Nejde o to, kolik dlužím

Co to obnáší, být v Rusku producentem? Neovlivňuje to nějak psychiku?

Jen pozitivně, jako vše na pomezí hazardu. Řekl bych, že je to užitečný stav. Život se tak stává plnokrevnější. Je to profese vzrušující, zejména v Rusku, kde se všechno mimořádně rychle mění, a ačkoli to vytváří zapeklité problémy, je strhující se s tím potýkat.

Je to pro vás větší riziko, než jaké jste zakoušel jako režisér?

Jde o risk jiného druhu. Režie vyčerpává do hloubky, až na dřeň, vyžaduje mnohem větší výdej sil a energie. Produkce je jiný druh hazardu a napájí se z jiného zdroje. Ale když člověk dělá jako producent několik filmů najednou, je v tom riziku permanentně. Režisér točí obvykle jen jeden snímek, pak mívá pauzu. Producent si pauzu nemůže dovolit.

Proč jste se vlastně přeorientoval na produkci? Za perestrojky jste byl jedním z nejslibnějších režisérů své generace. Bylo to proto, že jste po změně poměrů nenašel nikoho, kdo by do vás investoval?

Myslím, že mi to bylo předurčeno osudem. Přičichl jsem k tomu, jakmile jsem se začal zabývat filmem, už na střední škole. Nějak mi obě profese splývají. Když chcete udělat film, musíte se postarat o všechno, co souvisí s jeho realizací. Člověk musí být svým pánem. Pamatuji si, jak jsme na můj školní snímek pracně sháněli peníze, pokládali ve třídě koleje... Neznamená to však, že bych zběhl od režie k produkci. Dělal jsem filmy a dělám je i teď, ale režírování mi rozhodně nechybí. Prostě se mi líbí filmy produkovat.

Nemýlím-li se, studoval jste scenáristiku…

Ano, ale pak jsem šel ještě na Vyšší kursy režie. Vzdal jsem to, protože už nebylo zapotřebí mít na režii příslušné papíry. Uvědomil jsem si, že toho umím dost, a navíc jsem už měl vlastní společnost-studio, která existuje dodnes.

Své produkční aktivity jste začínal v Petrohradu?

Ano. Zpočátku jsem produkoval vlastní film Čas smutku ještě nenastal. Hrozně se to vleklo, a já chtěl zjistit, co všechno to obnáší, a přitom pochopit, jak takové studio může přežít a jaké má výhledy. Trvalo to dva roky a potom jsem nemohl sehnat distribuci. Měl jsem jakousi zahraniční podporu, doma bylo tehdy všechno v rozkladu. Studio existovalo od roku 1991, ale s produkcí filmů jsem začal až v roce 1994. To už existovalo i Goskino RF, a tudíž i naděje na finanční pomoc.

Kolik filmů jste od té doby vyprodukoval?

Spočítané to nemám, ale včetně dokumentů a animovaných filmů to odhaduji na něco přes třicet titulů.

Kdy jste se spojil s vaším dvorním režisérem Alexejem Balabanovem? Podařilo se vám na jeho nejatraktivnějších filmech, jako jsou Bratr I a II či Válka, vydělat?

Já s ním kamarádil ještě před založením studia, takže jsme se nehledali. Nicméně ruské filmy se v Rusku v lepším případě jen zaplatí. Navíc je nutné vyvinout značnou aktivitu, aby se prosadily v distribuci. Ale ani při dobré návštěvnosti vám výrazný zisk nepřinesou. Slušná situace byla asi tak rok před krizí.

Máte na mysli rok 1998?

Ano. V roce 1997 se daly na videotrhu poměrně dobře zpeněžit i nízkorozpočtové projekty. Ale po krizi to skončilo, a co se týče ruského trhu, dějiny se rozeběhly poněkud jinak. Dneska trh roste, a to dost vysokým tempem, ale zisk je stále malý. Takže film v Rusku zůstává stále velice problematickým odvětvím byznysu.

Jak jste vy osobně tu krizi přestál? Pokud vím, jste vnímán jako určitý pilíř jistoty, už proto, že všemu navzdory stále existujete…

Těžko mohu hodnotit svou pozici. Žiji a pracuji podle toho, jak se věci mají. Zdolali jsme tu krizi a byla opravdu krutá. Teď nemluvím o situaci v zemi, ale o filmu. Ten se vyráběl za dolary, investice zůstaly stejné, ale dolar čtyřnásobně poklesl. Čtyřikrát nižší byly zisky z prodeje videokazet, čtyřikrát nižší byly i příjmy z kin, protože se platilo v rublech. Výdaje na tvorbu se nezměnily. Z těchto čísel lze odvodit, jak silná rána to byla.

Máte dluhy, nebo jste schopni fungovat bez nich?

Pracuji s úvěry, takže věčně něco dlužím, ale to je normální. Nejde o to, kolik dlužím, ale zda jsem schopen ono zadlužení ukočírovat.

Nemohl byste uvést příklad, jak a odkud získáváte peníze na své projekty?

Dnes je žádoucí získat státní podporu. Tu sice neobdrží každý projekt, ale ministerstvo kultury se stabilizovalo, začalo pracovat systematicky. Za ministra Švydkého došlo k navýšení celkového rozpočtu pro kinematografii. Každopádně se vytvořila jakási pravidla hry, všechno je teď více méně předvídatelné. Politika ministerstva kultury je přirozeně pro producenta důležitá, protože se peníze plánují výhledově a film se pak nenatočí za jeden den. Ta podpora obnáší 20 až 40 % filmového rozpočtu, ale zdaleka ne každý projekt ji dostane. Daří se získat i podporu na dokončení filmu – 100 000 dolarů, jenže to je třikrát méně, než je zapotřebí. Logické by bylo dát producentovi, který už film dokončil a předvedl, rovnou těch tři sta tisíc. Tou částkou by se mohl ocenit výsledek, patrný již z první montážní verze.

