Mondrian za Picassa

Kasper König, ředitel Ludwigova muzea v Kolíně nad Rýnem, je muž svébytných idejí. Rok předtím, než Muzeum moderního umění a Guggenheimovo muzeum v New Yorku poskytly berlínské Neue Nationalgalerie a bonnské Bundeskunsthalle výběr z jejich kolekcí klasické moderny, poslal König z Kolína do Mnichova velkou sbírku Picassa výměnou za reprezentativní výstavu skupiny Der blaue Reiter. Kolekce Paula Kleea, Vasilije Kandinského a Franze Marca měla v Porýní velký úspěch. V současné době realizuje König podobný art-transfer ve spolupráci s Wimem van Krimpenem, ředitelem Gemeentemuzea v Den Haagu, s nizozemskou institucí, která vlastní největší sbírku Pieta Mondriana na světě. Protislužbou za Mondrianovu retrospektivu je opět kolínská picassovská kolekce.

Ve skutečnosti pozdní start

Umělecká dráha Pieta Mondriana (1872–1944) bývá v jeho četných monografiích představena často jako kontinuální lineární umělecký vývoj – od krajinné malby až k neoplasticismu. Modrian se v tomto „vyprávění“ jeví jako heroický logik umělecké intuice, jako prototyp umělce-askety, který celý svůj život zasvětil „výzkumům posunujícím hranice moderního umění“. Tuto představu sugeruje i titul kolínské výstavy Od zobrazení k obrazu (Vom Abbild zum Bild), narážející na Mondrianovo hledání vlastního výrazu od malby reflektující vnější realitu k obrazu, který se vztahuje pouze sám k sobě.

Návštěvníkům jinak informovaným, kteří neznají jedinečnou sbírku umělcova raného díla z Den Haagu, kolínská retrospektiva překvapením otevře oči. Mondrian byl po dlouhá léta pouhým krajinářem, který – poučený Courbetem – teprve v pětatřiceti začal vstřebávat impulsy autorit moderní malby Van Gogha a Edvarda Muncha. Taková, na první pohled konzervativní zatvrzelost se mu nakonec vyplatila. V době, kdy se stovky malířů po celé Evropě vyrovnávaly se Cézannovým odkazem, dorazil Mondrian
roku 1912 do Paříže nezatížen, s čistou hlavou: malba oslavovaného mistra z Aix-en-Provence ho totiž vůbec nezaujala. Zato se ve francouzské metropoli krátkodobě nadchl tehdy již etablovaným kubismem: na něm ho fascinovala racionální rekonstrukce vnějšího světa, kterou tak zručně demonstrovali Pablo Picasso a Georges Braque. A byl to právě kubismus, který otevřel Mondrianovi vlastní cestu k abstrakci.

Abstraktní umění nemělo podle něho být výrazem spontánního instinktu, ale vědomou, intuicí prosycenou konstrukcí nové vizuální reality. Již na jaře roku 1913 vystavil Mondrian svá první kubistická plátna na pařížském Salonu nezávislých. Básník Apollinaire, jeden z prvních advokátů kubismu, uvítal tyto obrazy slovy: „Mondrianův kubismus je velmi abstraktní a přes inspiraci Picassem je věrný sám sobě.“ Již tehdy Mondrianovým kubistickým plátnům dominovaly horizontální a vertikální linie černé barvy, které se měly později stát pilíři jeho vlastního stylu.

Zrození legendy

Léta 1913–1920 byla obdobím intenzivního hledání: od kubismu přes dynamické kompozice se čtyřúhelníky zdánlivě náhodně rozhozenými na plátně, k rastrovým kompozicím, kterými se o čtyřicet let později mohl inspirovat jak op-art, tak i geometrický konceptualismus. Podporu v jeho experimentech mu poskytl krajan Theo van Doesburg. V roce 1917 spolu začali vydávat časopis De stijl, který položil základ hnutí neoplasticismu.

