Čtenář čtenářům

Nový život (Yeni Hayat, 1994) začíná větou „Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil,“ respektive mottem z Novalise „...vždyť ostatní slyšeli totéž a nikomu/ se nic takového nepřihodilo“. Příběh obsahuje řadu metafor moderního Turecka a konkrétních postřehů o životě v zemi, ale kniha je, jak naznačuje právě první věta i motto, především hrou se čtenářem a způsoby čtení příběhu. Výběr Novalisova citátu znamená v Pamukově případě to, že budeme svědky pokusu o budování vztahu se čtenářem pomocí reflexe (jedinečnosti) vztahu textu a čtenáře.

Logika literárních náhod

Osud mladého studenta Osmana, který mění identitu a způsob života, je příběhem čtení a čtenářství. Pouze zpočátku si můžeme myslet, že sledujeme realistický příběh o hledání smyslu života, který není utkán ze slov vypravěče – Nový život nám neposkytuje tak jasný signál literárnosti jako Jmenuji se červená (viz A2 č. 15/2008), kde první z vypravěčů apelativně promlouvá o své smrti. K nepříliš jasnému pocitu neobvyklé literární logiky toho, co čteme, ale brzy začneme shánět důkazy, což Pamuk mj. vtipně komentuje – jakoby v jiné souvislosti – v závěru knihy: „K tomuto nemilosrdnému závěru jsem pomalu dospíval ve své hlavě, zatímco srdce to vytušilo už dávno.“ Pamukova hodnota je mimo jiné v tom, že se čtenáři hraje rovnou hru, pracuje vlastně pod heslem „čtenář čtenářům“ a on sám je čtenářem velmi sečtělým a pozorným.

Literární logiku „náhod“ odkrývá Pamuk na celé řadě míst textu, zvláště pak zhruba od poloviny knihy: „Podívej se, jak se nám podařilo vyváznout bez újmy z toho setkání prodejců, podívej se, jak jsme se díky tajné logice, která se projevovala jako náhoda, dostali až sem.“ Poslední čtvrtina románu pak vztah čtenáře a autora knihy ke čtenářství explicitně tematizuje a hierarchizuje roviny příběhu, které nám byly do té doby předloženy: „Mám se snad útočného a posměvačného čtenáře, který s pozdviženým obočím upadá do pochybností o mé inteligenci a pozornosti (...) také útočně otázat, zda věnoval dostatek pozornosti a bystrosti každému odstavci knihy, kterou třímá v ruce? Vzpomenete si kupříkladu na barvitost scény, kde padla první zmínka o andělu?“

Text krajiny a dětství

Kořeny příběhu, týkajícího se záhadných knih se stejným názvem, je možné najít v komiksových sešitech z mládí, literárních inspiracích, krajině, názvech autobusových společností, struktuře společnosti nebo ve veršících na obalech bonbonů Nový život stejně jako u Danta Alighieriho. Nový život vznikl v době, kdy text už dávno nebyl chápán úzce jen jako tištěná písmena, u Pamuka se výrazně zapojuje i text krajiny a také urbanismu a architektury, která jinak bývá z narativních umění většinou vyřazována.

Nový život může velmi dobře posloužit univerzitním seminářům o intertextovosti, a to i z toho důvodu, že využívá další Pamukův stabilní motiv – dětství. Tuto životní fázi chápe jako období, v němž texty snadno a ochotně přijímáme, zpětně však nejsme schopni dohledat jejich původ, příčiny jejich významnosti nebo důvody zapamatování. Pamuk se rád do těchto tekutých etap paměti ponořuje, i když ví, že si namísto analytického průzkumu dětství vytváří jakousi novou, dospělou fikci o něm, vztahující se mnohem více k aktuální situaci. Motivem dětství Pamuk mimo jiné dosahuje značného oživení svých textů a zvýšení citové zaujatosti vypravěče, vzdaluje se díky němu akademičnosti. Při srovnání např. s více kalkulujícím Paulem Austerem, jejž označil za jeden ze svých inspiračních zdrojů, ho tím i předstihuje, a spíše se blíží tvorbě Pétera Esterházyho, který se rovněž soustředí na organické prorůstání textu literatury a života, založené na silném osobním náboji a rodinné referenci minimálně stejně jako na encyklopedickém objemu svojí sečtělosti.

Hranice Východu a Západu

Pamuka zajímají na toku života především cézury, momenty tragédií, uvědomění, náhlého činu a rozhodnutí, přičemž žádné životní kroky nelze navrátit, svatby ani vraždy. Velkou hrou je díky tomu pro čtenáře možnost interpretace začátku nového života jako smrti. Na otázku, kdy hlavní hrdiny knihy zemřel (a jak), je možná celá řada relevantních odpovědí. Osman umírá se svou identitou, umírá během autobusových nehod a chápat určité momenty jako konkrétní fyzickou smrt hrdiny, který nadále vypráví coby nežijící, je pro interpretaci Nového života velmi produktivní a zábavné.

Dá se říct, že jednou z největších záhad (nejen) románu Nový život, ale i autorova přístupu ke zdrojům spleti životních změn, je logika textu života a náhod v něm. Pátrá po logice autora toho, co ho obklopuje. Není tedy divu, že Pamuk, přestože je vzdálený religióznímu psaní, dochází i ke knihám knih a souborům textů, jejichž kulturní význam dalece přesahuje jejich význam literární (Korán, Ibn Arabí ad.).

V podobě sporu o knihu, doličného předmětu kvazidetektivního příběhu Nového života, Pamuk traktuje svoje trvalé téma života „na Bosporu“ Východu a Západu. Jeho výslovné zpracovávání ho staví do popředí zájmu v době, kdy je bipolárnost světa nadále jedním z důležitých globálních témat. Turecko je obrazem území, na kterém pojmy Východ a Západ mají vzájemně definiční povahu, kde jsou neprostupně spojené a kde historie je tak propletená, že je jasnější, co se pokoušíme definovat, než to, z jakých pozic definice vychází. Hranice Východu a Západu v Pamukově textu procházejí lidmi, jejich emocemi a vztahy. Hranice procházejí jeho texty a neztrácí smysl je hledat, i když je třeba nedokážeme sdílet s ostatními a společensky uplatnit.

Autor je bohemista.