Zatímco korupce nejvyšších politiků plní první stránky novin, její obdoba na komunální úrovni, jak se již několik let upozorňuje, prochází bez povšimnutí. Následující esej shrnuje občanskou zkušenost filosofa a bývalého aktivisty undergroundu, který se několik let pokoušel zjednat ve svém okolí nápravu.
Již dlouho je známo, že určité aktivity ovlivňují negativně nejen životní prostředí, ale navíc zpětně formují samotného člověka. Zdánlivě neškodná skutečnost, „že“ člověk přetváří své prostředí, totiž zpětně ovlivňuje i to, „jak“ žije a myslí.
Odpadová kolonizace společnosti
Jsou známy případy, kdy byli domorodci nadnárodními společnostmi těžícími suroviny uvrženi do náruče dosud neznámého blahobytu. Západní strava jim zakrátko přinesla neznámé nemoci, jako třeba diabetes. Změna životního stylu a prostředí vedla ke genetickému onemocnění a postupné degeneraci celé společnosti – Cocakolonizaci.
Co nastane, když je malá vesnice ležící pouhých šest kilometrů od západních hranic Prahy, se zhruba pěti sty obyvateli a původně s milionovým rozpočtem najednou vržena prostřednictvím peněz ze skládky do rozpočtového blahobytu a skočí do kategorie velkých měst s desetimilionovými rozpočty, ilustruje obec Úholičky. Ta se pod vlivem bohatství odpadově kolonizuje, zbavena sociálního rozumu.
Vliv skládky na zdraví obyvatel bude patrně znám až za delší dobu, dopad na politickou kulturu je patrný už dnes. Když například ředitelka kontrolního výboru Státního fondu rozvoje bydlení Alena Panáčková poprvé upozornila starostu obce T. Divinu (US-DEU), že porušil podmínky dotace v souvislosti s výstavbou bytového domu a že obec může přijít o dotaci ve výši 19,8 milionu, odpověděl, že obec má přece peněz dost – ze skládky. Morálku nahrazuje skládka. Některým lidem stačí vylézt na kopec z haldy odpadků a už jim to dává pocit společenského sebeuspokojení a povznesenosti nad obecními problémy a druhými občany.
Říp konzumu a obecní krátkozrakost
Když jsem se v létě 2005 přestěhoval do Úholiček, věděl jsem pouze to, že na jejich území je skládka pevného odpadu, vzniklá rozhodnutím zastupitelstva v roce 1994 i přes odpor mnohých obyvatel. Kopcovitý smetištní novotvar jsem vnímal jako lokální Říp konzumu a symbol krátkozrakosti ekologické i politické. Nyní prosazovaný návrh novely zákona o odpadech č. 185/2001 Sb. totiž může obcím odebrat až 80 % zisku. Mocné kraje jako novodobí feudálové si vezmou zisk z odpadového hospodářství a obcím zbudou rozpočtové oči pro pláč a kopcovitý smeťák.
Brzy jsem si všiml silného zápachu za zahradou. Zdrojem ovšem nebyla skládka, ale nová a špatná přetlaková kanalizace, kvůli níž fekálie někdy vytékají přímo na ulici nebo na pozemky občanů. Do přečerpávajících jímek se dodatečně udělaly přepadové otvory, aby při poruše čerpadel mohly fekálie automaticky odtékat do Podmoráňského potoka.
Zatímco sousedé si zvykli nejen na smrad, ale i na samoobslužné ovládání poruchové čerpací stanice, rozhodl jsem se s tím něco udělat. Už v prosinci 2005 jsem napsal dopis všem devíti zastupitelům, v němž jsem žádal, aby jmenovali komisi, která pochybnosti nad kanalizací prošetří. Zastupitelé se ale otočili k problému zády a starosta mi v lednu 2006 napsal, že neshledává můj podnět „opodstatněný“. Proč starosta nepotřeboval takovou kontrolu, vyšlo najevo později, když jsem zjistil, že obec na kanalizaci – obdobně jako na bytový dům – získala vysokou dotaci a následně jí byla vyměřena pokuta tři čtvrtě milionu korun.
