Venkovský učitel před katedrou

Ještě výrazněji než v předchozích filmech se Bohdan Sláma ve svém novém snímku Venkovský učitel zaměřuje na vykreslení psychologicky věrných a plastických charakterů. Jde mu opět především o obraz světa žitého skrze emoce. Režisérovi nelze upřít ohled na „obyčejné“ lidi, přičemž se nesnaží své postavy stylizovat, ale předvádí je v co nejvěrnějším, „realistickém“ světle, k čemuž přispívají i přirozené dialogy. A tak je postava homosexuálně orientovaného učitele (Pavel Liška) napsána i ztvárněna věrně, a to i přesto, že motiv útěku na venkov s cílem srovnat si život není zrovna nejnovější. Učitel se v novém prostředí sbližuje se statkářkou Marií (Zuzana Bydžovská) a jejím sedmnáctiletým synem Láďou, do kterého se zamiluje. Kritický moment, v němž učitel neovládne svou touhu, není naštěstí politicky korektní a patří k nejsilnějším momentům filmu.

Slámův snímek se vyznačuje vcelku klasickou stavbou, byť je jeho tempo poněkud nevyvážené a některé obrazy (výuka na loďce, zdlouhavá expozice) se zdají nadbytečné. Díky autorskému záměru prezentovat současně tři lidi toužící po tomtéž, totiž po lásce, je navíc tah snímku trochu oslabený. Marie, z triády postav nejzkušenější, se nečekaně zamiluje do učitele, ten ale miluje Láďu a Láďa zase „Pražandu“ Báru, která shodou okolností studuje na gymnáziu, kde působil učitel. Toto perpetuum mobile lásky ilustruje stále stejnou myšlenku, a po obsahové stránce proto filmu příliš neprospívá. Má dopad snad jen na násilně konstruovanou peripetii, v níž Láďa uteče z domu a učitel se ho vydává hledat, přičemž Láďa utekl hlavně za Bárou. Odpor k učiteli mu tudíž byl spíše záminkou, čímž se oslabuje motiv Láďova odpuštění.

Plusy a minusy velkého rozpočtu

Velký rozpočet měl v tomto snímku své klady i zápory. Koprodukce s německou stranou měla podle mého názoru vliv na to, že Láďa utekl zrovna do německého Halle, a na jinak dobrou scénu u přítele jsou německé reálie násilně naroubovány. Ovšem dojem, že se vysoká investice do filmu musí v první řadě vyplatit, vzniká především ve finále, ale to bych prozadil příliš. Kladný přínos velkého rozpočtu se naopak projevil v obrazovém pojetí. Diviš Marek má flexibilní kameru pevně v rukou a na cinemascopický formát tvoří půvabné záběry. Kamera je velmi často v pohybu a přidává na kvalitě scénám na seně či na statku, vybudovaném speciálně pro natáčení. Dovede také umně vytvořit intimní atmosféru (skvělé scény s učitelovými rodiči). Zdá se však, že se autoři nemohli místy rozhodnout, jestli budovat dramatický nebo spíše pocitový příběh, a proto snaživé pohyby kamery působí místy samoúčelně a marně se snaží dodat scénám vzruch. Příběh tak funguje především ve dvou uzlových momentech, v nichž je zvolená metoda snímání akcí v dlouhých kontinuálních záběrech velice působivá: ve zmíněné kritické scéně (jistý pocit trapnosti k ní asi patří) a v kolizní sekvenci venkovské zábavy. Její provedení je však spíš sbírkou bizarních detailů, jako je „pařící“ ředitel, učitelka v leopardím oděvu, pankáči i další postavičky, které působí rádoby humorně a alibisticky se kryjí za „takhle to v realitě klidně může být“. Uplatnění skladby Známka punku od Visacího zámku na „naší zábavě“ má zřejmě celou událost ironizovat. Zaznívá však i v průběhu filmu (v kontrastu ke kýčovitě spirituální hudbě Vladimíra Godára) a přes závěrečné titulky, čímž doplňuje pachuť umělosti. Dosti toporné jsou výstupy neherců, kterým bych rád věřil, kolik se toho „v mládí kolem Pančáru nablbli“, ale samo zobrazení bodrých Jihočechů se podobá klišé. Jejich pohybové kreace jsou v jinak o realismus usilujícím filmu vlastně dosti výraznou stylizací.

Musíme si odpouštět?

Filmu by celkově slušelo více soustředění, protože se rozpouští v touze sdělit všechno naráz. Výraznou složkou filmu jsou mnohá načrtnutá vedlejší témata, například vztah města a venkova, víra, rezignace nebo alkoholismus. Co je potom platná řada dobrých scén a dialogů, když Sláma zůstává u pouhého konstatování navršených motivů. Zato hlavní témata snímku, lidskou jedinečnost, lásku a odpuštění, autor dotahuje do konce s až oscarovou vehemencí. Měl jsem přitom vždy za to, že dobrý film svým divákům cosi zanechá. Jenže téma lidské jedinečnosti je zabito krátce před koncem, kdy učitel, byť odlehčenou formou, poučuje třídu o tom, že příroda tvoří jen vzácné originály. Tím poučuje i diváka a potenciál celé hlavní myšlenky je vinou mentorství zahozen jako starý sešit z přírodovědy. Bohužel ani emocionální přesah se nekoná. Není co dodat, není o čem pochybovat nebo v co doufat. Postavy našly samy sebe, našly štěstí a film se s happy endem uzavírá sám do sebe. Vůči divákům je němý, a pokud k nim přece jen promlouvá, tak říká pouze s laskavým pohledem obecního učitele: „Děti, musíme si odpouštět.“ Venkovský učitel měl původně uzavřít volnou trilogii na téma hledání lásky, ale Sláma se chce podobným směrem ubírat i nadále. Podle mého názoru to není na škodu. I přes velkorysé (zvláště finanční) pojetí Venkovského učitele je totiž stále co zlepšovat.

Autor je filmový dramaturg.