Filmoložka, která se stala respektovanou distributorkou a zakladatelkou společnosti Intercinema Art, sdílí s generačně blízkým Sergejem Seljanovem vytříbený vkus i odvahu při prosazování nekonvenčních děl. Jak náročná byla její cesta k úspěchu a samostatnosti?
Jak se vám zamlouvá být šéfkou sdružení Intercinema Art?
Zní mi to nadneseně, tou šéfovou asi jsem, ale obtíženou neskutečnou odpovědností! Znám majitele společností, kteří zaměstnávají spoustu lidí a sami odpočívají. Navíc je stát slušně dotuje. Ale když jde o malou společnost, jejíž prosperitu podmiňuje jen oddanost věci, pak je to hrozná dřina. Zpočátku jsem si to neuvědomovala. Před dvanácti lety jsme s přáteli, byli jsme čtyři, dali dohromady pár peněz (každý sto dolarů) a osamostatnili se. Prostě jsem už nechtěla pracovat pro nějakou státní strukturu. Dělala jsem to dost dlouho. Měla jsem obludné nadřízené, pak jsem pracovala ve Svazu filmařů. Pořád jsem řešila problém seberealizace a dospěla k závěru, že se musím dostat co nejdál od všech nadřízených. Mí společníci skepticky prohlašovali, že na seriózní byznys nemáme a že brzy zbankrotujeme.
Museli jste si najmout kancelář?
Na to jsme neměli. Já tehdy organizovala kulturní programy v Kinocentru. Nemohla jsem si ani nikoho najmout na běžnou agendu, mí společníci měli rovněž svá zaměstnání, takže mi řekli, abych firmu vedla já. Začala jsem podnikat ve své pracovně.
Už s počítačem?
Ale kdepak! Jen s telefonem. Chápala jsem, že musím vydělat nějaké peníze, a tak jsem začala zpytovat, co vlastně umím. Slušně znám kinematografii, naši tvorbu, nějaké režiséry. Prodávat naše filmy mě ani nenapadlo, ostatně v roce 1992 to bylo bezpředmětné. Ale co takhle koupit nějaký film jinde? Všichni mě odrazovali. Pak mi jedna známá z Ameriky zavolala, že zná skupinu kazatelů, kteří by rádi uvedli v naší televizi cyklus svých pořadů a za zprostředkování zaplatí. Ten kontrakt kupodivu vyšel a já vydělala 2000 dolarů.
Kdy jste začala obchodovat s ruským filmem?
První film, s nímž jsem v roce 1995 vyrukovala, byl Chotiněnkův Muslim. Začalo to fatálně, ve Francii jsem naletěla podvodníkovi, ale to mě neodradilo. Jen jsem si uvědomila svou lehkomyslnost. To už jsem měla najatou kancelář v Kinocentru, počítač a zaměstnance, platila si všechny cesty, už jsem si osvojila i ten koloběh: chceš něco koupit, oni nechtějí prodat, prodáš něco, ale oni otálejí s platbou. A k tomu ještě děs naší celnice. Prožila jsem si peklo, než jsem tu agendu zvládla. Dnes zaměstnávám deset lidí a jsem hrdá, že jsem jim za těch dvanáct let nikdy nepozdržela výplatu.
Jak jste úspěšná v prodeji ruských filmů?
Když jsem začínala, konkurence nebyla. Tehdy bujelo pirátské video, něco uváděla televize. Ale i dnes, kdy oligarchové pochopili, že film je výnosný byznys, a začali investovat do filmových společností a stavět multiplexy, pracuji v sobě vlastním rozsahu, s filmy, které mám ráda. Někdy mi říkají, že nemám ten správný profesionální přístup, ale na druhé straně přece prodávám to nejzajímavější – Balabanovovy Bratry a Válku, Kukačku, Zvjagincevův Návrat a další. Ty filmy se dobře uplatňují na festivalech, je o ně zájem. Bratra jsem prodala do třiceti zemí, Návrat do sedmdesáti. Jenže to všechno se musí ošetřit a uhlídat – podepsat smlouvy, registrovat zisky z prodeje, rozesílat materiály a kazety, sledovat ohlas v tisku, organizovat výjezdy režisérů do ciziny, jako třeba Zvjaginceva do Uherského Hradiště, postarat se o propagaci…
Kopie platíte také vy?
Ne, to platí ten, kdo kupuje. Ale je třeba to neustále kontrolovat, protože v Rusku je mimořádně přísný dohled nad valutovými obraty. Některé filmy se zájmu netěší, třeba islandské u nás nezabraly. Ale osobně mám z toho balíku velkou radost a pořád si uvědomuji to privilegium zabývat se něčím, co mi vyhovuje. Jsem ovšem v permanentním stresu, protože stát pořád jenom něco vymáhá – ta svoboda není zadarmo. Onehdy mi nabídli dobře placenou práci na ministerstvu, ale už mě to neoslovilo. Už jsem okusila svobodu rozhodování. Přirozeně, chtěla bych, aby stát nějak pomohl, dělá teď pro existenci filmu hodně. Ale zase – nemusím nikomu prokazovat vděčnost. Nevyžaduji to ani od režisérů a producentů, i když se s nimi těžko pracuje. Když nejsou na trhu úspěšní, mohu za to já, když se dostaví úspěch, tváří se, jako bych s tím neměla nic společného.