Technologie politického skládkování
Skoro půl roku jsem oběhával úřady, až nakonec odbor životního prostředí Městského úřadu Černošice donutil starostu problémy řešit. Obec musela postavit novou havarijní jímku a starosta byl také upozorněn, že nebyly splněny ani kolaudační podmínky, protože čerpací stanice měly být dávno napojeny na GSM brány – a ne na sousedy, kteří podle zápachu iniciativně a zdarma zajišťovali havarijní ohlašovací servis.
Už tehdy jsem si uvědomil, že existence skládky, která je zlatým dolem obecního rozpočtu, začíná „kolonizovat“ život v obci víc, než si občané připouštějí, protože někteří zastupitelé si osvojili politickou technologii inspirovanou technologií skládky.
Tato technologie je založena na jednoduchém principu: problémy se nemusejí řešit – stačí je odkládat, kontejnerizovat, přemísťovat, navážet a zavážet, a především skládkovat tak, aby nebyly samy viditelné. A čím je hromada problémů a nezákonností vyšší, tím poskytuje i vyšší rozhled, dává pocit sebeuspokojení a nadřazenosti nejen nad problémy, ale i nad možnými kritiky obecní politické skládky. Každá skládka je přitom nejen z ekologického, ale i z politicko-ekonomického hlediska řešením nejdražším – zatěžuje celé generace a budoucnost.
Skládkové myšlení: produkt tunelového vidění
Výskyt „skládkového myšlení“ je produktem skupinového myšlení – „groupthink“. Tento způsob uvažování, který odborníci na subkriminální či deprivantské chování definují jako způsob myšlení, kterému lidé propadnou (bez ohledu na inteligenci), jsou-li členy výrazně soudržné skupiny, v níž snaha po dosažení jednomyslnosti zvítězí nad motivací k věcnému hodnocení. Skupina přestane uvažovat o alternativách a drží se jen jedné myšlenky, přičemž přehlíží skutečnosti, které svědčí v její neprospěch. Mezi příznaky skupinového myšlení, které mohou být i vysoce společensky nebezpečné a mít formu skupinové stupidity, patří například iluze, že si mohou dělat, co chtějí, mohou si jakkoliv racionalizovat chybná rozhodnutí. Podléhají zdání jednomyslnosti: „Vždyť jsme přece pro to všichni zvedli ruku!“
Způsob „skládkového myšlení“ je prostý: problémy se odhrnují, zahrnují a zahrabují, nikdo není za nic zodpovědný a řešení se odkládá do vzdálené budoucnosti, ať se tím zabývá jiné politické vedení – stejně jako skládkou, která v obci tiše tiká jako ekologická bomba. Sociální příčiny tohoto skupinového „tunelového“ vidění pak jsou poslušnost, konformita a příslušnost ke skupině. Toto myšlení charakterizuje i iracionální konsekventnost, která způsobuje, že jedno pochybné rozhodnutí na sebe nabaluje další a generuje efekt lavinové koule – respektive hromadění politické skládky.
Starosta jako gubernátor
V té době rozvířilo českou politickou scénu prohlášení bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, že „propojení podnikatelské sféry s komunální politikou je prostě šílené“. Podle ní se „těžiště korupce“ přesunulo do komunální sféry, neboť „tam nebyla žádná kontrola a nikoho to vlastně moc nezajímalo“. K podobnému poznatku došla letos i Transparency International, která tvrdí, že „korupce v komunální politice bují, některé radnice fungují jako rodinné firmy“.
Když jsem byl po nových komunálních volbách 2006 spolu s Jiřím Machem jmenován do kontrolního výboru obce, který vedla jedna ze zastupitelek, Pavla Vacková, brzy jsme všichni zjistili, že Zprávy tohoto výboru jsou vedením obce a částí zastupitelstva považovány jen za jakýsi vedlejší obecní odpad, který lze ignorovat, odkládat jako nějaké haraburdí do obecního kontejneru a ukládat na politickou obecní skládku. Na této skládce pak ovšem lze nalézt nejrůznější druh informací – od černé stavby obecního domu přes úvěrový podvod až po padělání a pozměňování úředních listin.
Podle bývalé nejvyšší státní zástupkyně je nutno příčinu arogantního chování komunálních politiků hledat v tom, že zatímco politici ve vysoké politice jsou více hlídáni například médii, komunální politici se mohou chovat jako „gubernátoři“, a i proto se „korupce a machinace se zakázkami rozjely na nižší úrovni“. Starosta-„gubernátor“ si nepřipouští nejen Zprávy kontrolního výboru obce, ale ani kritiku masmédií jako MF Dnes.
