Střet mexického spisovatele se Samuelem P. Huntingtonem
„Jsem člověk, který Spojené státy americké zná a miluje je. Vyrůstal jsem tam v době Franklina Roosevelta. Mohu tedy porovnávat, jak to v USA vypadalo za jeho prezidentství v těžkém období hospodářské krize a po uplatnění New deal, mohu srovnávat postoje za druhé světové války se vším, co přichází pak. A to kritizuji,“ řekl v rozhovoru pro A2 (č. 24/2007) jeden z nejvýznamnějších mexických spisovatelů. Otiskujeme esej z jeho knihy Contra Bush.
„Nejlepší indián je mrtvý indián.“ „Nejlepší černoch je černý otrok.“ „Žlutá hrozba.“ „Rudé nebezpečí.“ Puritanismus tvořící podstatu WASP kultury (White Anglo-Saxon Protestant) Spojených států amerických se čas od času projevuje nápadnými barvami. K těm, které jsem vyjmenoval, se nyní řadí „snědé nebezpečí“, myšlenka tak silně zjednodušující, že člověka zbavuje potřeby přemýšlet.
Formuloval ji profesor Samuel P. Huntington, hlas neúnavně burcující proti nebezpečí, které pro zakládající bílou, protestantskou a anglosaskou duši USA představuje „ten druhý“. Že existovala a existuje „Amerika“ (Huntington ztotožňuje USA se jménem celého kontinentu) domorodá ještě před evropskou kolonizací, ho neznepokojuje. Že kromě angloamerické existovala ještě předtím „Amerika“ francouzská (Louisiana) a dokonce ruská (Aljaška), ho nezajímá. Obavy má z Hispánské Ameriky, z Ameriky Rubéna Daría, z té, která mluví španělsky a věří v Boha. Ta je hrozbou pro národ, který ke svému bytí nezbytně vyžaduje pojmenovatelné vnější nebezpečí. Symbolem tohoto postoje je Moby Dick, bílá velryba, s nímž se naštěstí neztotožňují všichni Severoameričané, včetně Johna Quincyho Adamse, šestého prezidenta severoamerického národa, jenž svoji zemi varoval: „Nevydávejme se do světa hledat strašáky, které bychom mohli zneškodnit.“
Ve své knize Střet civilizací našel Huntington nezbytného vnějšího strašáka (po zaniklém SSSR a „rudém nebezpečí“) v islámu odhodlaném napadnout hranice Západu a zastínit tak hrdinské činy Saladina, sultána, který se v roce 1187 zmocnil Jeruzaléma. Ve svém tažení Huntington daleko předčil i křesťanskou výpravu Richarda Lvího srdce do Svaté země, konanou o pět let později. Protiislámská křížová výprava Huntingtona Lvího srdce odhalila, že jeho srdce je hluboce rasistické a zároveň hluboce ignorující skutečný kulturkampf uvnitř islámského světa. Islám se nechystá vpadnout na Západ. Islám od Alžírska po Írán právě zažívá svůj vlastní kulturní a politický boj mezi islámskými konzervativci a liberály. Je to vertikální bitva jdoucí do hloubky, ne rozpínavá bitva horizontální.
Mexický vykořisťovatel
Nová Huntingtonova křížová výprava je namířena proti Mexiku a Mexičanům, kteří žijí, pracují a obohacují národ na severu. Podle Huntingtona Mexičané nežijí, ale zaplavují, nepracují, ale vykořisťují, neobohacují, ale ožebračují. Tohle všechno ve spojení s počtem Mexičanů a Latinoameričanů v USA by mohlo představovat hrozbu pro kulturu, která se podle Huntingtona dovoluje nazývat „kultura angloamerické protestantské a anglofonní bílé rasy“.
Zaplavují Mexičané Spojené státy americké? Ne. Podrobují se zákonům pracovního trhu. Existuje mexická pracovní nabídka, protože existuje severoamerická pracovní poptávka. Bude-li v Mexiku jednou existovat plná zaměstnanost, Spojené státy budou muset hledat v jiné zemi levnou pracovní sílu pro práce, které bílí a protestantští Anglosasové,
abychom je nazvali jako Huntington, nechtějí vykonávat, protože přešli na vyspělejší pracovní pozice, protože stárnou, protože hospodářství USA přechází z industriálního období do období postindustriálního, tedy technologického a informačního.
