Meditace o duši národa

Stati svazku Meditace o Quijotovi (Meditaciones del Quijote, 1914) jsou součástí Ortegova velkolepého plánu na uchopení španělské národní povahy. Pozornost je zejména ve druhém oddílu knihy soustředěna na „první román z hlediska času a formy“, Cervantesova Dona Quijota. Jako žánr pro své meditace vybírá Ortega esej, tuto „vědu minus výslovný důkaz“.

Amor intellectualis

Právě esej nejlépe dokáže nést ono zanícení pro věc, amor intellectualis, se silou milenecké lásky srovnávanou touhu intelektuála rozumět okolnímu světu, která se stává leitmotivem Ortegova celoživotního díla. Meditace o Quijotovi, svou knižní prvotinu, vydává Ortega až v jednatřiceti letech, už jako profesor metafyziky na madridské univerzitě. V době jejich vzniku zamýšlel vydat Meditace jako desetidílný monument, ze kterého ale v průběhu svého života naplnil pouze část. Kromě dvou meditací o Quijotovi, Meditace předběžné a Meditace první, a vstupního eseje s názvem-dedikací Čtenáři…z přítomného svazku, plánoval na donkichotské téma navázat ještě dvěma kusy, a v pokračování cyklu se chystal zaobírat významnými postavami či díly španělské literatury a kulturními fenomény vůbec (chtěl pojednat například o Lope de Vegovi, Písni o Cidovi nebo koridě). Z rozvrženého celku byly napsány eseje o Pío Barojovi a Azorínovi, které však autor nakonec zařadil do monumentálního osmisvazkového souboru Divák (El Spectador; 1916–1934); další myšlenky nakonec rozpracoval v rámci zcela jiných děl.

Do Čech uvedl Ortegu y Gasseta Václav Černý svým překladem Vzpoury davů (1933), které v jeho řadě překladů ze španělštiny signifikantně předchází Cervantesův Don Quijote, připravený pro Melantrichovu knižnici světové četby v roce 1931. Ortega za své výsostné postavení v našem prostředí vděčí také oblevě šedesátých let. Tehdy se v češtině objevil soubor jeho raných esejů Úkol naší doby, jejichž teze o manipulovatelné mase byly mezi řádky čteny jako kritika komunistického režimu.

Kultura jako dědictví krve

Meditace představují Ortegu y Gasseta jako filosofa či sociologa kultury spíš než jako představitele liberální demokracie, jak žije díky svým esejům o davu, národě či evropské integraci v povědomí čtenářů především. Kulturu považuje za dědictví krve (v případě Ortegovy domoviny germánské versus helénské) a prostředí (mediteránní). Specifická kultura odpovídá konkrétnímu etniku, jeho „anatomickému“ nebo „fyziologickému“ schématu (v souvislosti s tím nesmíme zapomínat, že pojem rasa měl v tehdejší době ještě poměrně dalekou cestu ke zneužití). Španělskou národní povahu charakterizuje dynamismus, vášnivé úsilí, které však nepouští intelekt, považovaný autorem za dědictví germánství, ke slovu. Klíčem ke specifičnosti španělského uměleckého ztvárnění, a potažmo i přístupu ke světu, je pro Ortegu senzualismus, jejž považuje za vlastní celé „mediteránní“ kultuře: „My Středozemci sice jasně nemyslíme, zato jasně vidíme.“ Přestože ve svých úvahách věnuje nejvíce pozornosti uměleckým a myšlenkovým výtvorům nejvyšší hodnoty, přiznává kultuře i její „intimitu“, tedy to, co vysvětluje a určuje charakter sdílení stejného světa lidmi jednoho národa v naprosté bezprostřednosti – lidové tance, písně nebo jazyk. Umožňuje mu to postoj zvýznamňování bezprostředního, okamžitého, individuálního, zájem o „okolnost“ (circumstancia).

Druhým, neméně důležitým cílem vytvářeného textu je vzbudit ve čtenáři touhu po poznávání příčin a souvislostí jevů ve společnosti, což novokantovec Ortega nazývá imperativem porozumění. Neomylně navádí pozorného čtenáře skrze pojmy, opakující se jako světla v tmách hlubokých lesů (les je úvodní metaforou Předběžné meditace), k onomu podstatnému. Intencí autora není jen proniknout k podstatě jevu, objevovat „hluboký“ svět, skrytý pod povrchem světa „zjevného“, ale zároveň nakazit i čtenáře nutkáním hledat smysl a prožitek „zkušenosti hlubokého“ tak, „aby svět začala znovu spravovat láska“. Důvodem tohoto záměru není nic menšího než starost o budoucnost národa, který byl v době vzniku Meditací u nového začátku, na prahu hledání aktualizovaného projektu vlastního úkolu a místa mezi ostatními evropskými národy. I Španělsko, které přišlo na přelomu století o své postavení námořní velmoci, bylo nuceno zodpovědět vlastní „českou otázku“. Ortega viděl cestu v odklonu od nereflektované tradice – nejasné představy čehosi velkého kdysi dávno, a v jejím přehodnocení, zvážení momentů, které snesou ono přemýšlivé zbožňování. Příkladem díla minulosti, které obstojí před jakoukoli zkouškou touhy po hlubokém a skrytém, mu byl právě vícelomný Cervantesův román.

Návrat ke skutečnosti prostřednictvím románu

Meditace první připomíná o něco známější Teorii románu, kterou sepsal několik let nato maďarský literární vědec György Lukács. Román je shodně líčen především v protikladu k eposu, a zdůrazněny nejsou formální odlišnosti, ale především odlišné hledisko, jakým se zobrazuje rozdílně vnímaná skutečnost. Román objevuje aktuálnost jako básnickou možnost, které epos zaměřený na „ideální minulost, absolutní dávnověk“ vůbec nevěnoval pozornost. Podobný protiklad existuje mezi postavami těchto dvou žánrů – epos zná jen hrdiny, jedinečné bytosti, oproti čemuž se román zaměřuje na charakterové, sociální a jiné typy. Don Quijote v tomto dvoupólovém rozlišení představuje mezní stupeň – zobrazuje smrt dobrodružství, která se pojí s proměnou postavy i času literárního ztvárnění. Quijotův postoj umožňuje odhalit skutečnost připomínkou iluzornosti a prchavosti literárního díla, prostřednictvím hořkého smíchu, který nazýváme ironií; ironie a smích jako úhelné prvky románu se staly životními tématy o dvě desetiletí později dalšímu významnému teoretikovi, Michailu Bachtinovi. Realismus pak netkví v zachycení skutečnosti, nýbrž v zachycení románové látky jako skutečnosti.

Za čtenářsky přitažlivý považuje Ortega v případě románu moment, během nějž se skutečnost stává románovou funkcí, způsobem zobrazení světa; napínavé (dobrodružné) se přesouvá z pozice „co se vypravuje“ do pozice „jak je to vypravováno“. Tuto chvíli zlomu zachycuje právě román o Donu Quijotovi – postava žije touhou po minulém, ale specifické hledisko románu ukazuje jako důležitější přítomnou, v naléhavosti tolik skutečnou touhu než minulý ideální svět. Odtud Ortega naznačuje španělskému národu: vydejte se nikoli na moře a ještě dál, ale sami k sobě, své minulosti a hlavně – k vlastní žité přítomné skutečnosti.

Autorka je redaktorka Sociologického časopisu.