Je doba před schvalováním státního rozpočtu, včetně kapitoly kultura. A2 se proto věnuje teorii kulturní politiky a doprovází ji příklady z české praxe. V třídílném seriálu popisujeme ideová východiska kulturní politiky posledních dvaceti let. Představujeme tři základní pojetí státní podpory kultury, jak byla promýšlena a uskutečňována v západním světě. V minulých číslech to byly koncepty ekonomické výhodnosti a sociální prospěšnosti kultury, nyní se zaměříme na argumentaci postavenou na imanentních hodnotách kultury. Tedy na faktu, že krásu má smysl podporovat pro ni samu a že umění patří mezi základní lidské potřeby.
Promýšlení konceptu imanentních hodnot kultury lze nalézt už u starověkých filosofů. Text na toto téma, který zásadně ovlivnil současné kulturně-politické myšlení ve Velké Británii a v dalších západních zemích, je pamflet Johna Holdena Uchopení hodnoty kultury / Jak se kultura stala nástrojem vládní politiky (Capturing Cultural Value / How culture has become a tool of government policy) z roku 2004. V porovnání se studiemi Johna Myerscougha a Françoise Matarassa, jimž jsme se věnovali v minulých číslech A2, nejde o prezentaci exaktních výsledků podložených rozsáhlými výzkumy. Holden se historickou a sémantickou analýzou a zároveň komparací s jinými obory lidských činností především snaží nalézt jazyk, kterým by bylo možné o imanentních hodnotách kultury srozumitelně mluvit a který bychom mohli smysluplně používat i v oblasti veřejné politiky. Plný Holdenův text je zdarma k dispozici na internetu, mj. na stránkách institutumeni.cz v sekci Kulturní politika. Zde se budeme zabývat pouze jeho několika základními myšlenkami.
Více sebevědomí
Jak Holden poznamenává, svým dílem chtěl dodat kulturnímu sektoru více sebevědomí a sebedůvěry. Nelíbilo se mu až téměř šikanování britského kulturního sektoru ze strany byrokratů z DCMS (britská obdoba českého ministerstva kultury), proti nimž se kulturní veřejnost neuměla dobře ohradit. Zejména po přelomu milénia začala britská vláda stanovovat výkonnostní cíle, jež souvisely především se sociálním make-upem obecenstva, počtem vytvořených pracovních míst v kultuře a podobně. Dopad umění a kultury na společnost je však daleko širší a komplexnější a jeho význam nemůže být redukován pouze na ekonomické výkony a pozitivní sociální efekty. Holden přichází s konceptem, jak do veřejné politiky zapracovat záběr kultury v celé její šíři a například projev nového britského ministra kultury Jamese Purnella (A2 č. 32/2007) z července tohoto roku dokazuje, že Holdenovy myšlenky byly vyslyšeny na těch nejpovolanějších místech.
Základní potřeba
Ústředním je v Holdenově pamfletu pokus o uvedení prvotních (imanentních) a vedlejších (instrumentálních) hodnot kultury do harmonického svazku. V době publikování Capturing Cultural Value byly obě oblasti působení kultury a umění chápány spíš jako protipóly. Hodnoty vedlejší, reprezentované ekonomickými výkony a pozitivními sociálními dopady kulturního sektoru, byly v Británii politicky upřednostňovány (a zárodky tohoto trendu je dnes možné pozorovat i v České republice), přestože nejsou hlavním smyslem produkce a existence hmotných a nehmotných kulturních statků. Prvotní hodnoty kultury vycházejí z faktu, že kultura a umění jsou lidskému druhu vlastní. Lidský druh civilizuje a kultivuje, nejde o žádnou třešinku na dortu, jak občas slýcháme z úst českých politiků, ale o základní potřebu. Kultura brání návratu člověka na civilizačně nižší vývojové stupně. Holden prvotní hodnoty kultury dále dělí na estetické, historické, spirituální a sociální (ty však v jiném významu, než jak je chápe Matarasso) a navrhuje metodiky, jak prvotní i vedlejší hodnoty společně implementovat v kulturní politice a náležitě tak ocenit přínosy kultury v jejich komplexnosti.
Jak to změříme?
I když se nám to v Česku může zdát neuvěřitelné, změřit a exaktně vyargumentovat pozitivní dopady vedlejších hodnot kultury je svým způsobem jednoduché. Problém tkví v měření hodnot imanentních. Holden nabízí řešení v posudcích odborníků, v důkladné analýze tiskových ohlasů, ve sběru jednotlivých názorů návštěvníků kulturních akcí a podobně. Zároveň dokládá, že podobné metodické postupy se běžně používají v jiných oborech. Například firmy z komerční sféry dokážou ve výročních zprávách zohledňovat nehmotné a těžko ocenitelné statky, jakými jsou například síla značky, dobrá pověst, kvalitní klientela a další. Ty se pak v případě komerčních podniků samozřejmě odrážejí v cenách akcií.
Přínos lidskému duchu
Od publikování Holdenova textu výzkum pokročil. Deborah Rossi z University of Florida Performing Arts přišla na začátku letošního roku se sérií indexů, díky níž lze kvantifikovat dopad imanentních hodnot kultury na návštěvníky představení živého umění (více na ispa.org/ny07/index.php). Jedná se zatím jen o velice úzce vymezenou studii, ale dá se předpokládat, že se časem dočkáme výstupu o imanentních hodnotách kultury v rozsahu a záběru Myerscoughových či Matarassových textů. Exaktní vědecké argumenty jsou však pouze jedna strana mince.
Druhá strana je postoj, s jakým se k umění a kultuře stavějí lídři společnosti. Je velice dobře, že celé léto probíhala v českých i zahraničních médiích živá diskuse o kultuře v českých zemích, že se tak tříbily názory na kulturu a umění a jejich financování a že se do debaty zapojil i prezident Klaus. Můžeme jen doufat, že se časem dočkáme z úst některé z našich veřejných autorit také památné věty o smyslu umění a kultury, jež bude považována za axiom bez potřeby dalšího dokazování. Větu, jež se stane nedílnou součástí naší politické kultury, jakou se kdysi stala Havlova pravda a láska. Například v Americe už takovou větu vyrytou zlatým písmem do bílého mramoru mají. Pronesl ji prezident John F. Kennedy: „Jsem si jistý, že až prach století dopadne na naše města, nebudou na nás vzpomínat pro naše vítězství a porážky ve válkách a politice, ale pro náš přínos lidskému duchu.“
Autor je absolvent katedry kulturní politiky a managementu na City University v Londýně. Další články k tématu a diskuse na tydenikA2.cz.