Poslední skotský král

Snímek Poslední skotský král vznikl podle románu Gilese Fodena, jenž vychází ze skutečných událostí sedmdesátých let 20. století. Hrdinou je čerstvě vystudovaný lékař ze Skotska Nicholas Garrigan, který se nečekaně stal osobním lékařem ugandského prezidenta Amina, jehož krátká politická kariéra bývá pokládána za jeden z nejtvrdších a nejkrvavějších represivních režimů v zemi. Hlavní postava je fiktivní, ale byla inspirována skutečným britským vojákem Bobem Astlesem, který byl Aminovým spolupracovníkem. Tato látka představuje nepochybně filmařsky atraktivní materii, zvlášť v kontextu snímků jako Hotel Rwanda, zabývajících se nedávnou historií afrických států. Ústřední postavou je tu navíc Evropan, takže západní divák se s hrdinou snadněji sžije, což scenáristům umožňuje vystavět děj na střetu dvou odlišných kultur a mentalit. Způsob, jímž je film natočen, však ukazuje na úskalí a nebezpečí takovéhoto přístupu.

Jsme skuteční

Film se dlouhou dobu tváří jako tuctový kompilát klišé hollywoodských filmů. Skotský mladík z bohatých poměrů po dokončení studií medicíny touží zmizet co nejdál od vlivu své rodiny. Místo, kam se vypraví, vybere tak, že roztočí globus a náhodně ho zastaví prstem. V Ugandě je srdečně přivítán domorodci a užívá si svobodného života, nespoutaného omezujícími pravidly diktovanými evropskou morálkou. Seznámí se s obětavým evropským lékařem a jeho mladší manželkou, s níž se postupně začne sbližovat. Při vítání nového prezidenta Amina se nechá strhnout ostatními k provolávání slávy a nedlouho poté je jakoby náhodou přivolán, aby zraněného státníka ošetřil.

Hrdina se chová přesně tak, jak se to očekává od západního člověka v hollywoodských filmech, které přitakávají emocionalitě a intuitivnímu rozhodování. Je zvědavý, nezodpovědný, jedná podle okamžitých citových hnutí, ale nakonec si všechny získává svou upřímností a srdečností. Samotný Amin a lidé v jeho okolí jsou také klasickou sestavou filmových postaviček mocnáře a jeho dvora. Potkáme zde funkcionáře a rádce, kteří se na nově příchozího mladého felčara dívají podezřívavě, bývalé nejbližší přátele, podezřelé ze zrady, či úlisné agenty tajných služeb, z nichž jsou na sto honů cítit postranní úmysly. A konečně přátelství, které se mezi Aminem a doktorem Garriganem vyvine, zůstává také vykonstruovaným vztahem outsidera, který mocnáře oslní svou upřímností a odvahou, a vládce, jenž je koneckonců také pouze člověk a potřebuje se někomu svěřit ve slabých chvilkách. Dojem líbivého filmového produktu pro západní publikum zvyšuje i řada ve filmu použitých písní, které vycházejí z afrických lidových popěvků, ale prohánějí je filtrem postupů západní populární hudby.

Poslední skotský král zkrátka svou předlohu nepokrytě přetavuje do formy společensky korektní a nekonfliktní podívané, založené na klasickém příběhovém vzorci o zmoudření mladého muže v cizí zemi. Tento postup je přinejmenším pochybný u snímku, který sám sebe nálepkuje jako „film inspirovaný skutečnými událostmi“, zvláště pokud jde o událost podobného politického dopadu. Dílo však obsahuje několik scén, jež tuto virtuální realitu nabourávají a zpochybňují. Od zbytku filmu se odlišují především formálně: obsahují nehollywoodsky drastické obrazy a jsou nasnímané nervózně těkající kamerou a prokládány rychlými zneklidňujícími prostřihy. První z nich je sekvence, kdy se Garrigan pokouší ošetřit zraněnou Aminovu ruku a z nervozity zastřelí umírající krávu ležící na cestě. Podobně vykolejujícím dojmem působí i pasáž se zohaveným lidským tělem ve sklepení nemocnice nebo scéna, v níž Amin sleduje klasický pornografický snímek Deep Throat a ptá se překvapeného Garrigana, jestli je z lékařského hlediska možné, aby žena měla klitoris v krku. Vývoj příběhu samozřejmě vyžaduje, aby hrdina prokoukl iluzi, kterou o svém příteli měl, nicméně tyto scény jdou ještě za toto prohlédnutí a stojí mimo vnitřní logiku děje. Směřují přímo k divákovi a nahlodávají jeho vnímání filmu jako příběhu.

