Plenérový Münster

Katolický Münster má dodnes ultrakonzervativní image: je jediným větším městem Severního Porýní-Vestfálska, nejlidnatější spolkové země „bundesrepubliky“, kde křesťanskodemokratická CDU vládne již desítky let – strana Angely Merkelové zde i ve spolkových volbách s železnou pravidelností dostává víc než padesát procent hlasů. Minimální zájem místních občanů o moderní umění inspiroval v roce 1977 Klause Bußmanna, ředitele tamějšího muzea, k velké přehlídce, která by přímo ve městě prezentovala nejnovější trendy světového sochařství. První ročník Skulpturprojekte vyvolal odpor a pobouření. Například Tři velké kulečníkové koule Roye Lichtensteina, instalované v centrálním parku, byly lokálním tiskem vysmívány jako zcela nekomunikativní umění a vandalové je pomalovali a poškodili. Dnes jsou turistickým emblémem města.

Avantgardní koncept

Garantem münsterské přehlídky je od jejího vzniku Kaspar König, současný šéf Ludwigova muzea v Kolíně nad Rýnem. Tento generační vrstevník Polkeho, Baselitze a Immendorfa byl od druhé poloviny šedesátých let kurátorem řady významných výstav na evropském kontinentu, mj. velké přehlídky Westkunst. Königovi bylo po negativním přijetí prvních sochařských projektů (Skulpturprojekte) jasné, že příští ročníky musejí mít dva pilíře – intenzivní nabídku informací a seminářů pro veřejnost a nevystavování hotových děl, ale pouze návrhů k jejich realizaci. O definitivním provedení projektů rozhodují v Münsteru vedle odborné komise také diváci prostřednictvím ankety. Takový koncept garantuje kontinuitu a vyhraněný profil. Skulpturprojekte jsou proslulé tím, že preferují inovativní projekty, které mohou inspirovat nebo dokonce postulovat nové trendy. Münster se dnes může pochlubit třiceti realizacemi. Jejich autory jsou vedle již zmíněného Claese Oldenbourga například Eduardo Chillida, Richard Serra, Nam June Paik, Carl André, Donald Judd, Joseph Beuys, Richard Artschwanger, Ulrich Rückriem nebo Keith Haring. V letošním roce k nim přibyla i práce Bruce Naumana Square depression. Obrovská betonová plocha, tvarově připomínající na špici postavenou pyramidu, klesá pod úroveň země do hloubky patnácti metrů. Návštěvníkům, kteří sestoupí do nejnižšího místa, se z této pozice nabízí jen fragmentární pohled na svět nad nimi. V souladu s dvojitým významem anglického slova „depression“ nutí Nauman diváka nejen k fyzickému sestupu do této geometrické prohlubně, ale i k psychickému prožitku stavu redukovaného vnímání.

Poezie (neo)land artu

Charakteristickým rysem drtivé většiny letošních projektů je jejich citlivá rezonance s daným místem, ať už v přírodním nebo v městském prostředí. V loukách poblíž velkého rybníku nazvaného Aasee může chodec lehce přehlédnout malou stezku vyšlapanou ve vysoké trávě. Pokud se po ní vydá, zjistí, že nejde o zkratku, ale o cestu pro snílky, která nevede k cíli a končí stejně překvapivě, jako začala – v zemi nikoho. Polák Pawel Althamer dává tu dává prostor snílkům a poetickým duším.

Nedaleko od jeho Stezky se na břehu Aasee jako nevtíravá ibišková stěna prezentuje práce Rosemarie Trockelové nazvaná Méně divoká než ostatní. Autorka upravila dva čtyřmetrové keře do podoby vzdáleně připomínající dva kvádry (ironický odkaz na racionální konceptualismus Donalda Judda). Jejich spojením je prořezaný otvor v podobě oblouku, který nabízí průhled na vodní hladinu. Původní násilný zásah do přírody je zmírňován přirozeným růstem této „plastiky“, k níž autorka přidala větu Undine Gruenterové, která je mj. i skrytým výpadem proti interpretačnímu úsilí kunsthistoriků: Kdo hledá v paměti, ten vypadl z času. Skotská autorka Susan Philipszová umístila na mostě přes Aasee, opět nedaleko od Althamerovy Stezky, audioinstalaci nazvanou Ztracený odraz v zrcadle. Sama nazpívala romantickou árii z Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky a reproduktory umístěnými na obou pilířích mostu ji zesílila tak, že působí jako tichá, nevtíravá ozvěna.

Ironie a provokace

Belgičan Guillaume Bijl si ve svých absurdních instalacích zahrává se sugescemi skutečnosti ve veřejném prostoru. V posledních letech je jeho dominantním tématem fenomén kulturní turistiky. Malý kopec za městem pasoval na „archeologické místo“, v jehož nitru prezentuje „objevenou památku“, surreálně působící maketu starobylého kostela opatřenou odpovídajícími turistickými atributy – zábradlím a vysvětlujícími informacemi o významu archeologického nálezu. V Münsteru, jehož rozbombardované historické centrum bylo znovu vybudováno, získává Bijlova instalace další konotace: poukazuje na rozpor mezi autentickou památkou a její rekonstruovanou, skansenovou prezentací. Před jedním z gotických patricijských domů v centru města umístil Marko Lehanka Květinu pro Münster, objekt ze starých surfovacích prken. V jeho středu je monitor, na němž se objevují nejnovější zprávy z regionu. Někdy jsou autentické, jindy se jedná o dadaistickou hříčku. Připojený software totiž může podle počasí a vnější teploty dokonce generovat i kombinace obojího jako: Starosta právě vchází na Principálův trh. Marko Lehanka mlaská. Zemětřesení na Žitném trhu se obešlo bez následků... apod.

Na úzké hranici mezi provokací a frustrací se pohybuje práce Dána Tue Greenforta. Na břehu Aasee umístil zemědělskou cisternu, která se obvykle používá k rozvozu močůvky po poli. Z ní se na vodní hladinu nepřetržitě rozprašuje tekutina, o níž lze s jistotou tvrdit jen jediné: nejde o močůvku. Greenfort si zahrává ze stereotypy našeho vnímání. Jeho cisterna rozprašuje roztok chloridu železitého, který zamezuje enormnímu růstu řas, vyvolanému fosfátovými hnojivy.

V posledních letech dominují pěším zónám německých měst velké figury z plastů, sloužící jako poutače před obchody nebo restauracemi. Jejich disneyovsky kýčovité vzezření má přitahovat potenciální konzumenty. Dvůr barokního paláce, jedné z velkých turistických atrakcí města, byl pro Andrease Siekmanna ideálním místem pro instalaci díla nazvaného Trickle Down – Veřejný prostor v době jeho privatizace. Více než desítku zmíněných figurín strčil do lisu a jejich fragmenty zformoval do barevné, chaoticky působící koule.

Podobně jako Siekmannova práce se většina z pětatřiceti příspěvků münsterské přehlídky brání profitové privatizaci veřejného prostoru. Ponecháme-li stranou zmíněné projekty Pawla Althamera, Rosemarie Trockelové a Susan Philipszové – apeluje většina letošních prací spíše na intelekt než na citlivost a fantazii.

Autor přispívá do kulturní přílohy MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.