Malé angažované příběhy

Výstava Being Singular Plural: Moving Images from India (Singulárně plurální: pohyblivé obrazy z Indie) v berlínském Guggenheimově muzeu si pro svůj název vypůjčila tezi francouzského filosofa JeanaLuca Nancyho o společenské podmíněnosti jakékoli individuální identity. Ne náhodou je u tohoto tématu zvolena forma videoartu a prostředí indického aktivismu. Manipulace audiovizuálního záznamu zde má již jako médium odkazovat k mocenské hře společenské sebeidentifikace. Pokud totiž chápeme společnost jako komunitu lidí sdílejících v prvé řadě kulturně předávané hodnoty, pak umělce musí zajímat zejména tvorba (a vytěsnění) těch kterých hodnot skrze společensky formulované příběhy. K této poloze má jako médium nejblíže právě fotografie, respektive videoart. Jejich pole je založené na referenci k aktuálnímu světu – Barthesově „toto tu bylo“. Kurátorským záměrem výstavy je otevřít objektivitu filmového obrazu reflexi toho, jakým způsobem je společenská skutečnost konstruována subjektivně. Jde tedy o to učinit z pasivního diváka aktivní individuum vyvoláním společenské sebereflexe, umožnit mu účastnit se vyprávění. Sofistikovaná koncepce spojuje pět děl indických umělců, která jsou paradoxně spíše intuitivní a přístupná.

Hlavní prostor galerie zaujímá videoinstalace Amara Kanwara First torn pages (První vytržené stránky), která již názvem odkazuje k politickému procesu s barmským knihkupcem Ko Than Htayem, který ze svých knih vytrhával první strany obsahující obligátní ideologická sdělení militaristického režimu. Umění se v pojetí Amara Kanwara stává formou společenské paměti, nenásilného politického protestu. Vedle tohoto jednoznačného politického akcentu se však samotná osmnáctikanálová instalace pokouší o diváckou přístupnost i o formální hru manipulace obrazu a zvuku. Také ostatní videoinstalace mají vysokou argumentační i estetickou úroveň. Platí to jak pro Kabira Mohantyho, jehož Song for an Ancient Land (Píseň pro starověkou zemi) představuje „videoartovou poezii“ o současné Indii, tak pro experimentálnější dílo Residue (Sedlina) od skupiny Desire Machine Collective, snažící se postihnout vztah paměti a materiality – nereplikovatelnosti skutečnosti před kamerou. Jde o záběry opuštěné elektrárny, zachycující pomíjivost ekonomických a společenských struktur na pozadí oné barthesovské materiality fotografie.

Pozor na dokumenty

Na stejném principu zakládá svou svébytnost fotoreportáž. Berlínská galerie C/O, zaměřená výhradně na fotografii, poskytuje zásadní a tradičně výborně prezentovaný průřez tímto submédiem. V prvním patře divák projde historií agentury Magnum Photos, strukturovanou podél jednotlivých osobností, jako jsou Henri CartierBresson či Robert Capa. Zdařilou expozici limituje pouze přílišný důraz na proslulé snímky z obálek dobových časopisů, vyplývající však ze záměru sledovat fotožurnalismus v jeho pragmatice. Divák proto jistě rozpozná Bressonovy průhledy do Sovětského svazu, vznik Izraele očima Capy nebo fotografie Davida Seymoura z osvobozování koncentračních táborů.

