O soutěži na rekonstrukci světoznámé architektonické památky na jižním svahu Černých Polí v Brně a jejím problematickém vítězi, Sdružení pro Tugendhat, A2 informovala v čísle 48/2006. Události se zatím neslavně posunuly dál a směřují k dlouhodobým sporům.
Připomeňme si prolog dramatu. Zadavatel veřejné obchodní soutěže na rekonstrukci vily potvrdil 16. 7. 2004 jako vítěze Sdružení pro vilu Tugendhat (tj. společnosti Archatt a Omnia ad.). Následovaly nevyslyšené námitky z různých stran proti rozhodnutí zadavatele, neboť společnost Omnia neměla osvědčení o autorizaci a v nabídce uváděla nepravdivé reference. V srpnu podali architekti Ludvík Grym, Jan Sapák a Jindřich Škrabal (umístění v soutěží jako druzí) a Petr Všetečka (3. místo) nezávisle na sobě podnět k přezkoumání zadavatelova rozhodnutí. Adresovali ho Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), který ale v říjnu 2004 původní výsledek potvrdil. V zákonné lhůtě pak byl podán rozklad k předsedovi ÚOHS – a ten opět potvrdil původní rozhodnutí. Celou tu dobu, tedy skoro půl roku, magistrát nemohl vítězi soutěže zadat zpracování nákladné třístupňové projektové dokumentace. Jakmile si však 15. 1. 2005 poslední obesílaný aktér vyzvedl rozhodnutí, výsledek soutěže nabyl právní moci. Brněnský magistrát neponechal nic náhodě a o týden později se Sdružením pro vilu Tugendhat podepsal smlouvu. Sapák, Grym a Škrabal pak napadli rozhodnutí ÚOHS u Krajského správního soudu. Soud dal jejich argumentaci 27. 9. 2006 za pravdu a vstup společnosti Omnia do soutěže prohlásil za nezákonný, čímž ji vyřadil.
Tady začíná nové dějství. Předseda ÚOHS Martin Pecina podává k Nejvyššímu správnímu soudu lakonickou kasační stížnost, jež obsahuje v podstatě holou větu: „z důvodů uvedených v ustanoveních §103 s.ř.s.“ (s.ř.s. – správní řízení soudní). Zpochybnil tak postup soudu, jenomže důvody neuvádí. Na stížnost má předseda jako strana sporu právo, avšak již 30. 11. 2006 předjímá v Českém rozhlase výsledek řízení (kladný ve svůj prospěch), které ještě nezačalo, aniž může znát obsah spisu, který toho času ležel uzavřen na soudě a jehož kopie prokazatelně na ÚOHS v onu dobu nebyla. Nejvyšší správní soud zřejmě využije obvyklé lhůty a své stanovisko ke kasaci podané ÚOHS neunáhlí. Čas tedy poplyne pomalu a rekonstrukce je fakticky pozastavena.
Je vila umělecké dílo?
Média se však minulý týden spíš než nezdůvodněnou kasační stížností předsedy ÚOHS zabývala avizovaným zájmem o restituci vily ze strany potomků rodiny Tugendhatů. Bulvár je restitučním nárokem nadšen (zase ti Němci/Židi/Emigranti něco chtějí), ačkoliv požadavek restituce je podle všeho projevem obavy o stav vily, což není divu, pokud si dědicové přečetli interview s architektem Markem Tichým (firma Omnia) na idnes.cz z 26. 6. 2006. Tichý popisuje obtížnost a finanční náročnost rekonstrukce například potížemi sehnat makasarovou dýhu na půlkulatou stěnu: „To musíte mít napřed takový strom a musí ho někdo zrovna pokácet a zrovna vyvézt ze země, což je v podstatě napůl zakázané. To musí být někde nějaký politický převrat, aby potřebovali zbraně a měli důvod vyvážet dřevo…“ Daniela Hammer-Tugendhatová po těch výrocích zřejmě usoudila, že se rekonstrukce raději chopí sama, a nelze se jí divit.
