Kytarista Noël Akchoté je prazvláštní avantgardista: na posledním albu tiše, intimně hraje repertoár popové hvězdy Kylie Minogue. Má za sebou naprosto rozdílná sólová alba: Lust Corner je postjazzové free hraní s Markem Ribotem a Eugenem Chadbournem, Rien je hodně abstraktní ambient, vedle toho ale Akchoté taky vedl (na jeden večer) kapelu v pařížském nevěstinci, viz album Au Bordel. Hrál s nesčetným množstvím osobností současné hudby od Dereka Baileyho po Matmos a v neděli 21. 10. vystoupí v rámci festivalu Stimul v pražské Arše spolu s Fredem Frithem.
Které hudební a zvukové zážitky z dětství a dospívání pokládáte za určující?
Můj bože, to by bylo na pětisetstránkovou knihu! Mé dětství bylo totiž jedinečné: to nepřeháním, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsem neznal vrstevníka, který by žil podobně jako já. Narodil jsem se v prosinci osmašedesátého roku. Rodiče byli architekti a jak otec, tak otčím naplno prožili pařížskou éru existencialismu a jazzu na Saint Germain des Prés. Takže první muzikanti, které jsem slyšel (co si tak pamatuji z oblíbených zvuků v pěti letech), byly Stan Getz, Count Basie, Duke Ellington… Jedna deska byla pro mě výjimečná: The Great Guitars s Barneym Kesselem, Herbem Ellisem a Charliem Byrdem. V osmi letech jsem chtěl vypadat jako Kessel nebo Jim Hall, nebo aspoň jako Johnny Guitar Watson – ale taky jsem chtěl být jako Kissáci, Angus Young z AC/DC nebo jako Keith Richards...
Nebral jste to jako rozdílnou hudbu?
Ne. V osmi jsem začal chodit na kytaru a zbláznil se do ní. V jedenácti letech jsem začal chodit na lekce k Talu Farlowovi a Philipu Catherinovi.
K světově proslulým kytaristům?
Bylo to díky rodinným kontaktům, ale oni mě brali. S Talem Farlowem jsem jel celé turné, v hotelu jsem s ním hodiny a hodiny cvičil. Teenagerská léta jsem víceméně strávil po boku starších jazzmanů, žil s nimi, jedl, cestoval. Občas jsem s někým hrál, s lidmi, jako jsou Kenny Clarke nebo Christian Escoudé. Říkali mi Baby Face: psala se raná osmdesátá a v té době žádní jiní kluci po jazzu nešíleli.
Takže jste měl postavení prominenta?
Byli ke mně nesmírně laskaví. Všude mě protáhli, Barney Wilen mě bral za Milesem Davisem pokaždé, když Miles přijel. A pak jsem jezdil do Nice, kde kurátor George Wein pořádal festival Grande Parade du Jazz. V té době ještě žili a hráli mnozí z těch, co tvoří živou historii jazzu. Někteří z nich mívali týdenní angažmá v pařížských klubech, pamatuji se na soukromé hotelové lekce od Abercrombieho, Jima Halla...
Existuje tu nějaké spojení s vaším novým albem So Lucky, kde sólová kytara hraje repertoár Kylie Minogue?
Právě. Všechnu tuhle kytarovou historii jsem si před natáčením znovu prošel. Rané kytarové styly, které jsem vstřebával jako teenager. Bluesmany, a dokonce ty kytaristy, kteří hráli s bigbandy doprovod na čtyři doby. Abych to shrnul: vycházím z tradičního jazzu a pořád ho poslouchám. Veškeré začátky stylů a příběhů v hudbě jsou pro mě podstatné.
Někdy hrajete na kytaru klasickým způsobem, jindy avantgardněji – používáte ji jen jako zdroj zvuku. Zajímá vás historie nástroje?
Mimořádně mě zajímá celý příběh kytary ve dvacátém století. Od základů a kořenů k nejzazšímu vývoji, posunům, vynálezům. Nepokládám se za avantgardního hráče, má výchova je obvyklá a ortodoxní. Díky tomu jsem se taky potkal s Derekem Baileym: v šestnácti mě štvalo jakékoli free a Derekova hra i technika byly zcela klasické.
