Jen stěží bychom v literatuře dvacátého století hledali lepší ztělesnění anti-akademismu, než je Henry Miller. Vynikajícím příkladem je pozoruhodný pozdní text, který teď jako faksimile, navíc doplněná o řadu autorových akvarelů, vychází v překladu Jiřího Hanuše. Je to kniha krásná a vskutku nečekaná; pocta autorovi, kterému se často nedostává přijetí, jaké by zasloužil.
Henry Miller je tak trochu obětí úspěchu svého mistrovského díla, totiž Obratníku raka, jenž v zkostnatělé předválečné společnosti zapůsobil jako kulový blesk, kniha kypící životem, ale zároveň nemilosrdná, odhalující ve vší nahotě pokrytectví a ubohost akademismu, jež po chvilkovém vzedmutí dekadentů (k nimž měl Miller blízko) opět ovládl umělecké kruhy. Obratník raka byl knihou v nejlepším smyslu slova kontroverzní. Bohužel blbostí svíraná společnost tuto kvalitu redukovala na problém explicitního vyjadřování o sexu a Obratník raka se stal pro literární historii něčím, čím rozhodně není, totiž jakýmsi milníkem na cestě detabuizace sexuálních témat. Taková klasifikace ovšem nejvíc uškodila dílu samotnému, které (je to můj osobní názor, ale stojím si za ním) může směle stanout po boku takové klasiky, jakou představují třeba Odysseus nebo Hledání ztraceného času.
To samozřejmě nelze říct o všech Millerových knihách. Nebyl to autor flaubertovského typu, který by nad každou větou přemýšlel; psal spontánně a živelně. V tom byl tak trochu obětí vlastního naturelu – živelnost, která je tak úchvatná na stránkách Obratníku raka, se ukazuje jako hlavní problém jiných Millerových knih, které možná mohly být napsány lépe, anebo nemusely být napsány vůbec. Nicméně máme-li tyto knihy chápat jako určitou daň, kterou si vybral Millerův nezpochybnitelný génius, je to ještě daň nízká.
Vnímání Millera, možná trochu paradoxně, ovlivnili i jeho následovníci. Henry Miller je totiž autor nebezpečný, skutečný solitér. Všichni ti, kdo přišli do Paříže nebo do kalifornského Big Sur ve snaze jej napodobit, skončili špatně. Stali se pouhými epigony spisovatele, který je nemohl nic naučit a vlastně ani inspirovat, protože jeho psaní bylo tak úzce spjato s jeho vlastním prožíváním života, že nebylo možné tuto techniku předat. Říká se, že inspiroval beatniky, ale když nějakou milostnou scénu popíše Miller, cítíte za tím živly a mytický rozměr; když ji popíše Kerouac, vidíte za tím puberťáka.
Insomnie aneb Ďábel na svobodě (Insomnia or the Devil at large, 1970) je textem pro Millera ne úplně charakteristickým – je to velice intimní zpověď o prožitku lásky a o inspiraci pro literární tvorbu, přičemž ani zde nechybí ona tak osvěžující sebeironie: „Ve tři ráno, když jste beznadějně zamilovaní a příliš hrdí, abyste zvedli telefon, zvlášť když máte podezření, že ona tam nebude, máte sklon obracet se proti sobě a uštknout se jako škorpion. Případně jí začnete psát dopis, který nikdy nepošlete, nebo přecházíte sem tam z rohu do rohu, klejete a modlíte se, opíjíte se nebo předstíráte, že se zabijete. Po nějaké době ztratí tenhle kolotoč půvab. Kdybyste byli tvořivý jedinec – nezapomínejte, že v takových chvílích jste pouhý pytel sraček! – napadlo by vás, zda byste ze svého soužení nemohli něco vytěžit.“ A je tu i jistá fatalita – rozum může stokrát varovat, ovšem duše má svou vlastní cestu: „Ten údajně slavný starý pán se nám zamiloval do bludičky něco málo přes dvacet. Starý pán plane jako poslední romantik, mladá zpěvačka zas stojí nohama hezky pevně na zemi. Musí stát pevnýma nohama na zemi, protože lákat muže, aby se do ní zamilovávali, dělali bláznivé věci, kupovali jí drahé šaty a šperky, patří k jejímu povolání… Starý pán si celé tohle melodrama nazkoušel už téměř před čtyřiceti lety. Mohl přesně tušit, co ho čeká. Mohl to klidně celé odehrát i poslepu a zpaměti. Ale on patří k typu lidí, co se nikdy ze zkušenosti nepoučí. A nelituje své slabosti, protože duše se neučí ze zkušenosti.“
Jako snad všechny Millerovy knihy, i tahle je samozřejmě autobiografická. Velice intimně autobiografická – ne snad v tom, že by detailně popisovala autorův život, ale v tom, že pozdní milostný vztah k mladé japonské zpěvačce – čtenáře v tomto ohledu napadne jiný solitér, totiž „monogamní erotoman“ Pierre Klossowski, k němuž má Miller v mnoha ohledech, zejména pak v této knize, překvapivě blízko – jej inspiruje k vyjádření čehosi, co je závažně obecnějšího a i nadčasového charakteru.
Autor je anglista a amerikanista.
Henry Miller: Insomnie aneb Ďábel na svobodě.
Přeložil Jiří Hanuš. Pragma, Praha 2007, 88 stran.