Obsluhoval jsem anglického krále

Každý, kdo předlohu četl či kdo jen poslouchal Menzelovy komentáře k připravovanému snímku, pochopil, že do časem omezeného filmového tvaru je tato Hrabalova kniha převoditelná jen stěží. Ústřední postava, Jan Dítě, začíná jako prodavač párků na nádraží a za pomoci štěstí i neštěstí šplhá přes různé stáže pikolické až k postu vrchního v hotelu Paříž, kde se mu dostane té cti, že obsluhuje habešského císaře, za což dostane řád. Ale jeho zásluhy jsou v očích kolegů vždy poněkud pochybné, jakoby nezasloužené, a tak musí Dítě pokračovat na své osudové cestě dál, potkat se s genetickou chloubou Třetí říše, polaskat vlastní nóbl hotel, o ten památného roku 1948 přijít a po dlouhých letech za mřížemi skončit kdesi v horách. Ovšem nejenom z úctyhodného životopisu se skládá dílo Hrabalovo, ba naopak. Jako střípky skládá řady hospodských historek a dobových postřehů, jemných anekdot i na kost zažitých pocitů, linie erotických obrázků a vystřihovánek s motivy historických osobností a vůní jmění.

O třináct let starší

Menzel přistoupil k dílu s naostřenými nůžkami a cizeloval poetické obrázky pikolíka drobícího květiny na ženské tělo, rovnajícího bankovky vedle sebe na koberec, ale i hledícího do bezpočtu zrcadel a marně hledajícího tvář známého člověka – někoho, koho by rád nazval sebou samým. Mezi tyto živé obrazy se vešlo ještě pár stručných historek o rozmluvách moudrého vrchního z hotelu Paříž pana Skřivánka, o půvabu žen z domu pod červenou lucernou a jejich vděčnosti za milého mladého kunčafta s fantazií nebo o věrnosti Dítětovy ženy vůdci německé říše. Pod rukama scenáristy se ovšem nemálo motivů ztratilo, a to i takových, které mají v Hrabalově vyprávění klíčový význam. Proto zůstává pan Dítě bezdětný a celý film je zahalen jakousi idylickou atmosférou, do níž krutosti doby nepatří nebo hůř: působí nedůvěryhodně. A právě zde začíná řada malých omylů velkého režiséra.

Není pochyb o tom, že Menzelovi se obtížné knižní adaptace vždy vcelku dařily a Hrabal je mu autorem doslova erbovním. I díky němu se stal v letech šedesátých režisérem oscarovým. Mistrně vyprávěl historku o malém nádražíčku a sexuálním dospívání Miloše Hrmy, stejně bravurně se díval na pracující buržoazii na Kladně s otázkou „Kam zmizel mlíkař?“. O pár let později rozechvěl diváka všech stavů u poetického zastavení v postřižinském pivovaře a slepil povídkové leporelo o zahrádkářích Kerska. Pak však přišla odmlka. Porevoluční Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993) byl obecně (a právem) přijat s těžkými rozpaky, a ač režisér nedostal „stop“, nařízený všemocnou stranou, neviditelná ruka filmového trhu se od něj na dlouhých třináct let odvrátila.

Po desetiminutové střihové epizodě z celoživotního díla Rudolfa Hrušínského v projektu Ten Minutes Older (Dalších deset minut II – epizoda The Cello, 2002) se Jiří Menzel vrátil na režisérské křeslo a pustil se do řemesla, v němž býval králem. Mezi diváky vyvolal buď značná očekávání nebo obavy. První nenaplnil a druhé nevyvrátil. Pravda je ta, že ve snímku Obsluhoval jsem anglického krále nestvořil další z milníků české kinematografie, ale spíše řadu filmových okének zpod rukou naivního malíře, který se chce zavděčit, líbit a neurazit. Jeho dílu chybí jiskra a štětci tah.