S tím by asi leckdo nesouhlasil. Derek Bailey bývá přece pokládaný za nejvolnějšího, nejradikálnějšího hráče.
Vím, jaká cvičení Bailey hrál. Ta samá jsem používal v začátcích i já. Derek miloval klasické hráče. Na co hraje na albech Ballads a Standards? Na Empiphone Emperor, nástroj bigbandové éry, mohutný korpus určený ke hře vedle hlučných dechů. K abstraktnější hudbě jsem se vlastně obrátil z ryze kytaristického důvodu. Dostal jsem se do bodu, kdy už jsem byl předávkovaný evropským jazzem, lidmi, jako je Sclavis, Texier, Humair. Už se mi příčilo hrát fráze a sóla o jedné notě, jako to bývá na titulech v produkci ECM. Rozhodl jsem se vytvořit sérii s názvem Joseph, kde bych nehrál žádné fráze a vůbec se nedotýkal hmatníku, nechal kytaru rezonovat a znít samu. Na mě se hodí definice „kytarista“ bez dalších žánrových přívlastků.
Na té Kylii Minogue patrně něco je. Spolupracují s ní Nick Cave i Michel Gondry, vy jste jejímu repertoáru věnoval album. Proč právě ona?
Nemohla by to být jiná superstar než ona. Snad Robbie Williams nebo Paris Hilton, ale s těmi by se muselo zacházet jinak, věrněji. Projekt s Kylií začal ve Vídni. Žil jsem tam, právě když byl mezi improvizátory v módě redukcionistický proud, kterému Japonci říkají onkyo. Mě to moc nebaví, je to popření instrumentální muziky. Já jsem hráč, chci hrát na nástroj, nikoli dávat pozor, abych náhodou nehrál. Takže jsem v té době seděl a vracel se k hudbě, kterou jsem v předchozích pětadvaceti letech studoval. Ale věděl jsem, že nechci hrát staré standardy a blues, to už mám za sebou. Pak jsem z rádia uslyšel Can´t Get You Out of My Head. Bezmyšlenkovitě jsem si to začal brnkat, ta melodie mi zněla v hlavě celé dny. Pak jsem šel do obchodu a koupil si pět alb Kylie Minogue. Bral jsem to jako znamení, jako naplnění dvou nutkavých potřeb. Potřeboval jsem jednak idol, nějakou hvězdu, ke které bych se vztáhl, a pak jsem také hledal melodie, písně, formy. Něco, co bych mohl hrát. Kylie o sobě říká, že je jen bavič, entertainer, nikdy umělkyně. Možná to míní stejně, jako když říkám, že jsem prostě kytarista.
Mezi avantgardními muzikanty a obyčejnými krásnými písničkami existuje po léta přitažlivost. Derek Bailey na sklonku života natočil Free Ballads a Standards, k songům se tak či onak uchylují i Yoshihide Otomo, Steve Beresford, Bill Frisell nebo Oren Ambarchi. Jaký je váš vztah k popkultuře a hudbě jasných harmonií?
Kdybych měl čas dumat o tom, co mám jako hráč ze všeho nejraději, možná bych došel k tomu, že nejradši hraji pro zpěváky. Doprovázel jsem hodně zpěváků a herců, ten vztah je pěkný, protože zpěvák se silně obrací k publiku a vy jako hudebník hrajete úplně jinak, musíte být precizní a držet se v pozadí. Pro někoho je doprovod nuda, opak sóla. Ale dřív všichni jazzmani znali slova a příběh písniček. Chet Baker by nikdy nehrál song, jehož story by neznal. A já to beru taky tak, každá Kyliina píseň je pro mě příběh s melodií a slovy, akordy a formou.
Nevím jak Otomo nebo Oren Ambarchi – ale Derek Bailey to měl jinak. Hrál hodně melodicky a doprovázel, než se rozhodl pro obrat k volné improvizaci. Mé profesionální začátky se odehrávaly po restauracích a barech. Na místech, kde živý muzikant vytváří „pozadí“, kde nikdo neposlouchá. Antikoncertní situace. Hrával jsem dvou- nebo tříhodinové sety, všechny možné standardy, muzikálové hity, písničky z filmů nebo pop, třeba Eltona Johna. Tam se čekalo, že budeš hrát, co se hraje v rádiu.