Už při prvním setkání v ateliéru se van Doesburg nadchl Mondrianovou malbou natolik, že jeho dílo pateticky posunul do spirituálních sfér, kamsi blíže k pozicím Kazimíra Maleviče. Tehdy prohlásil: „Vaše plátna jsou prosycena duchovní silou, která v nich dominuje: vytvářejí dojem neotřesitelnosti duše.“ Představme si tuto situaci: Ve strohém ateliéru naplněném jasným a chladným světlem bojuje Mondrian jako osamělý mnich s materiálem, aby dosáhl vysokého ideálu, který si předsevzal: cílem je extrémní zjednodušení malby... Nejen v Holandsku, ale i v Paříži tento poetický a působivý příběh zakořenil a postupně se rozšířil; dodnes na něm lpí část uměnovědné obce. Konečně zkraje třicátých let vešlo Mondrianovo dílo do všeobecného podvědomí.

Malbou i strohým, neoplastickým designem svého ateliéru mohl Mondrian budit dojem mnišské zdrženlivosti a extrémní racionality. Ve skutečnosti žil všedním, někdy nevázaným životem: často střídal ženy a nade vše miloval jazz.

Neoplasticismus jako životní styl

V létě 1921, na prahu padesátky, nalezl konečně Mondrian svůj definitivní styl: radikální abstraktní obrazy s horizontálními a vertikálními liniemi v černé barvě, které vymezují čtyřúhelníková pole plochám bílé, červené, modré a žluté. „Všechno je ve velké jednotě, obraz uzavřel do sebe vnější svět, v němž individuální ztratilo svou dominanci a vše se stalo dokonalou, univerzální harmonií,“ komentovala první neoplastický obraz dobová kritika.

Neoplasticismus, jak jej Mondrian v pozdějších filosoficky zabarvených esejích interpretoval, neměl být jen malbou, ale životním stylem, zahrnujícím také design. „Chci co nejvíce abstrahovat. Jsem přesvědčen, že je možné, aby ze základních forem vznikala krása, a to za předpokladu, že je vnesena intuicí do harmonie celku. Každý jednotlivý element mého obrazu je spojen se sousedním, aniž by na něm byl závislý nebo ho ovládal. Nová harmonie v sobě také nutně musí obsahovat prvky disonance, protože při absolutním souladu hrozí nebezpečí vizuální nudy,“ charakterizoval Mondrian svůj „vynález malby“.

Migrace krajinných motivů

Kolínská retrospektiva, prezentující kolem osmdesáti obrazů a prací na papíře, se zaměřuje – v souladu s těžištěm haagské sbírky – na ranou Mondrianovu tvorbu do roku 1912. Důraz na období před umělcovým odchodem z Nizozemí nabízí publiku možnost detailního sledování Mondrianovy cesty k finálnímu neoplasticismu. Při bližším pohledu se už v letech 1901–02, u krajin ještě poplatných Courbetovi, projevuje autorův zájem o fragmenty přírody: například o jednotlivé stromy v rovinaté krajině, malířský motiv, který mohl být podvědomou inspirací neoplasticismu. Konstantním předmětem Mondrianova zájmu v předkubistickém období 1907–11 byly vertikální formáty mlýnů, majáků a kostelních věží; prvků, které se vzpínaly do výše přes celou plochu obrazu (Maják u Westkapelle, Červený mlýn). Jejich tušeným protipólem byly ploché, horizontálně tažené přímořské krajiny (Krajina s dunami, Duny u Domburgu).

Režiséři masové rezonance

Popsaná výstavní dramaturgie přitahuje do kolínského muzea zástupy konzervativněji naladěných diváků, kteří většinově nejsou abstrakci příliš nakloněni. Patrně proto oba kurátoři vymezili Mondrianovým neoplastickým obrazům, které by měly být logicky vyvrcholením celé přehlídky, jen polovinu posledního z výstavních sálů. Přitom je v evropských muzeích dostatek klasických neoplastických Mondrianů, z nichž by se dal hravě sestavit větší reprezentativní soubor. Nemohu se ubránit dojmu, že oba kurátoři – ředitelé renomovaných muzejních institucí – si jako cílové publikum vybrali střední a starší generaci. Řídili se přitom dnes obecně aplikovaným kritériem, platícím (nejen) pro německé země: výstava je úspěšná jen tehdy, když ji vidí alespoň sto tisíc návštěvníků.

Autor publikuje v kulturní příloze MF Dnes, v Reflexu, Filmu a době a v polském týdeníku Polityka.