Novým ministrem kultury, médií a sportu se v Brownově vládě stal James Purnell. Soudě podle jeho projevu předneseného 6. července tohoto roku v londýnské Národní galerii portrétů (National Portrait Gallery) se labouristická strana poučila z kulturně-politických přehmatů éry Tonyho Blaira. Purnell vyzývá k revizi mechanismů veřejné podpory kultury.
James Purnell se kulturní politice na nejvyšší úrovni věnuje od roku 1997, kdy se stal zvláštním poradcem Tonyho Blaira pro kulturu, média, sport a znalostní ekonomii. V roce 2005 byl jmenován takzvaným mladším ministrem pro kreativní průmysl a turistiku. O tom, že je s problémy kulturního sektoru velmi dobře seznámen, svědčí nejlépe jeho červencový projev. Jasně v něm pojmenovává současné neduhy státního angažmá v britské kultuře. Zároveň se však neostýchá pochlubit tím, že investice labouristické vlády do kulturního sektoru přinesly své ovoce. Londýn se dnes může směle nazývat hlavním městem světové kreativity a města jako Manchester, Newcastle, Liverpool či Birmingham dávno změnila svou tvář zašlých průmyslových center, jež byla plná nezaměstnaných a negativních sociálních jevů. Rozvoj kreativního průmyslu je znovu nastartoval a kulturní podniky jako Manchester Festival, kulturní centrum Music and Art v Sage či galerie Baltic v Gateshead dnes už nesporně sekundují Londýnu v jeho kreativním boomu.
Na těchto úspěších mají nesporně zásluhy i Purnellovi předchůdci na britském ministerstvu kultury (DCMS). Chris Smith na přelomu milénia vyboxoval z vlády navíc 100 milionů liber a Tessa Jowell o pár let později dalších 75 milionů. Navýšení rozpočtu DCMS bylo podmíněno větší přístupností umění a odstraněním ekonomických bariér participace na umění. Tyto podmínky však přinesly i určitá negativa, především v oblasti umělecké kvality (viz Umění s vrstvou make-upu, A2 č. 30/2007). Jak však Purnell tvrdí, obavy z přelomu tisíciletí, kdy se šuškalo, že DCMS má připravený tajný plán, jak přinutit všechny londýnské orchestry, aby hrály variace na témata REM, se nikterak nenaplnily. Naopak všechny hlavní londýnské orchestry dnes patří k absolutní světové špičce a přitahují nejen nové publikum, ale i největší hudební talenty z celého světa. Stabilizační příspěvky umožnily rozjezd nových obchodních modelů, které orchestry finančně ozdravily a učinily je soběstačnějšími.
Princip prodloužené ruky
Nejde však pouze o množství peněz, které do britského kulturního systému přichází. Důležité také je, jak funguje systém, do kterého peníze proudí. Purnell považuje britský kulturně-politický model za jeden z nejvýznamnějších faktorů, jež přivedly britské umění na světový piedestal. V Británii funguje takzvaný princip prodloužené ruky (arm´s length principle), který k rozdělování veřejných prostředků v kulturním sektoru využívá prostředníka v podobě specializované a na vládě nezávislé instituce Arts Council. Umění je tak oproštěno od jakékoliv politické kontroly, jež je, jak Purnell říká, stále patrná v jiných zemích, kde princip prodloužené ruky nemají a kde politici běžně rozhodují o tom, jaké filmy se budou natáčet, jaké divadelní hry se budou inscenovat či jaká se bude hrát hudba. Purnell však zároveň přiznává, že kulturně-politická praxe Blairovy vlády svým přílišným důrazem na sledování ekonomických a sociálních efektů kultury Arts Council a princip prodloužené ruky obcházela. Tato praxe by měla skončit. Dlouholetého ředitele Mezinárodního festivalu v Edinburghu a významného úředníka Arts Council Sira Briana McMastera ministerstvo vyzvalo, aby do podzimu předložil Purnellovi koncepci, která umožní DCMS racionálně a bez přílišné byrokratické zátěže zajistit v součinnosti s Arts Council vynikající úroveň britského umění. Brian McMaster je v britském kulturním sektoru respektovanou osobností a jeho pověření lze chápat jako snahu o nalezení co největšího konsensu mezi DCMS a britským kulturním sektorem. Úsilí o co největší míru shody nasvědčuje i to, že si do svého projevu Purnell vypůjčil rétoriku Johna Tusy, bývalého ředitele londýnského Barbican centra, který jakožto poradce konzervativního lídra Davida Camerona pro otázky kulturní politiky stojí na opačné straně britského politického spektra. „Samozřejmě, že umění (...) patří mezi nejefektivnější způsoby, jak pracovat s problematickými teenagery (...), jak regenerovat města. Já však hluboce věřím, že na umění by záleželo, i kdyby tohle všechno nedokázalo. Imanentní hodnoty umění jsou přednější než instrumentální. Skrze umění nacházíme smysl našeho bytí, jako jedinci i jako společnost,“ říká Purnell. Dodejme, že Na umění záleží (Art Matters) je název slavné knihy esejů Johna Tusy, v níž se Tusa věnuje právě důležitosti imanentních hodnot kultury.
Kulturní pyramida
Jaká je tedy Purnellova vize dalšího směřování britského kulturního sektoru? Především je třeba zajistit, aby britské umění bylo i nadále světové, což znamená přijímat výzvy od globálních konkurentů a umělecky riskovat. Purnell vidí britskou kulturní politiku jako pyramidu. Jejím základem je umožnění participace na umění všem. Jak se však v Británii poučili, otázka participace není pouze otázkou ekonomickou. K plnohodnotné spoluúčasti na umění je třeba mít i patřičně rozvinutý osobní kulturní kapitál (podle Pierra Bourdieua le capital culturel). Ten by mělo zajistit umělecké vzdělávání, které je ve středních patrech Purnellovy pyramidy a má sloužit jako výtah k vrcholu pyramidy, kam Purnell umísťuje výsostnou uměleckou kvalitu. Tak chce Purnell docílit toho, aby byl kreativní potenciál Británie maximálně využit a aby měli všichni příležitost vytěžit maximum ze svého talentu, což má přinést i pozitivní dopady pro britskou ekonomiku.
Autor je absolvent Katedry kulturní politiky a managementu na City University London.