K albu So Lucky jste poznamenal, že by mělo být něčím mezi galavečerem MTV a klasickým dramatem. Co má klasické drama společného s Kylií Minogue?
Pro mě je Kylie tragédka. Tragická postava. Prošla mnoha problémy, a pořád tu je, pokaždé se uzdraví, napřímí. Má tragiku velkých hereček němé éry, jaké můžete vidět v ruských filmech, nebo u Dreyera, Murnaua, Chaplina, Keatona. Moje verze má tuto stránku také, jako dopis hozený po větru. Má snad i metafyzický a politický aspekt – ale ne jako logo nebo klip. Mnohem spíš jako film.
Hrajete ty světové hity intimně, tichounce, vůbec ne s pompou a efekty, které jsou jim vlastní. Proto slyším album So Lucky jako komentář k dnešnímu hlučnému světu, který nás pořád atakuje nabídkami a přetěžuje naše smysly podněty. Co pro vás znamená ticho, v hudbě i v životě?
Ticho, to je pro mě víceméně smrt. Když jste mrtví, nic se nehýbe, nic se už nešustne. Ale na albu je věrně slyšet něco jiného: můj odstup od randálu dnešní lidské společnosti. Žiju si bokem, vyhýbám se místům, kam se chodí masově. Nenavštěvuji vernisáže. Podstatné je, co po mně zůstane. Hodně lidí vstupuje do společenského života, aby agitovali pro svoje dílo. Jdu proti tomu.
Co to znamená konkrétně?
Dokážu týdny nikoho nepotkat. Když nemám pádný důvod, nenavštěvuji se s nikým. Nesmírně mi vyhovuje sejít se s jedním člověkem, jít do restaurace a strávit třeba deset hodin hovorem a rozpravami. Potkávám se s lidmi zřídka, třeba po třech letech, ale pak jsme spolu čtyřiadvacet hodin. Čím jsem starší, tím víc cítím, jak potřebuji pracovat a studovat. A to si žádá čas.
Budete hrát své verze písní Kylie Minogue v Praze? Uvádíte vůbec na koncertech tuhle hudbu, která má rozměr osamocení?
Nakonec jsem se do toho pustil, ale původně se mi to moc nezdálo – z těch důvodů, které jste uvedl. Obával jsem se, že na scéně by to ztratilo uzavřenost, pocit izolace. Od letního jazzového festivalu v Mulhouse ty písně hraji, je to možné díky určité komplexní kombinaci. Naposledy jsem začínal otevřenou improvizací, která na konci přešla do melodie Jaka Pastoria Continuum, úplně pomalé a tiché verze, pak jsem zahrál osm až deset písní od Kylie a ve dvou třetinách koncert přešel do harmonické suity v technice vybrnkávání: jako by Kylie tekutě přešla do amerického avantgradního tradicionalisty Johna Faheyho.
Dnes spousta lidí natáčí alba, aby pak repertoár beze změny hrála na koncertech. To naprosto není můj případ. Každé album, které natáčím pro vydavatelství Winter & Winter, je zamýšleno a vytvářeno čistě jako nahrávka. Podobně nesmyslné mi připadá, když spisovatel napíše knihu, načež cestuje a čte z ní lidem. Album je album, kniha je kniha, obojí
usazené v základních formách. Ale systém po vás často chce, abyste hrál stejně jako na nahrávce. A tak z atmosféry a smyslu alba vytvářím příběhy, které pak hraji živě. Zůstávám věrný myšlence svých desek, ale už moc ne jejich repertoáru.
Vaším vydavatelem a producentem je Stefan Winter z mnichovského labelu Winter & Winter: středoevropský vyznavač umění, který objevil Cassandru Wilson a Uriho Cainea a dnes spolupracuje s Wernerem Herzogem. Díky čemu je tak dobrý producent?
