Muzeum jako instituce není pouze místem, které vystavuje, přesívá a uchovává umění. Není pochyb o tom, že může samo vstoupit do historie výtvarného umění. Právě to je případ New Museum v New Yorku a možná i jeho celoročního debutu, k němuž je více důvodů se v reflexi i vrátit.
Celý příběh kolem „Nového muzea“ začal v roce 1977, kdy jej založila a až do roku 1999 vedla Marcia Tuckerová. Právě ona dokázala naplnit obdivuhodnou výstavní činností průvodní ideu „Nové umění – nové myšlenky“. Nespokojila se pouze s tím, že s odvahou vystavovala nezavedené umělce, ale v třicetileté historii Nového muzea dokázala vybudovat jakýsi proměnlivý prostor, který v realizaci výstav současného umění nemá konkurenci v celých Spojených státech.
Na konci loňského roku se muzeum poprvé dočkalo vlastní stálé budovy, ovšem již bez Marcie Tuckerové, která zemřela pouhý rok před jejím otevřením. Neustále rozšiřované a renovované prostory v Soho a Chelsea vystřídalo šest aluminiových kvádrů postavených na sebe uprostřed Bowery Street. Jednoduchost, invence a přístupnost objektu tak přímo charakterizují místo určené současnému umění. I když právě s touto jednoznačností se kurátoři rozhodli polemizovat hned prvním projektem.
Nemonumentální
Výstava, která budovu Nového muzea v lednu 2007 otevřela a trvala přes rok, je cyklem čtyř samostatných expozic. Ty jsou rozděleny podle média, které samo má tematizovat myšlenky celkové koncepce. Zcela dominantní je v tomto ohledu volná asambláž, jíž je věnována první část prezentace Objekt v 21. století (Unmonumental: The Object in the 21st Century). Kurátoři Richard Flood, Laura Hoptmanová a Massimiliano Gioni zjevně chtěli využít nového prostoru a donutit návštěvníky k pohybu a cirkulaci mezi jednotlivými sochami, jež není vůbec jednoduché identifikovat prostřednictvím popisek zavěšených na zdech. Samotná expozice tak získala určitý asamblážový rozměr. Právě to byl jeden z cílů výstavy – experimentovat s úhly pohledu (v přeneseném i původním slova smyslu), vést určitou obsahovou polemiku i revidovat prostorové možnosti současných uměleckých děl. V tomto rámci je celý projekt určitou apologií volné asambláže a jejího exkluzivního místa v provozních mantinelech současného umění.
Monumentem celé expozice se stal Huffy Howler (Domýšlivý omyl) od Rachel Harrisonové. Opovážlivá variace na tradiční témata pop artu – funkce fotografie jako reprezentace, materiál konzumního charakteru, hranice kýče. Vše zaměřeno na dekonstrukci současné ideologie – odrážející bulvárnost, odosobněnost či absenci hodnot. V tomto ohledu je expozice skutečně nemonumentální, přímočará a jednoduchá, včetně kontroverzí, které vyvolává. Neotrlý či neinformovaný divák je nemilosrdně vystaven otázce, která pronásleduje moderní umění od jeho počátků, totiž zda „to zde“ je vůbec umění. Avšak tato zkušenost, spjatá s tázáním se po tom, co je nebo ještě není umění, je součástí zkušenosti, kterou současné umění má předávat a předává.
Krize společenské konformity
Druhá část pod názvem Koláž: nemonumentální obraz (Collage: The Unmonumental Picture) představuje dvojrozměrné realizace. Přístup i témata jsou do jisté míry obdobné jakou předchozí sekce. Sexualita, válka či politika jsou však nejen obecnými tématy, ale představují také určitý kondenzátor krize společenské konformity. Umělci jako Martha Roslerová nebo Wangechi Mutu nutí diváka, aby zaujal k jejich projevům jasné stanovisko. Koláž podobně jako asambláž je technikou, v níž se doba „našla“. Dokáže totiž pracovat jinak s „otřesenými symboly“ a „zlomenými ikonami“, zrcadlit je, nově je kontextualizovat v jiné, aktuální celky. V tomto rámci kurátoři nevsadili pouze na Kima Jonese a jeho legendárního Mudmana (Blátivého muže) nebo na hollywoodské portréty Johna Stezakera, ale představili i autory o generaci mladší, jako jsou například Henrik Olesen a Christian Holstad, věnující se tématu homosoexuality.
Také zbylé dvě expozice příliš nevybočovaly z jednotné koncepce celého cyklu. Část nazvaná Zvuk věcí: nemonumentální audio (The Sound of Things: Unmonumental Audio) se snažila jednoduše ilustrovat svět 21. století skrze zvukové záznamy. Podobně poslední z expozic Montáž: Nemonumentálně online (Montage: Unmonumental Online) představila vytčenou tematiku ve svébytném prostoru. Konkrétně v jakési internetové asambláži (Internet-based asamblage), která stejně jako předcházející techniky lákala umělce k užití symbolů, k jejich nové kontextualizaci či banalizaci. Tuto část výstavy lze zhlédnout i virtuálně na stránkách Rhizome (rhizome.org/montage), sesterské organizace Nového muzea.
Nové myšlenky
Mimo určitou těžkopádnost, se kterou kurátoři rozvrhli tematické cykly do daných žánrů-médií, byla celá výstava zvládnutou premiérou, jakou si Nové muzeum zaslouží. Přitom cíle byly paradoxně spíše monumentální. Výstava nechtěla mapovat trendy současného umění. Sama měla ambice ukázat a vytyčit směry, jimiž se má dnes umělec vydat. Z hlediska volné asambláže i koláže se jí povedlo reprezentativně postihnout vnitřní pnutí, které činí umění současným. Nejsou to témata ani realizační materiály, ale autorský přístup a nové myšlení, co aktualizuje tvorbu. Nové muzeum přerostlo horizont newyorských galerií a stalo se po roce svého nového stabilního provozu důležitým hráčem v prezentaci současného umění i ve vytyčování jeho směru.
Autor je student filosofie, historie a práva.
Unmonumental: The Object in the 21st Century. Kurátoři Richard Flood, Laura Hoptmanová, Massimiliano Gioni, Trevor Smith. Zúčastnění umělci: Alexandra Birckenová, John Bock, Carol Boveová, Martin Boyce, Tobias Buche, Carlos Bunga, Tom Burr, Abraham Cruzvillegas, Aaron Curry, Sam Durant, Urs Fischer, Claire Fontaineová, Isa Genzkenová, Rachel Harrisonová, Elliott Hundley, Gabriel Kuri, Jim Lambie, Nate Lowman, Sarah Lucasová, Matthew Monahan, Kristen Morgin, Manfred Pernice, Anselm Reyle, Marc André Robinson, Eva Rothschildová, Lara Schnitgerová, Gedi Sibony, Shinique Smithová, Nobuko Tsuchiya, Rebecca Warrenová ad.
New Museum, New York, 12. 1. 2007 – 30. 3. 2008.