Grindhouse: Auto zabiják

Tarantinův nový snímek není v žádném případě pokusem o napodobení postupů starých grindhousových filmů, stejně jako Jackie Brown nebyla pouhou poctou sedmdesátkovým blacksploitation titulům a Kill Bill nepředstavoval typický snímek o pomstě. Auto zabiják se ke klasickým exploatačním dílům sedmdesátých let vztahuje jen určitými motivy a atmosférou. Smyslem těchto aluzí však ve všech zmíněných Tarantinových dílech není žánrové prvky podtrhnout, ale naopak narušit, a cílem jejich hrdinek je vymanit se z rolí, které jim žánrová pravidla diktují.

Očekávání a perspektivy

Kdyby snímek zůstal u citování klasických děl svého žánru, odkazování na starší Tarantinovy opusy a prvoplánové formální stylizace se záměrně poškrábaným obrazem a nedokonalými střihy mezi jednotlivými scénami, pak bychom jeho autora mohli bez výhrad označit za snoba a narcise. Ryze nepůvodní však ve filmu je pouze prostředí a styl, tedy prvky, které uvozují kontext a perspektivu vnímání příběhu. Samotný děj, postavy a především tempo Auta zabijáka sice z žánru zdánlivě vychází, ale zásadním způsobem ho deformují. Typickým tarantinovským zásahem do žánrových struktur je rozbití filmu na dvě výrazně rozdílné poloviny, přičemž ta první je ekvivalentem prologu typických thrillerů a hororů s psychopatickým zabijákem – má za cíl představit vraha a ukázat jeho schopnosti. V Autu zabijákovi je tento úvod rozředěn do celé první poloviny díla, což zcela vyvrací veškeré principy exploatace, jejíž základní charakteristikou je snaha vytěžit ze skandálního tématu maximum divácky atraktivních scén. Náplní této dlouhé expozice (a jejího zopakování na začátku druhé poloviny filmu) přitom není táhlá nuda ani napjaté očekávání toho, co přijde (to divák znalý traileru a konečně i názvu tuší), ale neustále stupňované očekávání, kdy to přijde.

První polovina opusu je precizně vystavěný pomalý ponor do světa smyslovosti a rozkoše, v němž je exploatační kinematografie doma. Vtipné a nápadité dialogy o ničem, založené na radostné hře se slovy, typově skvěle vybrané mladé a krásné herečky, neustálý proud letitých popových písniček ze starého jukeboxu, detail na ústa kaskadéra Mikea, který si pochutnává na své večeři, alkohol, kouření, flirt, příslib scény s tancem na klíně, daný na samém počátku filmu – to všechno ve snímku působí jako extrémně dlouhá předehra k razantnímu a rychlému finále. Závěr uvolní nakumulované očekávání do prudké několikavteřinové orgie destrukce, jež dokonale vyvolává charakteristický pocit „guilty pleasure“ (provinilá rozkoš).

Už první záběry Auta zabijáka definují princip, na němž celý snímek stojí: nejdříve sledujeme překřížené dívčí nohy opřené o sedačku auta a pohupující se do rytmu hudby, následně průhled na rychle ubíhající krajinu skrz přední skla jiného automobilu. Oba záběry jsou točené ze subjektivního pohledu pokaždé jiné postavy a jejich základními vlastnostmi jsou atraktivita a rozkoš z jízdy. Změny v diváckém očekávání v souvislosti s postupně se měnícími perspektivami nahlížení na probíhající děj jsou základním principem, z něhož vychází napětí snímku. Jestliže první polovinu vnímáme očima skupiny dívek s perspektivou jejich blížící se násilné smrti a už po prvních dvaceti minutách se divíme, proč jejich předpokládaný konec stále nepřichází, pak ve druhé půli se ztotožňujeme s pohledem automobilového zabijáka kaskadéra Mikea (ztvárněného další navrátivší se ikonou akčního filmu osmdesátých let Kurtem Russellem) a od nové sestavy dívek očekáváme, čím nás oproti první skupince překvapí. V osvobozujícím finále se pak perspektiva snímku opět mění a veškerá dosavadní očekávání vyplynou do čiré radosti z ničení, které je nejen fyzickou destrukcí zabijáka a jeho motorizovaného vražedného nástroje, ale také bořením žánrových pravidel jako takových.

„Zabijeme toho parchanta!“

Tendence hrdinů k vystoupení z jejich žánrových rolí jsou patrné už v předchozích Tarantinových filmech, zejména v jeho stěžejních dílech Pulp Fiction a Kill Bill. Všechny režisérovy opusy se odehrávají ve virtuálních světech, jejichž pravidla jsou diktována žánrovými filmy, ovšem postavy mají spíše podobu filmových fanoušků, kteří se najednou ocitli v rolích svých oblíbených hrdinů – nedějové pasáže vyplňují tlacháním o popkulturních ikonách a události příběhu komentují s odstupem nezúčastněných diváků. Radost z maximálního ztotožnění diváka-filmového maniaka s protagonisty v typických žánrových situacích je však nabourána četnými narušeními žánrových postupů. Ty mohou mít formální podobu kubistického rozbití časové návaznosti (od retrospektiv v Gaunerech přes epizodičnost Pulp Fiction až ke stylové kolážovitosti první poloviny Kill Billa) i obsahovou (divné náhody, které stíhají hrdiny všech povídek Pulp Fiction, Billova charakterová rozporuplnost). Právě tyto cizorodé prvky vyvedou hrdiny z jejich dosavadní sebejistoty dané dokonalou znalostí žánrových postupů a přimějí je své dosavadní role opustit. Zabiják z Pulp Fiction Jules Winnfield se (navzdory všem sympatickým grázlům filmové historie) snaží být pastýřem a mstící se Nevěsta v Kill Billovi se proměňuje v zodpovědnou Maminku, čímž se její příběh rozchází s osudy smutných hrdinek filmů o pomstě.

Od Jackie Brown dále se tato žánrová prozření v Tarantinových filmech soustředí na ženské protagonistky. Drsné a násilnické ženské postavy nejsou v exploatačním filmu ničím novým (už v šedesátých letech je ve svých snímcích oslavoval Russ Meyer), avšak ve vyvražďovacích hororech a thrillerech ženy většinou figurují jako oběti, popřípadě jako partnerky hlavních hrdinů.

Závěrečný hon na vraha v Autu zabijákovi je tak žánrovou rebelií, srovnatelnou s tažením Nancy Strodeové proti vlastní dlouholeté nemesis v pozoruhodném finále hororu Halloween H20. Oproti Pulp Fiction a Kill Billovi tu ale nejde o úplné vystoupení postav mimo žánr, nýbrž o převrácení žánrových rolí. Kaskadér Mike vyčerpal veškerý svůj potenciál uprostřed filmu a dívky po něm ve druhé části jen ochotně převezmou otěže tahounů zábavy s využitím stejných zbraní. Určující emocí snímku proto není nostalgie, která prostupuje zejména druhou polovinu Kill Billa, ale radost. Zatímco Billovi z nemožnosti pokračovat v bezstarostných žánrových hrách pukne srdce žalem a tato smrt je po zásluze patetická a tragická, automobilový sebeukáječ Mike je svými náhradnicemi ponižujícím způsobem spráskán jako malý kluk a jeho tvář je rozdrcena podpatkem. Nevěsta mizí z exploatačního teritoria do prostoru rodinné komedie, kdežto hrdinky Auta zabijáka Zoe, Kim a Abernathy se stávají novými královnami silnic.

Autor je redaktor serveru Nomenomen.cz.