Osady městských zahrádek nejsou výmyslem československého kolektivního uvažování z dob socialismu a jejich dlouhá tradice nekončí u pojídání hrušek. Přesto ale jejich budoucnost visí na stopkách.
„Pro stát neznamenáme tolik co tenkrát, když na trhu nebylo ovoce,“ říká předseda pražských zahrádkářů Jaroslav Buman a v jeho slovech lze tušit nostalgii po zašlých dobách, které ještě přály meruňkám a jablkům ve městech. První zahrádkářské osady (dříve kolonie) vznikly na konci 19. století, svého největšího rozkvětu se ale dočkaly v šededsátých a sedmdesátých letech minulého století. V přiškrcených poměrech socialistického Československa šlo o určitou formu individuálního občanského vyžití. Pamětníci vzpomínají na takzvanou Akci Zet. Skupinky nadšenců rozhodnutých zkultivovat zanedbané pozemky mohly počítat se státním příspěvkem na oplocení, výstavbu klubovny nebo zavedení elektřiny. „Dostávali jsme nevyhovující pozemky se skládkami a výmoly, které jsme zúrodnili natolik, že jsou to dnes půdy první bonity,“ vypráví předseda Českého zahrádkářského svazu Josef Kříž, který se zároveň trochu strachuje o osud dnešních zahrádek: „Může se stát, že se zlikvidují a místo nich vzniknou třeba hypermarkety.“
Od divadla k televizi
Obavy o budoucnost osad ve městech má hodně zahrádkářů. V Brně dokonce proti jejich údajnému rušení vystoupili s peticí. Náměstek primátora Martin Ander (SZ) se zástupci místního svazu několikrát jednal, jejich obavy ale považuje za předčasné. „Petice varuje před něčím, co není aktuální. (…) Nevím o jediném případu v Brně, kde by se plánovala jakákoliv výstavba hypermarketu,“ tvrdí Ander. Která z připravovaných tří verzí nového územního plánu bude nakonec schválena, náměstek pro územní plánování a rozvoj zatím neví. Netuší to pochopitelně ani zahrádkáři. „Chtějí parky, veřejný prostor,“ komentuje záměry radnice Hana Chalupská z ekologického institutu Veronica. V park se má změnit třeba osada na Kraví hoře, známá svým spolkovým životem a bohatou historií. Zahrádkáři z této kolonie chodili společně do divadla, měli kravín a kroniku. Žili způsobem, který je u nich až na výjimky reliktem komunitního života minulosti. Ostrovní osada u pražské ZOO z třicátých let byla podobně aktivní až do nedávných povodní. „Scházeli jsme se, hrálo se divadlo, loutkové divadlo pro děti, byla tam klubovna s jevištěm a jednou za měsíc se pořádaly taneční zábavy,“ vzpomíná Buman. V osmdesátých letech už měli zahrádkáři ve svých provizorních chatkách nezřídka televize a dnes je často spojuje jen práce na zahradě.
Masová obliba zahrádkářské činnosti v socialistických podmínkách měla ovšem i jiné příčiny. V začátcích boomu nebyl takový přebytek ovoce a zeleniny, ale naopak existovala nařízení, že zahrádka musí vypěstovat například kilogram česneku. Dnes se kvůli nízkým cenám potravin taková práce už mnoha lidem nevyplatí. I to je důvodem, proč upadl zájem o tuto činnost. Zahrádky jsou někdy právě proto neudržované, což mnohdy úředníkům posloužilo jako dobrá argumentace pro jejich likvidaci. „Po roce 2010 má být zrušeno asi 30 procent rozlohy zahrádkových osad, mezi nimi jsou ale i osady mimo svaz. Zatím ubývají tempem zhruba 4 až 5 základních organizací za rok. K dnešnímu dni máme v Praze zhruba 120 osad klasického typu,“ počítá tajemník územního sdružení v Praze Petr Kohout. Mizení pražských osad je jen z menší části dané postupem magistrátu, v poslední době se nahromadily výpovědi od soukromých majitelů, kteří pozemky získali v restituci. Ti zpočátku smlouvy prodlužovali, ale jejich dědicové už tak blahosklonný přístup nemají. Často vyžadují tržní nájemné nebo nabízejí pozemky ke koupi za vysoké částky.
Zahrádky pro veřejnost
Naproti tomu město pronajímá zahrádky nepoměrně levněji, okolo 11 Kč/m2 za rok. Tuto výhodu však vyvažují nevýhody. Krátkodobé smlouvy nejsou dostatečnou motivací k tomu, aby do zahrádek lidé investovali a kultivovali je, což dává zpětně úředníkům do rukou zbraň v podobě tvrzení, že jsou zanedbané. Soukromníci uzavírají smlouvy i na deset let. „Nechci říct, že by se rozpadalo zahrádkářské hnutí, ale osady se často soudí, aby nebyly vypovězeny z pozemků. Některé si myslí, že pro ně svaz dělá málo, a chtějí vystoupit. Teď se během krátké doby trochu zklidnil vztah s magistrátem,“ říká předseda pražských zahrádkářů. Jenže nespokojenost přetrvává v názorech na zpřístupňování osad. „Chtějí po nás, abychom je zprůchodnili jako na Západě, ale vzhledem k nenechavosti našich občanů to není možné,“ myslí si Kříž. „Je móda prosazovat zpřístupňování, ale chaty jsou i dnes běžně vykrádané. Byly i jiné návrhy. Třeba abychom chaty pronajímali na zimu bezdomovcům (magistrát),“ prozradil Buman. Náměstek Ander by uvítal vizi otevřených osad na způsob parků s tím, že by se na noc zavíraly. Tím by se však pěstitelé mohli se svou úrodou nejspíš rozloučit.
Anderův předchůdce Radomír Jonáš prosazoval likvidaci osad. „Říkal, že to je záležitost starších lidí, kteří vymřou a o činnost už nebude zájem,“ tvrdí Chalupská. Sociologický průzkum sdružení Veronica ukázal, že průměrný věk zahrádkářů je více než 50 let, druhou nejpočetnější skupinu ale tvoří střední generace. To, že úpadek zahrádkářství není tak drastický, dokládá i skutečnost, že ve městech vznikají nové osady. Přesto je co zlepšovat. Svaz se dlouhodobě snaží prosadit nový zákon, který by bránil svévolnému jednání a zvážil ekologická hlediska. Osady jsou plícemi měst, která do nich nemusejí nic investovat, tvrdí zahrádkáři. Možná, že právě tak uvažovali v Polsku bezprostředně po revoluci, když zahrádkářům osady velkoryse svěřili do vlastnictví.