Ohlušit uši zvířetníku

Snímek Sedm uší zvířetníku spojuje dohromady celou řadu postupů, konceptů a myšlenek. Nese podtitul Těremin: tělo.mě.sto.p.ohyb: VOX. Tento název shrnuje hlavní komponenty celého díla, z nichž nade všechny vyčnívá mnohým ještě neznámý hudební nástroj těreminvox (nebo také těremin, podle jména jeho konstruktéra. Lva Těremina).

Těreminvox

Bezdotykový hudební nástroj ruského původu funguje na bázi elektrického pole, které hráč usměrňuje přiblížením rukou k senzorům přístroje. Technický princip vytváření zvuku nechme raději stranou, v zásadě je to skříňka, ze které kolmo trčí jedna anténa-tyč, a přístroj hraje tím vyšší tón, čím blíže k němu hráč dává ruku. Z boku je pak umístěna druhá anténa, kterou hráč mění hlasitost zvuku. Zvuk těreminvoxu zní ve vyšších polohách jako falzet Bobbyho McFerrina, nebo možná jako syntezátorové napodobení houslí. Našel už v hudbě lecjaké využití, od hudby v Hitchcockových hororech po skladby Bohuslava Martinů.

Práce s městským exteriérem

Film Ondřeje Vavrečky a Violy Ježkové staví na schopnosti těreminu převádět pohyb ve zvuk. Jejich plán byl vytvořit jakousi zvukovou mapu míst v Praze. Proto vymysleli pro přístroje rozšiřující inovaci, k anténám připojili vodivé dráty, aby pokryli širší pole pohybu, a dva těreminy umístili přímo na ulici, aby na ní snímaly pohyb. Výsledný zvuk začali zaznamenávat.

Klíč, podle něhož přístroje rozmístili na mapě Prahy, je rovněž naznačen v názvu. Je to astronomie. Konkrétněji sedm znamení zvířetníku, která se ukazují na hvězdném nebi, jež můžeme pozorovat z naší, tedy severní polokoule. Nebeskou mapu těchto souhvězdí jednoduše promítli na mapu Prahy a našli body, na kterých se nacházejí nejzářivější hvězdy daných sedmi souhvězdí (Blíženci – hvězda Pollux, Panna – hvězda Spica atd.). Tam se potom vypravili, rozestavili těreminy a začali snímat jak jejich zvuk, tak pořizovat obrazový záznam na barevnou „osmičku“. Vznikly hodiny a hodiny záznamů, které po sestříhání tvoří půvabnou filmovou báseň s nejasnou pointou.

Poezie astrologie

Proč vlastně hvězdná obloha na mapě Prahy? Jak to souvisí se zvukem těreminu na příslušných místech? Navíc rozložení hvězd na mapě Prahy je podle tvůrců takové, jaké bylo v den narození svaté Anežky České. Proč? Racionální důvody se jednoznačně nedozvíme, pravděpodobně proto, že racionální důvody nejsou v posledku důležité. Anežka je zkrátka pražským prostředníkem mezi nebem a zemí a byla vybrána jako symbol, nesoucí význam díla.

Autoři však nejsou astrologové, a tak je očividně netrápí skutečnost, že zcela pochopitelně „ta“ místa nejsou vybrána podle zákonitostí tajemného nebeského řádu, ale vlastně absolutně náhodně. Stačí posunout mapu hvězd na mapě Prahy o půl centimetru a vše je jinak. Přítomnost nebeských těles však dodává filmu poezii, a o tu přece jde. Kontakt s nebeským řádem na zemi je vize, která dává básni smysl, bez ní by film byl možná jen směsicí obrazů a zvuků bez jasné spojitosti.

Když jsem s oběma autory hovořil, zmínili mnoho zdrojů inspirace a konotací; mluvili o Heideggerovi a „bytí pod nebesy“ (Ježková: „Člověk svým pohybem a svým vyzařováním vytváří neslyšnou hudbu.“), o Platónovi nebo třeba o Antonu Mesmerovi a jeho magnetizérských technikách (Vavrečka: „To je to, co těremin umí, že ho vlastně hypnotizuješ a on hypnotizuje tím zvukem tebe.“). Báseň ale nejlépe chápe sám básník, na nás je pouze říci, zda je anebo není krásná.

Výsledné dílo je souhrnem obrazových sekvencí a zvuků a nejlépe asi zapadá do škatulky žánru „dokumentární film s nekontaktním zvukem“. Trošku zarazí, že na stránkách magistrátu města Prahy je v informacích o udělení grantu Vavrečkův a Ježkové projekt zařazený ne snad do kolonky „film“ anebo „hudba“, ale do oddílu „tanec“. Možná je to pouhý omyl, ale líbí se mi představa, že magistrátní úředníci byli z popisu filmu tak zmatení, že je napadlo jenom: „To bude asi pěknej tanec.“ A byl.

Tajemný pohlcovač zvuků

Přidání drátů do konstrukce těreminů a také fakt, že se nástroje navzájem zvukově ovlivňují, přispěl k tomu, že výsledný zvuk není jemný chvějivý tón, jak sami autoři očekávali, ale drsný, zkreslený měnící se zvuk, chvílemi připomínající ladění rádia. Ostatně vysílání rádia se několikrát těreminům podařilo zachytit. Zvuk je tedy chvílemi pěkný „noise“, prokládaný záznamy hlasů lidí, kteří se o přístroj v ulicích v průběhu natáčení zajímali. V úvodu je – na černobílý film – také krátce zaznamenán jakýsi patron projektu, známý „robotman“ Marian Stanley Povoda, který pro umělce oba těreminy sestrojil.

Sledujeme sedm jednotlivých částí filmu, vždy uvedených názvem místa a daného souhvězdí. V každé zní těreminy trochu jinak, u vody je dokonce jejich zvuk poněkud zvláštně „ponořený“. Chvílemi dění na plátně kopíruje zvuk a ukazuje nám převod pohybu na ulici do zvuku přímo, slyšíme hudbu a teprve po chvíli začíná být jasné, že těremin naladil nějaké rádio. Vznikají netušené komické situace, lidé reagují na svůj vlastní záznam (jakýmsi tancem kolem těreminu) a občas jsou ve filmu promyšlené záběry (slečna se zavřenýma očima čekající na vlak) střídané záběry z instalací přístrojů a jízdy na kolech nebo tramvají. A k tomu všemu nepřetržitá naléhavá hudba, kterou hraje ulice zamotaná do drátů.

Film na člověka podle mé zkušenosti nakonec přes všechny zvláštní zvuky a zmatené obrazy působí jako tišící prostředek. Snad je to zásluhou skutečnosti, že technika, která byla k vytvoření filmu zapotřebí, v současnosti působí už poněkud archaicky, jako něco důvěrně známého z dětství, jako černobílé záběry z pražských ulic. těremin měl za úkol převést do svého jazyka příběh, který my sami vyprávíme, a hudbu, kterou hrajeme svými životy v ulicích Prahy. Ne každému je možná jeho řeč srozumitelná. Snad si ji každý musí přeložit po svém.

Reprízy filmu, opět s možností vyzkoušet si hru na těreminvox, se kromě klubu v Jelení odehrají v nejbližší době v Londýně a v Bruselu na sympoziu věnovaném používání senzorů.

Autor je básník, akordeonista a student Fakulty sociálních věd, obor mediální studia.