Hledání tušeného světa

Čáru si představuji jako řazení energetických bodů za sebou. Proto o svých kresbách mluvím jako o energetických či přesněji psychofyzických polích. (L. Daněk)

Někdy na jaře roku 1992 jsem poprvé v pražské Galerii Václava Špály uviděl kresby Ladislava Daňka. Velký formát zeleného milimetrového papíru a paprskovitě uspořádané linie barevnými akvarelovými pastelkami, které ve stejných vzdálenostech vycházely z jeho okraje a zhušťovaly se ve středu do nejrůznějších obrazců. Nejvíce mne fascinovaly ty, u nichž v centru nebo kolem centra kresby vytvářely prázdné obrazce. Již od počátku mi bylo jasné, že zde vzniká něco nového. To, v čem mnozí mohli vidět geometrický nebo dokonce ornamentální konceptualismus, pro mne bylo důsledným hledáním jiného, jen logikou výtvarných prostředků postižitelného světa.

Bílé díry

Místo kosmických černých děr nebo Malevičových černých čtverců hledal a hledá Ladislav Daněk prázdné prostory v centru kresby – bílé díry do našeho podvědomí. Mohou to být archetypální tvary našich snů a fantazií, nebo mandaly, pomíjivé modely mikro- a makrosvěta, jež jsou nezbytnou součástí rituálů v tibetském buddhismu, Nové Jeruzalémy Václava Boštíka, nebo závratně prázdné prostory uprostřed misek a lžic na kresbách a pastelech Jitky Svobodové. Daňkovy geometrické kresby se – podobně jako práce Boštíkovy a Svobodové – dotýkají tušeného světa mimo naše racionální uvažování a smyslové vnímání. Zdánlivě paradoxní je na nich to, že jsou realizovány v přesném geometrickém rámci, přesně dodržují pravidla předem zvoleného systému. Nejzdařilejší z nich jako by naplňovaly to, co se v technických vědách označuje jako odchylka od zákonitostí nebo kalkulovaná náhoda, mimořádná událost nebo v pojišťovnictví dokonce jako deus ex machina. Ti, kteří nad Daňkovými pracemi mávnou rukou a odsoudí je konstatováním, že podobné kresby lze přesněji a sugestivněji generovat počítačem, zapomínají na skutečnost, že absolutní, zcela chladný perfekcionismus počítače vylučuje jak intuici, tak i drobné odchylky a nepřesnosti, které jsou nutnými předpoklady při hledání konečného tvaru kresby.

Energie, trpělivost, světlo

„Je-li výsledná kresba takříkajíc krásná, není to moje zásluha… Tajemství skutečné krásy je pro mě natolik zásadní otázka, že den co den přemýšlím o tom, zdali existuje něco mezi „nebem a zemí“ (L. Daněk). Někdy v první polovině devadesátých let umělec dokonale zvládl obtížnou a časově mimořádně náročnou techniku geometrické kresby natolik, že se v jejím rámci mohl pohybovat zcela svobodně. Byl schopen realizovat její minimalistické i barokní, expresivní i introvertní, dadaistické nebo surrealistické varianty. Jeho hloubavá povaha však tyto potenciální možnosti preventivně vyloučila a soustředila se na zviditelňování překvapení, která nabízejí důsledným dodržováním pravidel zvoleného postupu. A pro ně platí jako v taoismu, že méně znamená více a že zdrženlivost je matkou autentického hledání. V takových případech se za systémem čar objevuje ztlumené světlo nebo ztišené vnitřní záření, jako je tomu třeba u šesti velkých kreseb z let 1996–1998, vystavených v posledním sále zlínské výstavy. Nikoli náhodou připomínají nejlepší Daňkovy kresby Knihu proměn, sbírku základních textů taoismu:

Obloha a země

se rodí v bezejmeném

Pojmenování je matkou všech věcí

Proto duch bez žádosti

objevuje skryté

Obloha a země jsou

stejného původu

ale mají různá jména

Jejich spojení je tajemství

Tajemství všech tajemství

Branou skrytého

Osudem mimořádných kreseb Ladislava Daňka je jejich malá známost, která je dána jeho olomouckým bydlištěm. Pokud ovšem na předchozí větu uplatníme taoistickou metodu, může být právě tento fakt zdrojem jejich síly. Mohly by vzniknout i v Praze, anebo byl právě olomoucký genius loci předpokladem jejich zrodu?

Autor přispívá do kulturní přílohy MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.