Stefan je jedním z posledních opravdových producentů. Umělci si dnes myslí, že všechno zvládnou sami, což je naprostý omyl. Album se má produkovat stejně, jako se vytváří film: v týmu. S týmem okolo kamery, s produkcí, kostymérnou, zvukaři. Se Stefanem si na všechno ponecháváme dost času, nic se neláme přes koleno. Každý vznik desky je pro nás příběh, než se cokoli začne dít, dlouze debatujeme. Mě vlastně nezajímá nahrávání obecně, jen tvorba konkrétních alb. Jinak by to bylo dokumentování, záznam hraní, ne skutečné album. S filmem se děje ve střižně tolik věcí, aby měl svůj vlastní hlas, postoj, příběh: to samé se má dít při nahrávání alba.
Jak vznikalo to tiché album s písničkami Kylie Minogue?
O So Lucky jsem se Stefanem Winterem vedl debatu několik let. Hledal jsem pro ty písně poločas rozpadu, některé jsou na albu jen stěží k poznání. Do studia jsme šli s výběrem třiceti melodií. Stefan stál za sklem proti mně a naváděl mě jako režisér herce. Některé kousky jsem hrál dvacetkrát, než jsme došli k tomu, co jsme chtěli. Oba máme týž vztah k vytváření hudby: snažíme se hodit za hlavu ego a jít vstříc tomu, co má vzniknout. Oba jsme pak udělali z nahrávek svůj výběr: ten Stefanův byl lepší, já jsem se tam bál nechat určité hraniční věci, ale Winter věděl, že jsou silnější a citově plnější.
S Winterem jste natočili podivuhodné album Au Bordel: záznam z pařížského erotického klubu, kde se zábavy pro jednou účastnila i skupina hudebníků vedená vámi.
Mám to album nesmírně rád. Všichni, kdo na něm hrají, riskovali, dali se nám všanc, zkusili cosi nejistého. Pracovalo se výhradně dohromady. Pro takovýhle projekt je třeba nejdřív vybrat ty správné lidi. Chci po nich navíc něco, čeho se v hudbě běžně nedopouštějí, anebo něco osobního, co zatím nepublikovali, i když je to rozměr jejich osobnosti. Zpěvačka Sasha Andressová normálně zpívá hardcorový post-rock (podobný hudbě Steva Albiniho), ale já věděl, že by při své dramatičnosti mohla zpívat staré songy s texty, které může vztáhnout k vlastnímu životu: smrt, láska, rozchody... Ale nevěděl jsem, že jí její alsaská babička zpívávala staré německé šlágry! I další lidé se tam nechali pohnout k čemusi neběžnému, viz saxofonista Lol Coxhill, který hraje na saxofon ke striptýzu.
Jak vás vůbec napadlo natočit „audiofilm“ v privátním podniku takového typu? Cítíte za bordely nějakou kulturní tradici?
Vídal jsem se v té době s pornorežisérem Johnem B. Rootem, který točil pro stanici Canal+ reálné porno. Oba nás zajímalo spojení živé hudby a sexu v reálném čase. Byla to pro mě skvělá zkušenost: se štábem a herci jsme seděli a dohadovali, jakou hudbu chce která herečka k té a té akci. Výsledek byl živou hudbou silně ovlivněný. Seznámil jsem Johna se Stefanem. Rozpočet a čas nakonec způsobily, že hodně věcí se na albu stalo náhodou. Byly to ale náhody ku prospěchu věci.
Kdy jste šťastný?
Když cítím život, obyčejný život. Když jedu se svou ženou do Polska, do jejího rodného města Pulawy, a zdržím se tam celé týdny, zdravím se s lidmi na ulici, chodím na trh pro čerstvou zeleninu. Před deseti lety jsem cestoval jako posedlý a dostal se do bodu, kdy už věci ztratily smysl. Během jednoho týdne jsem byl v Ósace, v Los Angeles a pak ve Vilniusu. Všude to vypadalo stejně. Vyděsilo mě to, řekl jsem si dost. Dnes jsem spokojený, když mám dvě až tři vystoupení do měsíce. O každém z nich mám čas přemýšlet, připravit je, setkat se tam s místními lidmi, co za to stojí. Takhle jsem se rozhodl žít.