od Velikonočního pondělí, kdy jste v televizi odpovídal na otázky Václava Moravce, uplynuly už tři týdny, přesto stále považujeme za užitečné doplnit, co zůstalo nevysloveno. Dovolte, abychom se přitom vrátili k zážitku vlastního zeleného mládí.
Když jsme na podzim 1952 začali studovat historii na pražské filosofické fakultě, patřil mezi vyučující profesor Oldřich Říha. V té době obrátil svůj zájem z oblasti sociálních vztahů na vztahy mezinárodní, zejména na kritiku amerického imperialismu. O pár let později pak publikoval své stěžejní dílo Ohlas Říjnové revoluce v ČSR, jemuž vévodila základní teze: „Bez Říjnové revoluce by nebylo Československa.“ Tvrzení, které se stalo politickým kánonem, shora velmi vděčně přijatým a šířeným.
Jako historičtí pulci, navíc infikovaní tehdejší ideologií, jsme tuto tezi nezpochybňovali, měla i jisté racionální jádro. Touha po novém uspořádání světa se svým nejvýraznějším projevem na východě dozajista po první světové válce přispěla k řadě podstatných změn. V našich očích tuto tezi tehdy snižovaly jen přednášky profesora Říhy, který každou zmínku o americkém imperialismu doprovázel adjektivem „krvavý“. Čekali jsme na ně a dělali si čárky, drsnější povahy dokonce zářezy do lavice.
Jak na ten čas bloudění nevzpomenout, když jsme slyšeli v televizi Vaše slova: „Bez Ameriky by nevzniklo samostatné Československo. Nikdy. Tam je rozhodující role prezidenta Wilsona obecně známa.“
Skutečnost byla složitější. Poté, co v prosinci 1917 Spojené státy vyhlásily Rakousku-Uhersku válku, prezident Wilson veřejně prohlásil, že USA si nepřejí „rakousko-uherskou říši nějak poškodit nebo přeskupit“. O měsíc později stvrdil tento záměr britský ministerský předseda Lloyd George: „Ztotožňujeme se s prezidentem Wilsonem, že rozdělení Rakouska-Uherska nepatří k našim válečným cílům.“ V pozadí těchto postojů byla ovšem snaha britské i americké strany dohodnout se s habsburskou monarchií na separátním míru.
Vy jste, pane prezidente, při svém televizním vystoupení zřejmě vycházel z obecně známých 14 bodů Woodrowa Wilsona, vyhlášených 8. ledna 1918. Desátý z těchto bodů zněl: „Národům Rakouska-Uherska, jejichž místo mezi národy přejeme si vidět chráněno a zajištěno, má být dána nejvolnější příležitost k autonomnímu vývoji.“ Tedy slova nabízející celý vějíř významově dost odlišných odpovědí včetně ryze optimistické, zahrnující souhlas s vytvořením Československa. Wilsonových 14 bodů jako jediné existující prohlášení svých válečných cílů později přijala celá Dohoda. (Po návratu prezidenta z Pařížské mírové konference americký Senát uzavřené mírové smlouvy odmítl a Spojené státy se vrátily k dřívější izolacionistické politice.)
Zatímco trvala tajná jednání Dohody s habsburskou monarchií, neustávalo snažení exilové Československé národní rady (ČSNR). Od jara 1918 disponovala téměř stotisícovým vojskem, aniž měla odpovídající státní území a uznání dohodových velmocí. K prvnímu průlomu došlo 21. dubna 1918, kdy M. R. Štefánik podepsal smlouvu mezi ČSNR a Itálií o ustavení autonomní československé armády v Itálii. Následovalo prohlášení ministra zahraničí Velké Británie Arthura Balfoura z 3. června 1918, že jeho země uzná ČSNR a čs. vojsko za sílu bojující na straně Dohody, a o tři týdny později francouzský ministr zahraničí Stephen Pichon v dopise ČSNR oznámil, že Francie uznává právo čs. národa na samostatnost. Konečně i Balfourova deklarace z 9. srpna 1918 prohlásila ČSNR za základ budoucí československé vlády. Zajímavě o tom píše baron Branccacio, šéf italské mise v Paříži: navštívil tehdy Edvarda Beneše, jehož pokládal za nesmírně nudného muže, a místo suchého úředníka našel usměvavého vítěze s nohama přehozenýma přes opěradlo křesla.