Lze získat finanční podporu projektu i od nějakého televizního kanálu?

Osobně udržuji kontakty s kanálem RTV. Dohodli jsme se, že ještě v průběhu realizace zakoupí práva na jedno až tři uvedení.

S jakým odstupem od premiéry v kinech se pak film objeví na obrazovce?

Po prvním komerčním uvedení. Ale některé náročné projekty ten kanál třeba vůbec nezařadí do programu. Mohou mi zaplatit a snímek pak odložit – navždy.

Z čeho se vytvářejí vaše aktiva?

Z prodeje nastřádané filmové kolekce. Rozšiřuje se rok co rok, některé tituly se stále prodávají na kazetách, do televizí, něco ze starší produkce kupuje cizina, takže mírný příliv peněz neustává a umožňuje investovat do nových projektů. Spolu s úvěry. Jelikož slušně znám trh, mohu s jistou přesností odhadnout, kolik mi ten či onen snímek vynese, a poměrně klidně si půjčuji. To ostatní – to už jsou detaily.

Jak honorujete herce? Rovnou, zálohou, nebo čekáte s vyrovnáním až na zisk?

Obvykle hned. Režiséry, kameramany a někdy i herce vyplácíme až po uvedení filmu, podle předem podepsané smlouvy. Všem ale dáváme zálohy na základě oboustranné dohody. To však není podstatné. Produkujete-li jeden film, obrat peněz musí být jasný; je-li ve výrobě hned několik titulů, pak už to tak důležité není.

Když využíváte velkoměstskou scenerii, jako v případě obou dílů Bratra, které jste točili v Petrohradu a v Moskvě, kolik a komu platíte?

Pakliže točíme na ulicích, zpravidla městu nic neplatíme. Jde-li o objekty, které patří nějakému soukromníkovi nebo státu, žádáme o povolení a vyrovnání řešíme dohodou.

Milici platíte?

Přirozeně, bez ní to nejde.

Je slušná?

Laciná zrovna není, ale problémy s ní nejsou.

Jak se vám točil Bratr II v Americe?

Tak to bylo dost složité. Natočili jsme tam hodinu, čili polovinu celého filmu. Snažili jsme se natočit to co nejrychleji. Balabanov je ovšem režisér, který to umí, a přes všechny komplikace termín dodržel.

Museli jste se tam podřizovat americkým pravidlům?

Jistě. Měli jsme vymyšlených pár epizod, ale americký tým se vší rozhodností prohlásil, že to nejde. Z nějakých důvodů se například nesmí točit v nadzemce. Nicméně jsme do ní nastoupili s kamerou a vše natočené hned schovali. Američané okamžitě informovali zástupce administrativy metra. Nebo: Balabanov chtěl do filmu pravé chicagské policajty, rád totiž točí autentické celníky, průvodčí, pasovou kontrolu. Američané ale řekli, že si musíme najmout herce a na uniformy připíchnout atrapu policejního odznaku. Balabanov pak vyzval policajty, co nás hlídali, aby na kameru předvedli zneškodnění zločince. Zaskočilo je to, ale my jim řekli, že točíme ruský film a že u nás takové zákazy neplatí, takže se nemusejí ničeho obávat. Americký tým jen lapal po dechu. Policajti pak popadli našeho Víťu Suchorukova, ve zlomku vteřiny mu nasadili pouta a šoupli ho do auta. Víťa pak opěvoval americká pouta – s každým záškubem se prý zařezávají stále bolestivěji.

Vstupujete do produkčních projektů i jako dramaturg?

Na všem se podílím i jako dramaturg. Když během natáčení Řeky tragicky zahynula její hlavní představitelka, natočený materiál jsme zakonzervovali a později z něho sestříhali smysluplné torzo. Teprve potom se Balabanov pustil do Války.

Máte představu nějakého tematického vyprofilování vaší společnosti, orientujete se na režiséry určitého typu? Mám totiž pocit, že se kolem vás vytvořilo jakési magnetické pole.

Jednám vždy intuitivně, protože zabývat se v Rusku nějakým dlouhodobějším plánováním je pošetilé. Asi je třeba mít nějaké představy, ale všechno se mění tak rychle, že podstatné je držet prst na tepu dneška. Předjímat, co bude za dva roky, zejména v oblasti kinematografie, je nemožné. Čili: dnes mám nápad, okamžitě rozjíždím projekt a zítra se už na něm dělá. I když si přirozeně něco promýšlíme dlouhodoběji. Mám na stole nějaké scénáře a uvažuji, vyplatí-li se jejich realizace. Pokud jde o režiséry: nejsme v Americe a nenajímáme je na určité projekty. Někteří přicházejí s vlastními nápady, někteří je nemají…

Vše, co jste dosud natočil a vyprodukoval, výrazně inklinuje k autorskému projevu...

Především jde o cítění filmu jako takového, o umění udělat hodnotné dílo, a to už nesouvisí s autorským či neautorským projevem. Když jsme začínali, autorský film se preferoval. Každý dobrý snímek, i ten žánrový, vyžaduje náročné promyšlení. Není to běžná objednávka. Zajímají mě lidé, kteří umějí udělat film, který nebude zbytečný.

Jak si na tom dnes stojíte s technickým vybavením, které je také nutnou podmínkou kvality?

To je v normě. Máme dnes k dispozici nejmodernější západní techniku, i když někdy, když se realizuje hodně filmů najednou, pociťujeme její nedostatek. Ale není problém vše potřebné operativně dovézt třeba z Německa – není to tak drahé. Zahraniční firmy jsou zainteresovány na našem trhu, takže ta spolupráce funguje.