteur, 1979), vztah k řeči a tichu (Slova hlíny, strachu a země – Les Mots de la terre, de la peur et du sol, 1978).
Náročný a propracovaný styl Pascala Quignarda, odmítajícího jednoduché vyjádření i obsah, využívá jedinečnou rétoriku, v níž se pojí velké vzdělání se snovostí, přesná terminologie s etymologií a neologismy, výčty s nevysloveným. Minulost se v něm mísí s přítomností, skutečnost se kříží s bajkami, celkový pohled doprovází detail. A přesto, i přes svou neobvyklost, určitou vážnost, někdy až strohou stručnost, se několik Quignardových knih ve Francii setkalo s opravdovým úspěchem, ať to byl Wurtembergův salon – Le Salon de Wurtemberg (1986), Terasa v Římě – Terrasse à Rome (2000) či Všechna jitra světa, která režisér Alain Corneau převedl do filmové podoby s Jeanem Pierrem Mariellem a Gérardem Depardieuem v hlavních rolích. Za některá díla dokonce obdržel významná ocenění, jako například Cenu Francouzské akademie za román Tajný život – La vie secrète) v roce 1998 či Goncourtovu cenu za Bludné stíny (Les Ombres errantes, 1998) v roce 2002, jejichž český překlad nedávno vyšel v nakladatelství Jitro. Tato kniha je prvním dílem rozsáhlého cyklu nazvaného Poslední království (Le dernier royaume), v němž chce autor pokračovat až do své smrti a z něhož již vyšly tři svazky (Bludné stíny, O kdysi, Propasti – Les Ombres errantes, Sur le jadis, Abîmes). Autor se v ní vrací ke stylu „pojednání“, který si vyzkoušel již ve svých předchozích knihách (Technické rozpaky z fragmentů – Une gêne technique à l’égard des fragments, 1986, či Malá pojednání – Les Petits Traités, 1990–1993). Je to zároveň filosofický esej, meditace, deník či autobiografická úvaha a přitom nepatří do žádné z těchto kategorií. Bludné stíny jsou jedním z nejobtížněji zařaditelných Quignardových děl. I samotný styl je překvapivý: krátký, rytmický, hudební, připomínající maximy, aforismy, někdy až paraboly.
Pascal Quignard postupně ve svých knihách vyvrací mnohé předsudky týkající se literatury – v první řadě ten, že kniha, která má oslovit širší publikum, musí být psána jednoduše. Je oblíbeným autorem a přitom si uchovává svou osobitost. Pro spisovatele vyžaduje právo na „stín“, naprostou nezávislost na politických, finančních či kulturních institucích a zastává až téměř asociální postavení v ústraní, v izolaci, přitom však reaguje na nejaktuálnější témata. Možná právě v tom spočívá úspěch Quignardových děl. Svým téměř obsesním zkoumáním minulosti nás staví tváří v tvář našemu současnému údělu i naší budoucnosti. Každá jeho kniha je zrcadlem nastaveným civilizaci a jejím omylům. Jeho texty nás oslovují také proto, že se dotýkají základních otázek, že poukazují na hluboký nesoulad, že odsuzují nedostatky společnosti, která spěje ke svému zániku. Ať už se staví proti ekologickým katastrofám, proti hrozbám techniky či městského násilí, proti vábidlu zisku, plýtvání časem, ničení lidských hodnot a starých civilizací, jeho zpráva o našem „moderním“, „civilizovaném“, „liberálním“ a ničivém světě má konečnou platnost. To je patrné ve třech svazcích Posledního království, které je kritickým zamyšlením nad nenasytným světem, měnícím umění ve zboží, lidský hlas v rámus, který již nenechává žádný prostor ani čas pro neužitečné. V jeho textech se rýsuje nostalgická meditace o čase a o spoušti, kterou může nadělat v našich pamětech i v našich životech. Všechna tři díla jsou hořkým pohledem na stav současného světa a Poslední království, o kterém Pascal Quignard hovoří, je možná královstvím lidstva, královstvím živého, které naše moderní společnost vede k definitivní zkáze.
Quignard ovšem nehledá zalíbení v rezignaci. Jeho hlas je hlasem odporu, jeho psaní je výzvou k boji, k neposlušnosti. Pocitu ztráty vyvolaného civilizací, která ničí sama sebe, čelí tím, že se obrací ke svým, ve většině případů zapomenutým spiklencům. Jedním z nich je například Syagrius, „poslední král Římanů“, oběť úpadku svého království, který se ve chvíli, kdy se již nemůže spolehnout na svou armádu, obrací k minulosti, ke starým slibům, ke stínům. Quignard se nám tak snaží připomenout – nám lidem přítomného okamžiku, rychlosti, ale i pomíjivého a povrchního –, že v nás, v naší kultuře, v našem jazyce, v pohádkách, které se dříve vyprávěly, existují jiné cesty. Cesty, po kterých kráčely Bludné stíny, na něž dál čekáme v naději, že nám dají znamení.
Autor je režisér a spisovatel.
Přeložila Anna Pravdová.