Lhaní a podvody jako pracovní metoda
Že starosta podváděl a lhal, potvrdil i ředitel Jan Wagner ze Státního fondu rozvoje bydlení, když starostovi v září 2007 napsal: „Obec porušila ustanovení smlouvy o poskytnutí dotace. Pochybení Vaší obce je však o to horší, že předmětný pozemek 429/1 není ve vlastnictví obce, ale soukromé osoby.“ V dubnu 2008 bylo proti starostovi obce zahájeno trestní stíhání ve věci úvěrového podvodu a porušení pravomoci veřejného činitele. Podezření z dalších trestních činů, jako je porušení povinností při správě cizího majetku nebo pozměňování a padělání veřejných listin, bylo předáno dalšímu policejnímu oddělení.
Zdálo by se, že pochybení starosty, který lže na veřejném zasedání a utajuje důležité informace včetně toho, že byl policií obviněn, je (slovy nejvyšší zástupkyně) již tak „šílené“, že musí být zastupiteli odvolán. Omyl. Obecní úřad se stal politickou skládkou, kde se daří nekompetenci, tajnůstkářství, aroganci, lhaní a trestné činnosti. A čím větší problémy, tím větší politická skládka, do níž lze cokoli zahrnout. A aby se kritikům politické skládky zacpala ústa, vysází se na této hromadě obecních problémů budovatelské kytičky a jiná sebeoslavná zeleň v podobě například slavnostního návštěvního dne bytového domu, který je přitom černou stavbou na cizím pozemku...
Problém není pouze nekompetentnost starosty obce, ale samotný úholičský systém skládkování obecních problémů. Pro část starších obyvatel (zejména voličů KSČM) je přitom starosta „hrdina“: vždyť dokázal nejen „získat“ peníze od státu, ale i „postavit“ dům na cizím restitučním pozemku – oboje samozřejmě protiprávně.
Zhasnutá světla
V minulých obdobích fungovaly kontrolní výbory jen formálně, na což si vedení obce zvyklo. To, že nový kontrolní výbor začal skutečně pracovat, způsobilo, že kamkoli zaměřil svou činnost, všude nacházel zakryté problémy jako na skládce. Bylo proto jen otázkou času, kdy vedení obce kromě obstrukční praxe neposkytovat členům výboru důležité informace znovu dosadí do výboru své lidi, kteří se v minulosti „osvědčili“ a kteří používají již od dob privatizace osvědčenou metodu „zhasnutého světla“: na úřadě se prostě zhasne a nikdo nic nevidí.
O první pokus nastolit staré poměry se starosta pokusil hned po zveřejnění první Zprávy kontrolního výboru v létě 2007, kdy bylo zjištěno, že obec staví bytový dům na cizím pozemku. Starosta začal okamžitě vytvářet nátlak na předsedkyni výboru Pavlu Vackovou a vyzval ji, aby zvážila setrvání ve své funkci. Když koncem roku 2007 Vacková předložila další zprávu a shrnula před zastupitelstvem podrobnosti o podezření starosty z úvěrového podvodu, namísto toho, aby se vedení obce a zastupitelé zabývali obsahem zprávy, byl jsem na návrh komunistické místostarostky odvolán přesně v duchu „úholičské“ politické technologie: jestliže někdo upozorní na problémy, není třeba je řešit, stačí se rychle zbavit kritiků a problémy politicky vyskládkovat na obecním úřadě pro příští zastupitelské generace.
Politická magie
Předsedkyně Vacková před rozpuštěním výboru poukázala na celou řadu protiprávních jednání a lží. Starosta prováděl dokonce cenzuru v obecních novinách. O aktivity obce se nezajímá jen policie, ale i finanční úřad, stejně jako Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
Na protest proti mému odvolání složil svou funkci i další člen Mach, a tak přestal kontrolní výbor obce existovat. Představa, že odstraněním kritiků zmizí i samotné problémy, ukazuje na inspiraci praktikami minulého totalitního systému. Politická magie ve formě odvolávání poslů špatných zpráv ilustruje neschopnost vedení obce řešit problémy, které vytvořilo vlastním pochybným jednáním.