Definitivní skoncování s iluzí, kterou snímek až dosud budoval, přichází v závěru v sekvenci, v níž Amin chytí prchajícího Garrigana na letišti. Při jejich slovní výměně mladíkovi říká: „Myslel sis, že tohle všechno je jenom hra. Ale my jsme skuteční…“ Tento monolog jasně definuje rozpor mezi hrou, kterou nám předvádí příběh vyprávěný Garriganovýma očima, a skutečností, která se s touto hrou dostává do konfliktu. Postava Amina tu mluví jakoby z vnějšku vyprávění, není to komentář k probíhajícímu ději, ale k celému filmu jako takovému. Po této scéně následuje závěr, který už je opět ryze virtuální a půjčuje si thrillerové postupy; po rozbití naší identifikace s postavou jej ale sledujeme s pochybovačným odstupem.

Jste jen dítě

Ve výše zmíněné slovní výměně postava Garrigana reaguje na svou obžalobu replikou: „Vy jste jen dítě.“ Ve chvíli, kdy tato slova pronáší, už si nemůžeme být jisti jejich věrohodností, ovšem zcela jistě perfektně charakterizují postavu diktátora Amina, kterou mistrně zahrál Forest Whitaker. Na jeho výkonu celý snímek stojí a právě on je elementem, jenž udržuje vyprávění v napětí. Amin je tu zobrazován jako státník, který se navenek tváří jako srdečný a lehce naivní lidumil, ale v jehož přítomnosti neustále cítíme hrozbu spojenou s jeho mocí a dětskou náladovostí. Když ho poprvé vidíme, jak ve vesnici emotivním projevem získává lid pro svou myšlenku lepšího státu, musíme se ptát, jestli se opravdu nacházíme v Ugandě, nebo zda tu ústy afrického diktátora nemluví některý západní státník.

Whitaker zde hraje v podstatě opačný charakterový typ, než jaký představoval ve své další vrcholné herecké kreaci v Jarmuschově filmu Ghost Dog – Cesta samuraje. Obě postavy spojuje aura moci nad životem a smrtí, která je u Ghost Doga daná jeho zabijáckými schopnostmi a u Amina politickou funkcí. V obou případech Whitaker dokázal tuto auru dokonale využít, byť pokaždé opačným způsobem. Zatímco Ghost Dog znepokojoval svým smířeným klidem, Amin děsí dětskou náladovostí a nevyzpytatelností. Na tom, jak Whitaker zcela ovládá okolní prostor, je vidět, že zná výrazový potenciál své fyziognomie a dokáže s ním mistrně pracovat. Mohutná postava, neustále důvěřivě pootevřená ústa, propadlé oči – to všechno Whitaker využívá stejně brilantně při ztvárnění důstojného samuraje i hravého a krutého diktátora.

Macdonaldův Poslední skotský král přispívá k vlně filmařského zájmu o nedávné africké dějiny z neobvyklého úhlu. Neptá se po tom, co si máme myslet o situaci v Africe, ani co k ní vedlo, ale klade otázku, jak o ní vůbec přemýšlet a z jakého pohledu se na ní dívat.

Autor je přispěvatel serveru Nomenomen.cz.