Chuck Palahniuk je stále znepokojivý

Když jsem před pár dny mluvil s Palahniukovým českým překladatelem Richardem Podaným, přišel s dobrým postřehem. Palahniukovo dílo, říkal, se vyznačuje dvěma křivkami, které jdou tak nějak proti sobě. Zatímco kritický ohlas byl zpočátku mohutný a pak s každou knihou slábl, u prodejů tomu bylo právě naopak. To je postřeh velice přesný: jako by se Palahniuk, jenž vlastně píše stále stejnou knihu, kritikům okoukal a naopak čtenáři, kteří nemusejí o jeho knihách psát, jako by v té monotónnosti nacházeli cosi důvěrně známého.

Palahniuk doslova vtrhl na literární scénu v polovině devadesátých let a od té doby horečnatě vydává jednu knihu za druhou. Jako by si chtěl užít svobody psát „nelíbivé“ knihy, jako by se chtěl vypsat z obsesí, které ho trápí, uvolnit agresivitu, která dříme uvnitř. Ostatně o tom byl Klub rváčů, jednoduchý román s geniální myšlenkou, který dokázal přesvědčivě vystihnout životní pocity celé jedné generace, jež je čím dál víc masírovaná všudypřítomnou reklamou a jejíž životní pocit charakterizuje vztek a frustrace.

Američané měli vždy zvláštní vztah ke „gotičnu“, tedy nikoli ke gotice jako slohu, ale k tomu, co se někdy označuje jako gotický román, jindy prostě jako horor. Už v době romantismu, kdy se americká literatura rodila, se americké romány lišily od těch evropských. Zatímco na britských ostrovech psali Maturin, Walpole a další pohádkové příběhy situované do středověku, v nichž figurovaly zakleté zámky a unesené panny, na druhém břehu Atlantiku, byť o trochu později, psal vynikající Brockden Brown o břichomluvcích a „hrůzu“ situoval úplně někam jinam – učinil z ní součást každodenní skutečnosti. „Děsivé“ není věcí minulosti, ale dříme kdesi vespod, pod zdánlivě klidným výrazem. Úzký vztah k hrůze charakterizuje americkou literaturu od jejího počátku: přes Poea až nedávno k DeLillovi, který se v románu Tatér (Body Artist) vrátil k Brownovu břichomluvectví.

Do této tradice zapadá i Palahniuk – ostatně i jeho životní příběh, který v originálním doslovu ke knize zmiňuje Michal Nanoru, je jak vystřižený z nějakého hororu. Deník je rozhodně Palahniukovým nejambicióznějším románem. Jak naznačuje název, kniha je psaná formou deníkových záznamů a již ten první navozuje atmosféru jistého znepokojení, tajemnou, děsivou předtuchu, která bude v průběhu knihy sílit, aniž by kdy dostala zcela konkrétní rysy: „Dneska volal nějaký chlápek z Long Beach. Nechal na záznamníku dlouhý vzkaz, huhlal a hulákal, mluvil rychle a zas pomalu, nadával a vyhrožoval, že zavolá policii a dá tě zatknout. Dneska je nejdelší den roku – ale co z toho, to je přece každý. Dnešní počasí: sílící znepokojení následované plně rozvinutým děsem. Ten, co volal z Long Beach, tvrdil, že mu zmizela koupelna.“ Tento úvodní záznam dokonale zachycuje tón knihy, jejíž protagonistka a autorka deníku Misty Marie Welmotová je uvězněna ve svém životě, který se nese ve znamení bolesti a do něhož stále silněji pronikají předzvěsti dalšího utrpení.

Kdysi nadějná studentka malířství se zamilovala, vdala, porodila dítě a místo malováním obrazů se živí jako servírka a pokojská. Z ubíjející monotónnosti ji vytrhne až manželova sebevražda – její muž nebyl zrovna úspěšný a nepovedlo se mu ani se zabít, takže leží v kómatu. A právě tehdy začíná Misty znovu malovat, nejprve nesměle, pak čím dál odvážněji. Na druhé straně tohle není žádný příběh o šťastně nalezených tvůrčích schopnostech. Misty neví, co přesně ji k malování vede, tvoří z bolesti, ovšem zároveň vstupuje do začarovaného kruhu: bolest ji inspiruje k malování, jehož prostřednictvím poznává, uvědomuje si svou situaci, ovšem toto poznání vede k dalšímu utrpení a bolesti. Je to nikdy nekončící příběh.

Kóma, do něhož po pokusu o sebevraždu (ale byl to skutečně pokus o sebevraždu?) upadl Peter, je asi nejsilnější metafora téhle knihy – jak totiž čteme, postupně nám dochází, že každá z postav je uvržena do nějakého kómatu. Interakce tu chybí, a když už, tak se odehrává formou podivných vzkazů ze zásvětí – jako když Misty zjistí, že Peter do domů, které za života opravoval, šifroval děsivá proroctví o ostrově, který čelí zkáze a který může být spasen malířem.

Misty se tak stává další v řadě podivných Palahniukových spasitelů. Nicméně ještě předtím si musí uvědomit, že ve světě, který je plný iluzí, žijeme každý sám, uzavřený hluboko v sobě, bez možnosti vykročit k ostatním. Umění nemá smysl samo o sobě – ale může nabídnout iluze příjemnější, iluze, které přebijí iluze jiné.

Autor je amerikanista.