Ruskou produkci si musíte hlídat, nebo se tvůrci a producenti nabízejí sami?
Nejčastěji za mnou přicházejí, protože znají mou práci a postoje, od nepříjemných lidí se distancuji, jsou společnosti, které odmítám. Od Sergeje Seljanova, ačkoli s ním nemám žádnou smlouvu, beru už deset let všechno.
Jak je to se zastoupením ruských filmů na festivalech?
Mám dvacítku slušných filmů z posledních let a každý projde přibližně padesáti festivaly. Každý vybavím materiály, zajistím cestu tvůrcům. Tím by se asi měla zabývat nějaká organizace, třeba Goskino je k tomu přímo povolané. Ale kdybych na ně spoléhala, asi bych nic neprodala. Vždyť to chce mimořádnou průraznost, neustálé nabízení, dopisování, doporučování, přesvědčování. S Návratem byly neskutečné problémy, chtěly ho přehlídky v Torontu, Locarnu a tak dále. Když ten film vybral dramaturg festivalu v Benátkách, vzala jsem kopii a vyjela do Říma; ještě před jeho uvedením v soutěži jsem ho předvedla distributorům, abych jej prodala před festivalem a získala tak podporu
v Itálii.
Jaká země je nejvíc nakloněna ruským filmům?
To není jednoznačné. Tři filmy jsme prodali do Japonska, tři do Holandska, něco do Anglie. Neřekla bych, že by někde byly nějaké preference. Žádá se něco neobvyklého, festivalový úspěch nerozhoduje. Rozhazujeme sítě po celý rok, zasíláme kazety, telefonujeme. Návrat – to byl výjimečný případ, ucházelo se o něj hned několik festivalů. Po jeho vítězství se ruský film začal brát vážně na různých teritoriích. Dostala jsem čtyři nabídky z Anglie, tři seriózní z Francie a Itálie, od velké společnosti v Japonsku. Východoevropské země takřka nic nekupují, snad jen pro kluby.
Nemáte pocit, že v ruském filmu nabíhá nějaká nová fáze vývoje? Někdy se mi zdá, že se u vás prosazuje i zcela nový typ tvůrčího intelektu.
Myslím, že ano. Možná i proto, že filmu si teď všimli lidé, kteří mají peníze, a ucítili, že je to byznys. K tomu, aby film prosperoval, je zapotřebí hodně peněz. Úroveň se zvýší, jen když vzniknou nějaké proudy a konkurence. Jde o to, že teď nastupují noví mladí režiséři a producenti se naučili programovat úspěch. Návrat stál 400 000 dolarů – a kolik vydělal! Ozřejmilo se, že úspěch je dostupný i zcela neznámým lidem. V tom je naděje. Ostatně, teď se pustila do financování i televize, takové kanály jako ORT, a tam jsou velké peníze. Takže ti, co chodili a žebrali a od státu nedostali ani kopejku, získají právě tam podporu a přijdou s novými impulsy. Podrží je lidé ze soukromého sektoru.
V Rusku je skutečně unikátní situace, na rozdíl od České republiky se tam v denním tisku pěstuje analytická kritika…
Třeba v listu Komersant publikuje Andrej Plachov seriózní kritiky a přehledy – přitom jsou to noviny pro podnikatele. Dobře se referuje o filmu i v Izvestijích a jiných titulech. Horší je to s kiny, orientují se jen na americkou produkci, blockbustery, velkofilmy. I kino Rolan, které patří společnosti, jež kupovala hodně ruských filmů, bylo donuceno přenechat čtyři sály americkému repertoáru, ačkoli si již vychovalo vlastní publikum.
Jaké je to na venkově?
Ještě mnohem horší. Americká monstra nás doslova okupovala. Říkali mi, jak se jednou u Warnerů rozzuřili, když zjistili, že náš Bratr II vydělal víc peněz než jejich hit. Okamžitě sepsuli ruské zaměstnance, že špatně pracují. Takže jakmile jde o peníze, končí veškerá domluva. Člověk se musí naučit lavírovat a doufat. Když kina nezahrají, co oni nadiktují, nedají jim třeba výdělečný Matrix. Kina jsou tam neskutečně ždímaná a vydíraná.
Raisa Fominová je dnes uznávanou partnerkou četných mezinárodních filmových festivalů. Její nabídka ruských filmů do soutěží nebo do zahraničních distribucí či různým televizním kanálům bývá obvykle akceptována. V Rusku je její jméno zárukou umělecké hodnoty dovezených titulů.