Nízké politické kultuře napomáhá i maskování sporů primitivním antagonismem „starousedlíci“ versus „náplavky“. Kritici obecních poměrů a lidé hájící svá vlastnická práva jsou označováni za „temné síly“, „opozičníky“ a „nepřátele obce“, jako by měla ožít ideologie třídního nepřítele. Antagonismus má i extrémní podobu. Například když restituent Petr Svoboda, na jehož pozemcích obec neoprávněně postavila bytový dům, uspořádal v roce 2002 předvolební setkání pravicových stran ve svém zámeckém areálu, byla mu krátce nato vypálena konírna. Když letos v květnu zastupitel Pavel Soper s dalšími třemi politiky podal návrh na odvolání vedení obce, někdo mu v noci způsobil škodu na autě za 50 tisíc.
Obec jako stát ve státě
Jak vedení úřadu, tak i staronoví zastupitelé a někteří starší občané vyjadřují názor, že kontrolní výbor má jako novodobý poddaný sloužit starostovi, nemá poukazovat na jeho pochybení, a někteří nepřímo vyzývají k tomu, aby kryl i trestnou činnost. Politická kultura obce se stala skanzenem pseudokmenového myšlení.
Za minulého režimu komunističtí soudruzi na kritiku odpovídali výzvou, že pracující lid potřebuje k budování socialistické společnosti „klid“, a kritiky nazývali „rozvratníky“. Není náhodné, že vedení prezentuje obec jako jednotný mytický Klan nebo spíše dobře známou předlistopadovou Národní frontu, která předem vylučuje různorodost názorů a postojů, nemluvě o možnosti kritiky.
Vedení obce se zaklíná mantrou „jde nám o Úholičky“. Obecní dobro se v pojetí vedení obce stalo ideologickou zaklínací formulkou, která plní podobnou funkci jako budovatelské úspěchy socialismu, které když někdo kritizoval, okamžitě si vysloužil nálepku nepřítele společnosti. Stejná demagogie a ideologie, pouze v lokálním postkomunistickém vydání. Kritici ideologie oprávněně poukazují na trik, že ti, kdo mají moc (byť je to jen pár zastupitelů), prezentují svůj zájem jako obecný nebo dokonce vyšší zájem všech členů společnosti, a ti, kdo mocenskou skupinu kritizují, jsou pak stigmatizováni jako ti, kdo se stavějí proti zájmům společnosti.
Nový obecní kostlivec – padělání úředních listin
Jelikož jsou obecní regály politické úholičské skládky plné nejrůznějších kostlivců, bylo jen otázkou času, kdy z nich vypadne další, například v podobě několika odlišných Územních dohodnutí, vydaných však v jeden den 21. 4. 2004, což starosta na poslední veřejné schůzi označil za „písařskou chybu“. Tyto listiny jsou důkazem padělání a pozměňování úředních listin a jako takové je šetří nejen policie, ale i další kompetentní orgány, jako například Krajský úřad Středočeského kraje.
Tento kostlivec zároveň dodatečně vysvětluje, proč se starosta nikdy nezabýval Zprávami kontrolního výboru. Věděl totiž, že výbor pracuje s neprávoplatnými listinami. Starosta a možná i další zastupitelé věděli o tomto informačním odpadu, který byl členům kontrolního výboru na obecním úřadě poskytnut a který byl s vysokou pravděpodobností vytvořen ve spolupráci se Stavebním úřadem. Proto se starosta mohl při každé Zprávě výboru tvářit povýšeně a cynicky a tvrdit, že máme „zkreslené informace“. Z listin vyplývá, že jak vedení obce, tak Stavební úřad nikdy nepředpokládaly, že by je mohl někdo někdy kontrolovat.
Kargo-kult holičského šamana
Antropologové již dlouho popisují různé „kargo kulty“. Nejznámější pochází z exotické Melanésie, kde domorodci poté, co byla na jejich území zrušena letecká vojenská základna, z jejíchž letadel dostávali různé gastronomické lahůdky, začali na opuštěné letištní ploše rituálně napodobovat chování letištního personálu v domnění, že si tak zajistí civilizační výdobytky – dobrůtky bílého muže.