Restituční nárok učiněný 28. 12. 2006 zřejmě čeká pestrý život: je jistě teoreticky možný, avšak nevyužití všech dosavadních lhůt k žádostem o navrácení majetku dává majiteli – městu Brnu – pozici držitele věci v dobré víře, který ji vydržel a spravoval. Máme již sedmnáct let od roku 1990, v nichž sourozenci Tugendhatovi o vilu nežádali. Vila by však možná mohla být vydána podle zákona o zmírnění majetkových křivd obětem holocaustu, podle kterého byl částečně (symbolicky) kompenzován (ne restituován) majetek židovských obcí v České republice a podle kterého je možné vydávat Židům zcizená umělecká díla. Uměleckým dílem Tugendhat konceptuálně bezesporu je, avšak je zároveň nemovitostí, respektive stavbou spojenou základem se zemí, nelze jí manipulovat jako obrazem nebo sochou a především slouží k bydlení a užívání, jež nutně modifikují původní architektonický (chcete-li, umělecký) záměr. Pokud se bude restituční nárok opírat o argumentaci, že vila je uměleckým dílem, a pokud město vilu nevydá darem, čeká kauzu dlouhý soudní spor, jehož výsledek je nejistý a v němž je město Brno povinno hájit svůj zájem nynějšího vlastníka vily a pozemků. A pozemky pod vilou zcela jistě uměleckým dílem nejsou. Pozice architektonického výtvoru mezi díly uměleckými je téma na desítky disertačních rozprav a právních rozborů, kde opozitní hlediska mohou proti sobě stát jak skály na opačných stranách moře.
Raději vrátit
Darem by město vilu vydat mělo. Stavebníci vily (rodina Tugendhatů) byli výrazně lidmi ducha se znatelně levicovým směřováním a majetky nepovažovali za posvátnou krávu. Průmyslník Bedřich Tugendhat byl dlouholetým členem brněnského spolku Liga pro lidská práva, ve kterém se soustřeďovalo mnoho německých a židovských občanů. Ve vile hostili uprchlíky z nacistického Německa (po roce 1933) a Tugendhatové utečencům finančně přispívali. Sami však v roce 1938 následovali jejich osud a emigrovali do Caracasu. Po roce 1945 byl jejich pokus o restituci na dálku odsouzen k neúspěchu, neměli dostatek síly a energie k návratu a k zápolení o majetky v pomalu se komunizujícím poválečném Československu. Ze čtyř žijících dětí je známa kunsthistorička Daniela Hammer-Tugendhatová, pobývající ve Vídni, a Ernest Tugendhat, logik a filosof, žijící a přednášející v Berlíně a v Sao Paulu. Psychologická bariéra, jež zapříčinila jejich nevčasný zájem o restituci vily, je, domnívám se, pochopitelná.
Vila se stala nepsaným Vitruviem světového modernismu – architekt Mies van der Rohe na ní demonstroval své krédo, že méně je více. Protože dílo je stavem ducha, imanencí osvíceného rozumu, je záhodno, aby bylo restaurováno lidmi, kteří mu rozumějí, a nestalo se obětí čachrů, v nichž jde o nadsazení ceny. Vila Tugendhat jako odraz doby, očekávající povznesení lidstva a posléze se hroutící do pekla rasových nacistických teorií a praxe, si nezaslouží šejdířské nápravy. Svědčí o mimořádném souladu architekta se stavitelem a zcela překračuje rámec regionálních poměrů. Měli bychom ji uchovat jako memento časů, kdy v městě Brně žili lidé vysokého vkusu, jimž stačilo jedno schodiště pro všechny a nechtěli zvláštní vchod pro služky, časů, kdy město hostilo architekty světových jmen. Jejich potomci jsou právi vilu opětovně vlastnit.
Autor studoval estetiku na FF UK.