Vykořisťují Mexičané Spojené státy americké? Podle Huntingtona, jenž se odvolává na potupný kalifornský Návrh zákona 187, zamýšlející vyloučit děti imigrantů ze vzdělávacího systému a jejich rodiče ze systému lékařských a sociálních dávek, znamenají Mexičané pro severoamerické hospodářství neospravedlnitelnou zátěž: dostávají víc, než dávají.
To není pravda. Kalifornie vyčleňuje ročně miliardu dolarů na vzdělávání dětí imigrantů. Kdyby to však nedělala – pozor, Schwarzeneggere –, stát by přišel ročně o 16 miliard federální pomoci na vzdělávání. A mexický přistěhovalecký pracovník zaplatí každý rok o 29 miliard dolarů na daních víc, než se mu dostává ve službách.
Mexický imigrant, dalek toho být ožebračující přítěží, jak předpokládá Huntington, vytváří bohatství na té nejnižší, ale i na té nejvyšší úrovni. Jeho vyloučení z těch nejníže postavených pracovních činností by znamenalo pro Spojené státy pohromu. John Kenneth Galbraith (Severoameričan, jímž Huntington nemůže být) píše: „Kdyby byli všichni nelegální imigranti z USA vyhoštěni, účinek na severoamerické hospodářství by byl téměř katastrofální. Nebyly by sklizeny ovoce a zelenina na Floridě, v Texasu ani Kalifornii. Následkem spekulací by stoupla cena potravin. Mexičané chtějí přicházet do Spojených států, je jich tu potřeba a viditelně přispívají k našemu blahobytu (Podstata chudoby mas).
Gregory Rodríguez z univerzity v Pepperdine tvrdí, že na té nejvyšší úrovni má hispánský imigrant v porovnání s jakoukoli jinou etnickou skupinou nejvyšší počet rodinných příslušníků pracujících za mzdu a také největší rodinnou soudržnost. Výsledkem je, že i když otec přišel bos a jako „espada mojada“, potomek imigranta dosáhne úrovně příjmů srovnatelné s asijským nebo bílým pracujícím. Hispánci ve druhé a třetí generaci jsou již v 55 % majiteli vlastních domů v porovnání se 71 % u bělochů a 44 % u černochů.
K údajům profesora Rodrígueze ještě dodávám, že jen v distriktu Los Angeles stoupl počet obchodů vytvořených hispánskými imigranty z 57 000 v roce 1987 na 210 000 v roce 2003. Že kupní síla Hispánců stoupla od roku 1990 o 65 %. A že hispanoamerická ekonomika v USA produkuje téměř 400 miliard dolarů, což je víc než HDP Mexika.
Vykořisťujeme, nebo přispíváme, pane Huntingtone?
Mexický „balkanizátor“
Počet a zvyky mexických imigrantů podle Huntingtona balkanizují Spojené státy americké. Americká jednota absorbovala evropské imigranty (včetně Židů a Arabů, které Huntington zvlášť nevyčleňuje), protože dřívější imigranti, stejně jako Chaplin ve stejnojmenném filmu, přicházeli z Evropy, přepluli moře, a protože byli bílými křesťany (a co Židé, Arabové a dnes Vietnamci, Korejci, Japonci?), ihned se v anglosaské kultuře asimilovali, zapomněli svůj jazyk a vlastní zvyky, jev, který musí překvapit Italy z filmu Kmotr, jakož i Středoevropany z filmu Lovec jelenů.
Ne. Pouze my Mexičané a Hispánci obecně jsme separatisté a spiklenci, kteří chtějí vytvořit oddělený hispanofonní národ, vojáci reconquisty, dobývající území ztracené ve válce v roce 1848.
Kdybychom obrátili minci, viděli bychom, že západním jazykem, jímž mluví nejvíce lidí, je angličtina. Považuje Huntington tento fakt za projev tajné severoamerické invaze do celého světa? Bylo by oprávněné, abychom my Mexičané, Chilané, Francouzi, Egypťané, Japonci či Indové zakázali mluvit v našich zemích anglicky? Stigmatizace španělského jazyka jako činitele podvratného a pohodlného rozkolu není projevem ničeho jiného než rasistického smýšlení, ano, v tomto případě rozdělujícího a štvavého, profesora Huntingotna.
