Vulkán, který je opět těsně před výbuchem, připomíná v posledních týdnech situace mezi Izraelem a Palestinou. Obě strany desítky let trvajícího konfliktu i pozorovatelé hovoří o krizi, která přerůstá v nový násilný konflikt, a hrozí tak ukončit z iniciativy prezidenta George Bushe loni obnovený mírový proces.
Původní ambiciózní plán Washingtonu, podle něhož mělo být do konce Bushova funkčního období dosaženo vzniku palestinského státu a uzavření míru mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, se hroutí. Úsilí diplomatů ohrožují palestinské rakety odpalované z Gazy na města na jihu Izraele i násilná izraelská vojenská odpověď, která v palestinské enklávě na pobřeží Středozemního moře zanechala více než stovku mrtvých.
Izraelské území v blízkosti pásma Gazy ostřelují extremisté z hnutí Hamás a Islámský džihád více než sedm let, ale z osmi tisícovek podomácku vyrobených raket Qassám jen málokterá zasáhne cíl, zabije nebo způsobí hmotné škody. Jsou ale i výjimky. V odpovědi na raketový útok, který 27. února způsobil smrt židovského studenta v izraelském městě Sderot, se Izraelci odhodlali k nejrozsáhlejší vojenské operaci v pásmu Gazy za poslední roky. Deklarovaným cílem byli extremisté, ale umírali většinou civilisté – ženy a děti.
Dvě Palestiny
Palestinci přitom nejsou jen terčem vojenských akcí, ale také hospodářské blokády, která podle předních lidskoprávních organizací uvrhla stovky tisíc lidí do kritické humanitární situace. Se zprávami o nedostatku základních životních potřeb, chudobě a dokonce hladu v Gaze však silně kontrastuje obrázek palestinské metropole Rámalláhu na Západním břehu Jordánu, kde množství novotou zářících BMW a mercedesů dává jasný signál k pochybám o fungování palestinské samosprávy. V moderních kavárnách se bez známek nervozity scházejí perfektně oblečené a jen letmo či dokonce zcela nezahalené Palestinky a listují módními časopisy. Stejnými jako Izraelky nebo Češky.
Život na Západním břehu Jordánu a v Izraeli se liší méně, než by se na první pohled mohlo zdát. Příjmy Palestinců se od začátku druhé intifády v roce 2000 ztenčily, stále jsou ovšem vyšší než v řadě sousedních arabských zemí. Mladé Palestinky tráví podobně jako jejich izraelské vrstevnice hodiny na nákupních třídách, kde se snaží ulovit zboží podle poslední módy. Jen v izraelských ulicích brouzdá nespočet mladých mužů i dívek v nepříliš slušivých olivově zelených uniformách, kteří plní vojenskou službu. I drobné vojačky cestující na víkend domů se vláčí s automatickými zbraněmi, ty však v jejich rukou příliš strachu nenahánějí.
Oni nebo my
Ve smíšených městech, jakými jsou Jeruzalém nebo Nazaret, dokážou i dnes komunity Palestinců a Izraelců na pohled relativně pokojně existovat. Každá další akce extremistů a odveta druhé strany však prohlubuje vzájemnou nedůvěru a podněcuje nenávist. Hlas radikálů žádajících razantní řešení tak snadno přehluší umírněnou většinu. Především tam, kde není možné žít běžný život beze strachu, sílí extremistické názory. „Buď zničí oni nás, nebo my je. Jiná cesta než použití síly není,“ říká židovský student Dvir, který přijel do Sderotu z osady na okupovaném Západním břehu Jordánu dát najevo svoji podporu místním. „Stažení našich vojáků z Gazy byla chyba. Chtějí nás zahnat do moře, všechny pozabíjet,“ chrlí ze sebe mladý Izraelec. Obětí na palestinské straně lidé ve Sderotu nelitují. „Je to kruté, ale není mi líto ani žen a dětí. Až vyrostou, budou se nám chtít pomstít. Já bych se zachoval stejně,“ doplňuje ho jiný mladík Ariel. Naprosto totožně roste nenávist také na palestinské straně. Politici volající po klidu a vyjednávání s Izraelci ztrácejí podporu a stoupenci nesmířlivého postoje sbírají body. Palestinští extremisté se cítí silnější než kdykoli předtím. Věří, že Izrael mohou porazit, stejně jako v jejich očích uštědřil mocné izraelské armádě porážku libanonský Hizballáh.
Zvítězíme!
Znovu se roztáčející koloběh násilí nikdo, zdá se, neumí zastavit. Hamás se netají tím, že chce zničit Izrael. Totéž si přejí i příbuzní těch, kteří zemřeli při izraelských odplatách. V mír věří jen málokdo, ale na vítězství síly nad Izraelci spoléhá ještě méně Palestinců. „To se musí změnit. Musíme Palestince přesvědčit, že zvítězíme. Bude prolito hodně krve, ale čas je na naší straně. Nenecháme se koupit jako politici z Fatahu ani nebudeme vyjednávat s nepřáteli,“ tvrdí mluvčí Hamasu Fawzí Barhúm. Agrese ale vyvolává agresi a jen těžko lze dnes rozpoznat útok od odplaty. Způsobila izraelská blokáda Gazy zesílení útoků na Sderot, nebo je příčinou masakru v židovské náboženské škole v Jeruzalémě? Kdo je útočník a kdo oběť útoku, dnes nikoho příliš nezajímá. Většina Palestinců si však nepřeje nic víc než v klidu a míru vychovávat své děti, pracovat a žít beze strachu. „Kolik je v Palestině extremistů – jeden ze sta? Ale trpíme kvůli nim všichni,“ povzdechl si postarší taxikář Mansúr, který stejně jako mnoho jeho krajanů ztrácí naději, že se dožije trvalého míru.
Autorka je studentka arabistiky na FF UK.