Mládež potkává smrt

Desítka vybraných titulů sekce (většina uvedených titulů jsou debuty nebo v pořadí druhé snímky svých režisérů) může sloužit jako přehlídka trendů současného evropského filmu, sahající od pokračování v tradicích kinematografií jednotlivých zemí (dánské psychologické drama Praha, britská konverzační komedie Někdo jiný) přes mnohdy emocionálně manipulativní reflexe společensko-politických problémů (irské drama o obchodu s ilegálními přistěhovalci Na sever, německá komedie na téma turismu Hotel Very Welcome) až po čistě žánrové snímky (norská pubertální komedie Studené nohy, španělský film noir Vzdálenost).

Přestupní stanice světů

Dánský snímek Praha režiséra Ole Christiana Madsena byl bezpochyby největším překvapením celé sekce. Hlavní hrdina, čtyřicátník Christoffer, který přijíždí do Prahy se svou ženou Majou vyřídit pozůstalost po mrtvém otci, postupně proniká stále hlouběji do soukromí svých blízkých a nově objevené skutečnosti ho nutí přehodnotit dosavadní vztahy k nim i vlastní představy o sobě a svém okolí.

Madsenův film trpí přílišnou doslovností, s níž explicitně vyslovuje otázky, jež měly vyplynout ze zobrazovaných situací, a tím je banalizuje do povrchních frází. Jeho další problém je nadměrné množství proplétajících se příběhových rovin, díky němuž celkový děj místy působí vykonstruovaně. Podstatnější než tyto nedostatky je ale způsob, jakým pojímá téma proměny vztahu člověka k jeho okolí skrze poznání nových pravd. Christofferovo objevování širších souvislostí vlastního života má tragický nádech, protože o jeho osudu je rozhodnuto už v okamžiku, kdy do Prahy přijede. Otec, kterého neviděl od svých patnácti let, je už mrtvý, takže všechny naděje na opětovné smíření jsou marné, a rodinná krize, jíž pár prochází, má v okamžiku jejich příjezdu také jediné nevyhnutelné řešení (jakkoli se o něm oba protagonisté dozvídají teprve v samém závěru). Film proto není příběhem boje o budoucnost, ale obrazem marnosti takového snažení v situaci, kdy pokusům nově vystavět staré vazby brání vnější okolnosti. Ve světě, který hrdina dosud považoval za svůj, pro něj nadále není místo a jedinou možností, jež mu zbývá, je obrazně pro tento svět zemřít. Zároveň se však před ním otvírá možnost nového začátku, který má zvláštní souvislost s životem jeho nenáviděného otce. Příběh naštěstí jde za tisíckrát viděné klišé o paralelních osudech otce a syna a místo toho staví hrdinu před volbu vstoupit do rodičova světa a nahradit ho na uvolněném místě po boku jeho mladé družky.

Příběh o stěhování lidí ze starých do nových světů (toto téma je podtrženo motivem cestující rakve s tělem mrtvého otce) je příznačně zasazeno mimo domov, do cizího prostředí, od něhož hrdiny dělí kulturní i jazyková bariéra. České hlavní město, jež dává snímku jméno, je postavám dočasným útočištěm, prostorem vyplňujícím mezeru mezi starým světem, který byl oběma manželům společný, ale nadále je pro ně neobyvatelný, a novými světy, jež se před každým z hrdinů otvírají. Ve filmu má Praha jako kulisa hrdinova vnitřního rozkladu zřetelně kafkovské rysy, nejpatrněji ve scéně v nemocnici (s vtipným momentem, kdy kolem hrdiny projede samohybný vozík vezoucí rakev) a v postavě otcova právníka a (nejapně filosofujícího) přítele v podání Bořivoje Navrátila.

Tvůrci nicméně udělali Praze podobnou službu jako autoři snímku Hostel Slovenské republice, když do díla zařadili několik zcela samoúčelných scén, které ukazují, jak u nás nic nefunguje tak, jak má (číšník v restauraci oznámí, že v úterý se neservíruje guláš, stará paní u dveří do nemocnice hrdinu upozorní, že dovnitř se chodí oknem).

Nepůvodností k úspěchu

Rakouský film Za 3 dny umřeš Andrease Prochasky je typická teenagerská vyvražďovačka, jichž v posledních letech vzniká po celé Evropě velké množství (na karlovarském festivalu se letos v sekci Půlnoční filmy promítal norský zástupce tohoto žánru Mrazivá kořist). Tvůrci snímku správně pochopili, že nejjistější cesta k úspěchu v daném žánru spočívá v nápodobě, a tak zápletku složili z amerických filmů Tajemství loňského léta a Pátek třináctého. Titul snímku je navíc časově úspornější verzí proklínací formulí z filmu Kruh a několik působivých scén (zejména typické useknutí hlavy o skleněnou tabuli) odkazuje k dílu vrcholného představitele italského žánru giallo Daria Argenta.

Za 3 dny umřeš znovu potvrzuje paralelu filmového slasheru a tragédie v přítomnosti zlé věštby. Ta je v tomto druhu děl spojena s vinou, a proto dopadá na mladé lidi, kteří právě překročili práh dospělosti a stali se zodpovědnými za své činy (s tím souvisí také často zdůrazňovaný motiv panenství hlavních hrdinek, na který však současné žánrové filmy již rezignovaly). Na začátku snímku Za 3 dny umřeš skládají protagonisté závěrečné zkoušky, po nichž jsou vrženi do dospělého života a zároveň okamžitě konfrontováni se smrtí (hned cestou ze školy přejedou autem srnu, kterou pak musí jeden z hrdinů dobít). Poté, co je první čerstvý absolvent sprovozen ze světa, mění se zprvu bezstarostní mládežníci v otřesené a nakonec vzdorující jedince, kteří si postupně zvykají na neustále nad nimi visící hrozbu. Oproti tragédii je hlavní emocí hororu hrůza z neznámého, proto je kletba zahalena tajemstvím a napětí plyne nejen z jejího postupného naplňování, ale také z odhalování jejího původce. Jak se blíží uplynutí stanovené lhůty (nutno podotknout, že vrah ve filmu Za 3 dny umřeš si s dochvilností velkou hlavu nedělá, neboť velká část jeho obětí je zabita ještě před uplynutím stanoveného času), sbližují se zároveň cesty hrdinů, kteří odhalují zabijákovu totožnost, a vraha, který neustále snižuje počet zbývajících vytipovaných obětí.

Vzhledem k tematice tajemství, smrti a plynoucího času není velkým překvapením, že typickým živlem teenagerovských hororů je voda, jíž je mnoho scén Za 3 dny umřeš až obsedantně naplněno. Z deště se vynořuje tajemný vrah, tekutý živel je připomínkou plynutí dvojí lhůty (první je počítána od okamžiku spáchání činu, jímž se hrdinové provinili, do dosažení jejich dospělosti, druhá pak představuje tři dny, které hlavní postavy dělí od varování po uskutečnění hrozby) a voda se rovněž stává domovem většiny mrtvých (první
oběť je utopena, další končí s useknutou hlavou v akváriu). V nepůvodnosti však spočívá síla tohoto filmu, jelikož přesné dodržení dějových schémat umožňuje zkoumat vlastnosti daného žánru jako takového.

Autor je redaktor serveru Nomenomen.cz.