Bylo by, pane prezidente, nanejvýš pošetilé vinit Vás z neznalosti faktů, kterým se většinou věnují jen odborníci. Nekritický vztah ke Spojeným státům se ovšem ve Vašem velikonočním vystoupení objevuje častěji. „Bez americké pomoci bychom asi stěží vzešli z druhé světové války jako vítězná mocnost.“ Vedl snad nedobrovolný podíl ujařmeného Československa na vyzbrojování německé armády za druhé světové války k úvahám pokládat je za poraženého nepřítele, který se teprve zásluhou USA dostal mezi vítěze? Nezasloužili se o to českoslovenští letci v bitvě o Anglii, českoslovenští vojáci na obou evropských frontách a účastníci domácího odboje?
Nebo dále: „Kdoví, zda vůbec a kdy bychom vyhráli studenou válku a spadla železná opona.“ K rozpadu tzv. tábora socialismu nedošlo jen zásluhou prezidenta Ronalda Reagana, ale podílel se na něm i Michail Gorbačov, když jeho neuskutečnitelný záměr na ozdravení sovětského systému ztroskotal. Zánik evropských totalitních režimů, který se s výjimkou Rumunska odehrál bez krveprolití, je nutné pokládat za historický fenomén, nejen za výsledek jednostranného nátlaku.
Nemůžeme posléze souhlasit ani s Vaším velikonočním výrokem, že „desítky let stovky tisíc lidí mlčely k tomu, že tady jezdí desítky tisíc tanků (sic!) a že proti tomu nezazněl jediný hlas“. Sešli jsme se s Vámi, pane prezidente, na seznamu prvních signatářů Charty 77, která v dalších letech, od srpna 1982 do května 1989, pětkrát požadovala odchod sovětských vojsk z naší republiky. Bylo to pouze přání nás signatářů, nebo jsme vyjadřovali názor, který mezi občany převažoval?
Vytvářeli bychom jiný, stejně zkreslený pohled na minulost, kdybychom proti Vašim výrokům, nabádajícím občany, abychom pro maličkost přestali dělat Američanům drahoty, stavěli antiteze dokazující, že úloha Spojených států na zmiňovaných historických změnách nebyla výrazná. Známe a respektujeme přínos USA pro evropskou civilizaci, a třebaže nejsme stoupenci řešení mezinárodních problémů, jak je prosazuje současná americká administrativa, antiamerikanismus není motivem našich postojů. Odmítáme jen vyznačování hlavního, dominantního činitele v historických procesech, na nichž se podílela řada činitelů neméně významných. Bylo by to stejně hloupé, jako kdybychom existenci kuřat připisovali jen kohoutům – neskrývajíce přitom svoji averzi ke slepicím.
Zmíněný profesor Říha, pokoj jeho zapomenutému popelu, byl za své posluhování vládnoucí ideologii odměněn řadou akademických hodností a posléze i funkcí ředitele normalizovaného Ústavu čs. a světových dějin Akademie věd. Když krátce nato zemřel, jeho klamnou stopu v českém dějepisectví rychle zavál čas. Ti, které kdysi rozveseloval svým opovržením k americkému imperialismu, se postupně zbavovali až zbavili falešného vědomí, zkreslujícího v zájmu moci pohled na minulost.
Nemějte nám, pane prezidente, za zlé, že jsme Vašemu velikonočnímu výletu do nedávné historie naslouchali s rozpaky. Bylo nám líto všech, kdo by se s jednoduchými a líbivými soudy museli – v lepším případě – pracně vypořádat.
Autoři jsou historici.