Rozrušená existence

Thomas Bernhard (1930–1989) je jednou z nejvýraznějších a nejprovokativnějších postav rakouské literatury. Jeho dramatické i prozaické dílo už je v Česku dobře známé; na poli prózy na tom má největší zásluhu nakladatelství Prostor a jeho beletristicko-esejistická edice Střed, ve které Bernhard prochází rukama několika překladatelů (Dimter, Charvát, Petříček, Nekula, Šplíchal ad.). Nakladatelství bylo za soustavné a téměř kompletní vydání díla v rámci edice letos nominováno na cenu Magnesia Litera v kategorii nakladatelský čin roku.

Příběh románu Mráz je vyprávěn mladým studentem medicíny, kterého nadřízený asistent soukromě vyslal do horského Wengu, aby pozoroval jeho bratra, malíře Straucha. Komplikovanou postavu malíře, jehož ná­hled na svět de facto ovládne studenta i celý román, lze charakterizovat jako pronikavého ducha na pokraji šílenství. Nesmlouvavý Strauch radikálně odsuzuje rakouský stát, vzdělávací systém, provinční a chátrající venkov, umělecký provoz destruující ducha, tělesnost neintelektuálních lidí a další věci, které ho obklopují. Zlověstný stařec, neustále se nacházející v excitovaném stavu, je ovšem zároveň směšnou figurou, pohlcenou svým sklonem k přehánění, neschopností klidného nadhledu a zaběhanými životními manýrami – a v tomto ohledu je typickou Bernhardovou postavou.

Smysl šílených souvětí

Bernhardovi podivíni se urputně snaží o detailní promýšlení konkrétní části skutečnosti a podvědomě doufají, že to povede k poznání podstaty lidského fungování v jeho obecnosti (Bernhard tento postup uplatní mnohokrát, např. v novele Konzumenti levných jídel.) Na maličkostech proto hrdinům extrémně záleží. Jejich nedůtklivost a neslevování z „nejvyšších úkolů“ v konfrontaci s konkrétní realitou vyznívá někdy geniálně, někdy ale groteskně – jako vyšinutá umanutost. Strauch například prohlašuje ohledně svých snídaní: „Kostka cukru, to je přece útok na mou osobu. Chleba, mléko. Úplná katastrofa. Tak začíná den, záludnou sladkostí.“ Maximalistický kritik civilizace Strauch leze v noci potmě po chodbách hotelu a způsobí si bolestivá zranění na hlavě... Bernhardův Mráz je nejsilnější tam, kde zároveň pociťujeme nesmyslnost Strauchova jednání při pohledu „zvnějšku“; zároveň ale vidíme, že sebezničující a nekomunikativní nekompromisnost jeho uvažování je koherentní – nejde o senilní nebo zhrzené výkřiky starce na okraji společnosti.

Stylově je Berhhard v Mrazu už na cestě k převaze dlouhých souvětí, plných přípustek, paralelismů, zálibného nebo zhnuseného opakování výstižných spojení a pojmenování. Vzrušené dlouhé věty, špikované zvoláními typu „hanebná skutečnost“, „trapné prskání“, „holá nemožnost“ atp., se staly autorovým poznávacím znamením. Velmi osobitý zůstává Bernhard i v rámci levicové rakouské kultury, kde drsná provokace Antiheimatliteratur, protivlastenecky naladěné literatury, přesáhla hranice dobové poválečné tendence a v rakouském umění je sledovatelná kontinuálně. (Své dílo ostatně Bernhard nedlouho před smrtí zakončil skandální hrou Náměstí hrdinů, do které v podstatě zatáhl celé Rakousko.)

