Veselý smutek Jana Borny

Když člověk začne číst Bornovu Veselou čekárnu, po pár stránkách pocítí jisté podezření. Co tohle je?! Vždyť to snad ani není poezie… Ano, styl Jana Borny je skandálně jednoduchý, možná až primitivní. U Borny se mluví zpříma a na plnou pusu. A o věcech, které by jinde byly klišé a dobře vykalkulovanou hrou na „velká témata“. Tady z nich však mrazí. Jsou to zlomky, útržky příběhů, kterým člověk uvěří, a ty nejsilnější z nich se do něj zatnou a už zůstanou. Je tohle hodnota? Irelevantní otázka, možná. Po leckteré krásné, umně propracované poezii rafinovaně vybroušených nuancí je to však bezpochyby úleva. Tohle není cukrová vata, ale kus flákoty.

Přesto by neškodilo, kdyby autor víc ovládal všechny ty „poetické tanečky“. Říkám ovládl, nikoli zatancoval! To, co chce říct, by se pak četlo zřetelně lépe a bez rušivých šumů. Pointy mají leckdy k hladkosti a vybroušenosti daleko, vlastně mají občas daleko k pointám (přes zřetelnou snahu jimi být), rýmování připomíná říkanky a celé je to někdy tak trochu nepovedené (jindy však Borna šokuje suverenitou a trefností: „Co bylo/ a co bude/ mnou proniká,/ jako špejle španělským ptáčkem“, jinde: „a kámen zaražený do čela/ je šémem pro dnešní den“).

Borna má v kontextu současné české poezie poněkud kuriózní problém: moc dobře ví, co chce říct, a k říkání toho má fůru (tak přeplněnou, že by mu ji – kdyby to nebylo tak absurdní – mohl leckdo závidět). Ale jako by nevěděl jak. Je vcelku zřejmé, že to pořád není ono, byť jde o druhou sbírku již vyzrálého muže. Primitivizující forma přesně sedí jeho přímočarým sdělením, jakoby soukromým deníkovým zápiskům, rychle a cudně načrtnutým úvahám či záběrům, zprávám, svědectvím a postřehům (a v první sbírce i působivým útržkům hovorů) z čekáren, ordinací a nemocničních pokojů. Je adekvátní tomu, o čem se mluví, neboť když jde o život, není čas dělat pukrlata a mondénně si stínovat tvářenku. Zvolený výraz zcela odpovídá sdělovanému a podtrhuje ho. Tím, jak harmonicky si tyhle dvě roviny odpovídají, se ještě zesiluje nutkavý pocit „pravdivosti“. Stačí však nepatrný krok přes křehkou hranici – a Bornova silná zbraň je rázem sebedestruktivní. Jindy působivé symboly se stávají až příliš jednoznačnými, a místo aby obohacovaly o celé trsy asociací a konotací, papírově zplošťují a ochuzují. Průzračně čistý filosofický výrok vyslovený s prostotou, z níž člověku zatrne, ve své méně šťastné podobě poklesá v únavně polopatické doříkávání „poučného poslání“ těm, kterým to ještě nedošlo. K tomu jeví sklon zejména apriorně zobecňující básně psané v první osobě množného čísla – síla této básnické výpovědi však spočívá právě v brutálně konkrétním, a třeba ryze osobním, z nějž si pak čtenář sám může provést tak velké zobecnění, jak je mu libo. Možná stačilo sbírku trochu víc probrat a obětovat pár slabších kusů: lze chápat autorovy obavy z jednostrunnosti, nicméně zařazení pamfletických kousků typu Připsáno tužkou na plakátcích Greenpeace nebo Mám na zahradě dva zaryté komunisty zdá se být poněkud nešťastným. Možná to chtělo s druhou sbírkou ještě chvíli počkat. Jisté je, že ta první (Malé prosby, 2005), kterou autor publikoval už jako pětačtyřicetiletý, byla silnější. Nebo že by člověku otrnulo?

Moc důvodů k tomu není. I když se autor snaží to maskovat (počínaje titulem), nic odlehčeného a odlehčujícího tu nenabízí, natož veselého. Záblesky naděje a optimistického náhledu paradoxně jen zvýrazňují hloubku tmy, kterou protínají. Ono veselí v čekárně (přes veškerou přímočarost jistě možné chápat i metaforicky: život jako čekárna na smrt) je nakonec spíš sebezáchovným způsobem, jak přežít utrpení. Je tu nemoc a s ní smrt, která nepřijde „až někdy“, ale je tu už teď, ať už ve zcela konkrétní (Requiem, jedna z nejsilnějších básní) nebo dosud latentní podobě. Právě opakující se motiv smrti patří k těm nejnápadnějším. Je až s podivem, co všechno tu smrtí začíná: z ní se rodí poezie, ona dává impuls k reflektování všeho (zatím) živého a živoucího. Z vědomí, a přímo ze svědectví smrti tu pramení nejen smutek, bezmoc, strach, pocit opuštění těmi, kdo už zemřeli (Opožděná), ale i vůle žít, zesílené vnímání přátelství i partnerství, soucit se všemi tvory (Bez metafory). Uvědomění si skutečných hodnot (zde bez ironické grimasy) a přijetí hranic, vděčné vnímání těch nejvšednějších momentů. A také smíření, klid, psychická síla přicházející s fyzickou slabostí (Modlitba za smích). Stále přítomná smrt se tak stává štědrou inspirací, absurdním darem, který lze unést jen za pomoci moudrosti a pokory. Obojí v této sbírce je. Stačí nečíst ji jako poezii… či nečíst ji jen jako poezii.

Autorka je doktorandka na FF UK. Zabývá se současnou poezií.