Domy před demolicí, podlahy; prázdno

Po studiích malířství a sochařství zažila Rachel Whitereadová v roce 1988 svůj „okamžik iluminace“. Chtěla si tehdy zachovat vzpomínku na skříň z dětství a rozhodla se ke kroku, který předurčil její budoucí tvůrčí metodu: „Odstranila jsem ze skříně všechny věci, položila ji na zadní stěnu, navrtala do dveří díry a vyplnila ji celou sádrou, až začala vytékat z děr. Po zatuhnutí hmoty jsem dřevěnou slupku, tedy originál, odloupla. Zbyla mi perfektní kopie vnitřku skříně.“ Autorka vytvořila materializovaný otisk prázdného prostoru. Náhodně objevila postup, který v sobě skrývá obrovský metaforický potenciál. Od té doby ji fascinují předměty nebo prostory poznamenané zubem času. Perfektní negativní kopie jejich vnitřku zviditelňují stopy minulosti, která se v tomto prostoru odehrávala.

Proleželá silueta matrace

Duisburská přehlídka dokumentuje jednotlivé skupiny objektů Rachel Whitereadové: od otisků postelí (Bed Pieces) a regálů s knihami přes otisky podlah (Floors) a schodišť (Stairs) až k nádobám (Vessels) a dveřím (Doors). Fotograficky a kresebně jsou tu dokumentovány dva autorčiny největší projekty: House (Dům) a Holocaust-Memorial (Pomník holocaustu pro Judenplatz ve Vídni). Od konce osmdesátých let Whitereadovou inspirovaly osudy kusů nábytku, které se stavějí před dveře činžovních domů jako nepotřebný odpad určený k odvozu. Nejvíce ji přitahovaly staré postele a matrace. Mezi nejsilnější práce duisburské přehlídky patří Amber Bed (Jantarová postel), replika spodku proležené staré matrace, kterou autorka „zušlechtila“ odlitím do barevné gumy a následným opřením odlitku o zeď tak, že sugeruje lidskou postavu. Black Bed (Černá postel), další vystavená práce, vzniklá otiskem matrace, vyvolává dojem opuštěného, napůl zdevastovaného náhrobku.

Prázdné pomníky paměti

Od těchto existenciálních objektů se umělkyně propracovala k méně emocionální a univerzálnější výpovědi. Díky sponzorské podpoře zakoupila v londýnském East Endu třípatrový viktoriánský dům z konce 19. století. Jednalo se o poslední budovu z rozsáhlé plošné demolice části jedné z okrajových dělnických čtvrtí. Po mnohaměsíční přípravě Whitereadová vyplnila všechny místnosti včetně stropů pětadvaceticentimetrovou vrstvou betonu. Pak odstranila vnější stěny a odhalila kopii prázdných prostorů uvnitř domu. Replika byla dokonalá: na jejím vnějšku se otiskly sebemenší detaily dveří a oken včetně zbytků špinavých tapet na stěnách. Obrovský odlitek vystavila vedle domu, který měl být demolován. Počítala s tím, že dům zachrání před zbouráním. Za tuto práci byla vyznamenána Turnerovou cenou. Nicméně
ani tato cena, ani obrovská publicita celé akce v britském tisku nakonec nezabránila stržení domu, přičemž zmizelo i toto umělecké dílo. Stavební firma se odlitek nepokusila zachránit – zdemolovala ho stejně brutálně jako starý dům.

Tragické biografie mezi narozením a smrtí, které evokovaly zmíněné otisky postelí, vystřídaly na přelomu tisíciletí práce, jejichž obecným tématem byla paměť. V roce 1999 vyzvala autorku rakouská Židovská obec, aby v místě, kde stála nejstarší vídeňská synagoga (zničená nacisty) a kde byly spalovány knihy tehdy zakázaných a nepohodlných autorů, vytvořila pomník. Whitereadová se vyhnula tradičnímu pomníkovému tvaru tím, že doprostřed náměstí postavila pouze monumentální prázdný sokl. Na jeho bočních stěnách jsou upevněny odlitky prázdných prostor mezi zadní stranou knih a stěnou. Pietním aktem je připomínán barbarský čin – pálení knih. Manifestací dávno zničených výtisků i jejich intelektuálních hodnot se stal prázdný, efemérní prostor negativního otisku. Jejich reálný obsah si může každý kolemjdoucí představit sám.

Zakrývání a zviditelňování stop

Série inspirované otisky podlah (Floors) a dveří (In/Out) jsou dosud poslední etapou tvorby R. Whitereadové. Autorka už neponechává sádrové nebo gumové otisky v původním stavu, ale začíná je transformovat. Pro výstavu v mnichovském muzeu Haus der Kunst v roce 2000 sňala otisky kamenné podlahy muzea a přenesla je na hliníkové čtverce. Ty pokryla bílou barvou a voskovou patinou a instalovala je u vchodu výstavy, takže návštěvníci po nich museli chodit. Vosková patina a později i bílá barva se opotřebovávaly a stíraly. Pod nimi se začaly objevovat příběhy původní kamenné podlahy muzea. Původní otisk získal zcela jinou auru. Byl vnímán jako autentické umělecké dílo, evokující příbuznost s minimalistickými podlahovými objekty Carla Andrého nebo dokonce i s abstraktní malbou americké malířky Agnés Martinové.

Řadu čtrnácti negativních otisků sedmerých dveří ze starých londýnských bytů před jejich demolicí (In/Out I–XIV, 2004) prezentuje Whitereadová ve dvojicích, jeden v bílé a druhý v šedivé barvě. Na první pohled budí dojem metafyzických artefaktů. Viděny z odstupu mohou evokovat přechod z jednoho prostoru do druhého. Pokud se k nim přiblížíme, objevíme pod tenkým nánosem barvy škrábance a nerovnosti či dokonce vrypy do dveřních hran. Objekty spouštějí v divákově vědomí proces oscilace mezi reálným a imaginárním. Provokují zneklidňující otázky po autenticitě stop i po autosugestivních procesech našeho vnímání (realita, nebo čistá fata morgána?).

Imaginace

V dotyku s pracemi Rachel Whitereadové se zobrazovaná skutečnost nejeví jako suma hmatatelných, dosažitelných věcí, jak nám to sugeruje současná společnost konzumu bez hranic, nýbrž jako rezervoár podivných situací a věcí, které mohou být současně reálné i efemérní, anebo dokonce jen produktem naší imaginace. Sugestivnost jejích objektů spočívá v tom, že nenásilně vytvářejí most mezi přítomností a minulostí, mezi reálným světem a imaginárním prostorem, kolektivní a individuální pamětí. Evokují s mimořádnou intenzitou přítomný okamžik, a současně ho odmítají jako přízrak, a tím ho negují. Tyto otisky prázdnoty vysílají množství zneklidňujících signálů.

Autor publikuje v kulturní příloze MF Dnes, v Reflexu, Filmu a době a v polském týdeníku Polityka.