Většinu textu knihy vyplňují Strauchovy citace a „referujícího“ studenta odsouvají do pozadí. „Jeho výlevy se na mě řítí jako kusy skal,“ poznamenává si fámulus a tematizuje tak nejen vztah obou postav, ale také beznadějnou (několikanásobnou) zprostředkovanost duchovního světa malíře omezeným jazykovým systémem, jehož použití je ale nevyhnutelné. „Jak to zapsat? Jakými poznámkami?“ zoufá si. Komplikovaná větná stavba zápisu Strauchových myšlenek je rozšířena o další rovinu – o vztah (a kvalitu) pozorování a jazykového vyjadřování; obě činnosti jsou totiž funkčně znejistěny. Trvalý vliv na Bernhardovo dílo měl Ludwig Wittgenstein a jeho kritika jazyka a racionální analýza, což je zjevné právě i z této koncepce. V Mrazu se k Wittgensteinovi coby inspiračnímu zdroji přidává i Platón a Pascal.

Zima, chůze, stáří. A smrt

Zvláště ve srovnání s koncentrovanějšími novelami, ve kterých Bernhard pracuje se stejnými stylistickými figurami, působí Mráz jako široce rozevřená (téměř čtyřsetstránková) paleta témat, z nichž celá řada bude později ještě rozvíjena a vybroušena: Většina děje se odehrává během procházek venkovskou antiidylou za svíravého mrazu, který odpovídá i malířovu pocitu z civilizace. Procházka je pro Bernharda téměř literárním žánrem, bezcílná činnost, zahálka, vyplněná kritickým pozorováním a posuzováním zaměstnaného okolí (ne náhodou se jedna z pozdějších novel jmenuje Chůze). Příznačné také je, že se procházejí starší lidé, například důchodci, neboť stáří je dalším znakem typickým pro Bernhardovy hrdiny. Mládí se vždy nějak samo protluče a dokáže slepě nemyslet na smrt a vidět svět pozitivně, ale ve stáří už nic jiného než kruté prozření nezbývá. To, co se mladým lidem toleruje, nebo na nich přímo působí půvabně, nás na starých lidech odpuzuje, stěžuje si také Strauch. Důležitým bernhardovským motivem je také například příbuzenství, obvykle respektovaná citová i sociální vazba, která podle autora nedokáže překonat osamění a je jen jakýmsi vnitřním okruhem společenského nedorozumění, které v této podobě doráží často ještě neodbytněji.

Všechny jmenované motivy už jsou v Bernhardově prvotině „na svém místě“. Propojujícím tématem, často explicitně pojmenovaným, je smrt a její obsedantní všudypřítomnost. Smrt není motivem, ale úhelným kamenem románu – čtenáři se nabízí vidění života prizmatem smrti, zmaru a nemožnosti. Smrt se připomíná na každém místě – horská ves je místem, kde se podle Bernharda bojuje o přežití. Civilizace je plná smrti. A konec toho, který „život ve smrti“ nahlíží svým podrážděným přeháněním na hranici zešílení, je ze všech nejblíž. Ti, kteří k podobnému náhledu nemají odvahu, mají ještě trochu toho promarňovaného času navíc.

Myšlení

Co nese Straucha dál, pokládá-li i porod za formu smrti a rozšiřování úpadku? „Neexistuje idea, která vymizí, která by se dala anulovat. Idea je skutečná a jako taková zůstane.“ Bernhardovi hrdinové s sebou sice trapně vlečou neredukovatelnou vazbu na svou fyzickou skutečnost, ale jsou to lidé, kteří se upřeli ke světu idejí a obětovali mu všechno. Jejich cíle, obvykle nic menšího než některá z esenciálních zásad světanápravy, zůstávají ve sféře idejí. Nepřijaty společností, nedostupné kvůli bariérám mezi lidmi a neposkvrněné aplikací do praxe.

Podobné vyhrocené protiklady se v díle Thomase Berharda střetávají už od jeho prvotiny. Autorovi hrdinové se ocitají ve víru svých radikálních úvah a svoji duchovní aktivitu dští na svět právě proto, že protiklady kdysi odmítli smířit kompromisem, který umožňuje „normální“ a „běžný“ život nejenom ve Wengu, nejen v Rakousku, ale kdekoli.

Autor je bohemista.