Hovořit dvěma (nebo třemi či čtyřmi) jazyky je znamením kultury na celém světě, jak se ovšem zdá, s výjimkou monolingvního Edenu, který si vymyslel Huntington. Zavést ve Spojených státech požadavek druhého jazyka (jak se běžně děje v Mexiku nebo ve Francii) by španělštinu zbavilo satanských přívlastků, které Huntington Cervantesovu jazyku připisuje. Španělsky mluvící obyvatelé Spojených států amerických nevytvářejí neproniknutelné ani agresivní bloky. Rychle se adaptují na angličtinu, někdy si uchovají i španělštinu a obohacují tak obecně přijímaný multietnický a multikulturní charakter USA. Monolingvismus je v každém případě léčitelná choroba. Mnoho z nás Latinoameričanů hovoří anglicky, aniž bychom se obávali nakažení. Huntington představuje Spojené státy jako obra, jemuž nahání strach nápor španělštiny. Je to taktika vyplývající z obav z „toho druhého“, která je tak oblíbená fašistickým smýšlením.
Ne. Mexičané a Hispánci obecně přispívají k bohatství USA, dávají víc, než přijímají, chtějí se integrovat do severoamerického národa, zmírňují kulturní izolacionismus vedoucí vlády Washingtonu k tolika mezinárodním pohromám, vyjadřují politickou rozrůzněnost, k níž přispívali a přispívají Afroameričané, „původní“ domorodci, Irové a Poláci, Rusové a Italové, Švédové a Němci, Arabové a Židé.
Mexické nebezpečí
Huntington oživuje dávný antimexický rasismus, který jsem měrou vrchovatou poznal jako dítě, když jsem chodil do školy v severoamerickém hlavním městě. The Volume Library, jednodílná encyklopedie publikovaná v roce 1928 v New Yorku, říká doslova: „Jednou z příčin chudoby v Mexiku je převaha podřadné rasy.“ Ve třicátých letech četné texaské restaurace na svých průčelích vyhlašovaly: Vstup psům a Mexičanům zakázán. Dnes hispánského voliče zkomolenou španělštinou vábí nejeden prezidentský kandidát, mezi nimi i Gore nebo Bush v nedávných volbách. Je to předvolební taktika, jako před časem Bushův návrh imigračního zákona.
Jisté však je, že pro nás Mexičany, Španěly a Hispanoameričany je jazyk projevem hrdosti a jednoty: španělštinou hovoří pět set milionů mužů a žen na celém světě. Není to však faktor způsobující obavy nebo hrozbu. Zatímco Huntington má strach z hispánské balkanizace Spojených států amerických a obviňuje Latinskou Ameriku z nedostatku schopností demokraticky vládnout a hospodářsky se rozvíjet, my jsme od úsvitu nezávislosti až dosud spolužili bez nacionalistických separatismů.
Možná, že nás pojí to, o čem je Huntington přesvědčen, že rozděluje: multikulturalita španělského jazyka. My Latinoameričané, vedle toho, že jsme hispanofonní, jsme zároveň Indoevropadné a Afroameričané. A pocházíme ze Španělska, z národa, který nelze pochopit bez jeho keltiberské, řecké, fénické, římské, arabské, židovské a vizigótské rasové a jazykové různorodosti. Hovoříme jazykem s keltiberskými a bezprostředně poté latinskými kořeny, obohaceným velkou dávkou arabských slov a ustáleným Židy ve 13. století na dvoře Alfonse X. Učeného.
Tím vším jsme získali, ne ztratili. Tím, kdo ztrácí, je Huntintgon, osamocený na svém imaginárním rasově čistém anglofonním, bílém a protestantském pozemku – ačkoli jeho šlechetnost vtipně rozšířila charakteristiku o přívlastek „křesťanský“. Protože Izrael a islám jsou zajisté stejně tak odsouzeníhodnými hrozbami jako Mexiko, Hispánská Amerika a v širším slova smyslu i dnešní Španělsko, které je podle Huntingtona vinno nežádoucími vpády na dávná území patřící Koruně.
Zbytečná otázka: Kdo bude následujícím Moby Dickem kapitána Achaba Huntingtona?
Z knihy Carlose Fuentese Contra Bush, Madrid 2004, přeložila Anna Tkáčová.