Klaun a ti druzí

O Oldřichu Kaiserovi mluvil Jiří Menzel před natáčením jako o herci, jenž uzrál pro velké role. Představu o takové roli pak naplnil úlohou Jana Dítěte v pokročilém věku – mlčenlivého chlapíka, který spravuje cesty na konci světa a bilancuje, co mu život provedl a jaký vlastně byl. Změněn k nepoznání, snad vlivem vězeňských podmínek v padesátých letech (to se z filmu nedozvíme), shlíží Jan Dítě na svou minulost a sdílí chudobné podmínky se dvěma nešťastnými dělníky, kteří by si přáli být jinde a jindy. Dívá se na ně, vaří jim polévku, usmívá se na tu mladou a rozkošnou holku, co by za to ještě stála, a vypráví. Celý film hrdina bez ustání (vážným hlasem Oldřicha Kaisera) vypráví, komentuje své mládí jak fotbalový zápas a dovysvětluje, co se do obrazu nevešlo. Pro diváka mladého a neznalého konkretizuje historické události, a co více, často popisuje svou momentální jinošskou činnost na plátně. Bere obrazům sílu a výmluvnost, která jim byla vnuknuta, a přepisuje je nesmyslně zpět ve slova.

Jan Dítě mladý, v podání bulharského herce Ivana Barneva, je spíše klaunem, věčně se usmívajícím paňácou, který umí nahradit „nevinný“ dětinský úsměv snad jen údivem a překvapením. Jeho role je takřka němá, nebýt několika málo dialogů, které Oldřich Kaiser předaboval. A tak skáče mladý pikolík po lokálech a hotelích, div salta nemetá. Poslouchá, učí se, dámy obletuje a čeká na svou příležitost. Ve vedlejších rolích stojí za zmínku především nadaná Němka Julia Jentschová coby německá žena Jana Dítěte. Role a promluvy ostatních jsou příliš stručné na to, aby z nich mohl vzejít výraznější herecký part: snímek se tak stává pouze přehlídkou tváří ze staré školy.

Poezie, nebo říkanka?

Už první scéna je ostatně stylizována do podoby grotesky, a i když černobílý obraz záhy mizí a je nahrazen ostrými barvami, podivně šaškovský dojem zůstává. Přesto nevyvolává pobavení – mnohem častěji se během projekce dostavují pocity trapnosti. Ač se Menzel snažil dostat do filmu co nejvíce, a tudíž nemohl žádnou epizodu adekvátně rozvést, přeci jen má dost času na zdlouhavost. Jan Dítě se stává svědkem různých událostí, k nimž patří zejména všelijaká hodování milionářů a papalášů; od hýřivých orgií v hotelu Tichota až po tichý sedánek kapitalistů v salonku hotelu Paříž, kde je součástí bohaté tabule i jedna krásná dáma, na kterou je radost pohledět. A Jiří Menzel se okem kamery jinak výborného kameramana Jaromíra Šofra dívá rád a dlouho, předlouho. Divák je přejedený klouzavými záběry ženského těla a lechtivá erotika se z doteku smyslnosti a krásy mění spíše v otravně cudnou, poněkud senilní encyklopedii estetiky.

V posledním filmu Jiřího Menzela vystřídal typickou poetiku – přihlížení smutným i radostným událostem nezúčastněným okem, ale s dokonale promyšleným vedením herců i kresbou prostředí – jen patos. Když běží novopečený Němec Jan Dítě s chlebem v ruce za vagony mířícími do koncentračního tábora, v nichž je vezen také obchodník pan Walden, nepůsobí scéna dojemně ani tragicky, ale spíš uměle a nepřirozeně. Režisér chce, abychom si vzpomněli, jak takhle běžel malý Dítě za vlaky a dělal, že už nemůže, aby nemusel vrátit drobné. A divák si ve vší té doslovnosti samozřejmě vzpomene, nicméně symbol mlčí. Možná jen trochu zabrouká chtěností, přestylizovaností a absencí nenucenosti.

Ve snímku Obsluhoval jsem anglického krále není prostor pro hledání, pro vlastní prožitek a názor. Více než báseň takový film připomíná říkanku. A vzhledem ke zkušenostem jeho tvůrce musí listování obrázkovým slabikářem na motivy živelného románu pro dospělé diváka nutně zklamat.

Autor je filmový publicista.