Kargo investice je způsob ekonomického chování, které investiční racionální chování napodobuje, takže v konečném důsledku je investice úplně nebo částečně znehodnocena. Příkladem jednoduché kargo-investice je koupě auta, na které nelze vystavit technický průkaz. Příkladem složitější rituální kargo-investice jsou úholičské obecní investice.
Například v letech 1997 až 2005 obec investovala v rámci stavby kanalizace v hodnotě přes 33 milionů do zastaralého, nekvalitně provedeného a technologicky nejhoršího řešení. Poté, co se ukázalo, že systém není zcela funkční, se v přečerpávacích jímkách udělaly prostě otvory a fekálie jdou přímo do potoka. Jinými slovy: postaví se složitý přetlakový systém, který nakonec vytlačuje fekálie do potoka přirozeným samospádem… To je magie úholičských rituálních investic. Navíc, a to je typické pro kargo myšlení, investice se netýká obce jako celku, protože část obce (Podmoráň) je z kanalizačního systému vyjmuta.
Ještě magičtější a rituálnější ráz má výstavba třiceti malometrážních nájemních bytů pro sociální bydlení v lokalitě Na Habří. Stavba započatá v roce 2005 měla původně stát 28 milionů, náklady už ale dosáhly 45 milionů a nejsou konečné. Sociální kargo-stavba byla realizována bez právního titulu na cizích pozemcích, v rozporu s územním rozhodnutím i stavebním povolením; jedná se de facto o černou stavbu. Státní investiční dotace byla poskytnuta na základě zkreslených údajů a obec porušila i rozpočtová pravidla.
Zatímco domorodci v Oceánii napodobovali nepřítomné letištní zaměstnance, vedení úholičské radnice obdobně rituálně napodobovalo kvalifikované jednání nepřítomných kompetentních investorů. I když se stavbu nakonec podařilo dostavět, tím, že je parcelně i právně mimo (na cizím pozemku), nedá se jako celek zkolaudovat. Minula se tak svým účelem – nedá se v ní bydlet. Ale ani tento současný stav starostovi nevadí, neboť žadatele o bydlení v nezkolaudovaném domě „ubytovává“ jako ostrahu a „platí“ jim za to formálně jen několik stovek měsíčně – zbytek si „odbydlí“.
Je to typická úholičská kargo-stavba, provozovaná jako kult místního šamana – starosty Diviny, který dělá podivné nesrozumitelné pohyby a úkony, napodobující chování racionálních investorů. Tato sociální kargo-investice by si zasloužila svého trvalého zvěčnění v nějaké ekonomické učebnici jako odstrašující příklad toho, že rituální myšlení není vlastní pouze obyvatelům přírodních národů, ale i Česku 21. století.
Obec se ale evidentně nedá odradit od výstavby dalších rituálních staveb a už připravuje novou kargo-investici v podobě sportovního hřiště. V původním projektu byl například naplánován tenisový kurt za 1,5 milionu s tak krátkou rozběhovou dráhou, že hráč, který by chtěl běžet za míčem, by raketou hned vrazil do plotu...
Limonádový Joe, nebo pět statečných?
Na veřejném zasedání obecního zastupitelstva konaném 25. 1. 2008 se mi zastupitel Vilém Kozel vysmál, že mu moje starost o zákonnost v obci připomíná filmovou postavu z Limonádového Joea. Nechtě tak vyzradil filosofii politické skládky, podle níž snaha o zákonnost, mravné jednání a pravdu je považovaná za něco imaginárního a zcela neskutečného, co existuje už jen ve starých filmech.
Obecní zastupitelstvo má ale ve skutečnosti jiný „filmový“ problém: hledá se pět statečných zastupitelů, kteří najdou odvahu zvednout ruku, aby odvolali starostu a otevřeli prostor k ekologizaci politické skládky. Aby se dalo v obci žít a aby nemusela nést již dnes mezi občany užívanou přezdívku „Divinov“, bude se muset dosavadní filmová fikce zákonného, mravného a pravdivého jednání dříve nebo později stát obecní realitou.
Autor je filosof, vydal např. Knihy Chaokracie (1997) a Decivilizace (2007).
Věnováno P. Vackové, J. Machovi, A. Šulovi, P. Soperovi, F. Matějčkovi a všem ostatním, kteří kontrolnímu výboru po krátkou dobu jeho existence vydatně pomáhali.