Galerie se dobře vypořádala s návratem do původních prostor budovy Postfuhramtu, které galerijnímu provozu příliš nepřejí. Druhou část výstavy představuje obzor současných fotografů Magnum Photos. Záměrem však není pouze prezentovat historii slavné agentury, nýbrž ilustrovat změny, jimiž fotožurnalismus prochází. Nejmladší autoři jako Donovan Wylie již vědomě přesahují a manipulují referenční rámec dokumentární fotografie. Vědomě využívají sekvencí a repetitivnosti záběrů – příkladem je Wylieho cyklus z věznice v Severním Irsku. Prostředí vězňů, ale také například maloměst se věnuje Mikhael Subotzky. Jeho cyklus Beaufort West jako mnohé jiné sleduje sociální vrstvy vytěsněné na okraj společnosti. I toto zaměření odpovídá širším změnám probíhajícím současným uměním. Umělci, a tím spíše dokumentárně orientovaní fotografové, musejí přistupovat k proměněným sociálním podmínkám a ve světě bez „velkých narativů“ hledají „malé“ příběhy. Sociální vyloučení se stává důležitou problematikou. Pokud se pak při tomto předjímání uměleckých trendů pokusíme udržet perspektivu domácího umění, můžeme právě v tomto směru konstatovat největší dluh a zároveň výhled české výtvarné scény.

Přímo naproti galerii C/O může divák navštívit klasický Hausprojekt Tacheles. Ani tento proslavený komunitní projekt, který opět bojuje o svou existenci, se nevyhnul politickým tématům. Kromě kontroverzní výstavy Welcome to Poland (Vítejte v Polsku), jež prostřednictvím opravdu sugestivní fotografie upozorňuje na mučení vězňů CIA na území Polska, mám na mysli zejména Global Warning (Globální varování) Alexandra Rodina. Tento běloruský malíř posouvá svá monumentálně detailní plátna k angažovaným artikulacím vztahu jednotlivce a společnosti. Podle vlastních slov mu jde o situování individua do makrokosmu planetárních souvislostí. Opět tedy narážíme na problém výše zmíněného Being Singular Plural, který konkrétněji odráží zaměření na „malé“ příběhy ve světle globálních problémů.

Air de Berlin

Možná nejkomplexnější kurátorskou platformu však představuje Berlinische Galerie. Vedle laureáta ceny Vatenfall Contemporary Juliana Rosefeldta a vlastní rozsáhlé stálé expozice vtěsnala do svého prostoru také retrospektivu Marianne Breslauerové, karikatury Karla Arnolda pod názvem Hoppla, we’re alive! (Hopla, jsme živí!) nebo objekty Ursuly Saxové. Všichni jsou přitom představiteli berlínské scény. Rosefeldt je prezentován videoinstalací, složenou ze tří smyček dokola opakujících pohyb nočního hlídače. Propracované, spíš filmové než videoartové interiéry provázejí diváka reflexí jeho vlastních každodenních bezmyšlenkovitých úkonů. Ursula Saxová věnovala galerii, jejíž akviziční politika sama si zaslouží pozornost českého publika, své objekty zahrnující ocelové či dřevěné monumenty, zejména masky a doplňky performativního umění. Expozice Moments Unnoticed. Photographs 1927–1936 (Nepovšimnuté okamžiky. Fotografie 1927––1936) je naopak historická, sleduje sociálněgenderové akcenty díla Marianne Breslauerové (1909–2001) v kontextu dalších žen, věnujících se dobové fotografii. Berlinische Galerie tak vedle stálé expozice berlínského umění prezentuje různorodou současnou tvorbu i starší díla, aktuální díky nové recepci.

Říkají si o svůj příběh

Můžeme tedy konstatovat nejen zjevné tendence současné evropské scény – bujení videoartu, stále sofistikovanější kurátorské koncepce –, ale i dlouhodobou změnu ve vztahu k vyprávěným narativům, které (formovány spíše okrajovými společenskými vrstvami) vytvářejí negativ, respektive korektiv našemu sociálnímu postavení. Právě tato změna umožňuje prohlubování angažovanosti umění. Dokumentární rovina výtvarné produkce, opírající se o fotografii a videoart, se nyní emancipuje a slouží jako ideální základna pro bezprostřední reflexi sociálních a politických otázek. Větší nároky kladené na kurátorskou činnost pak otevírají galerijní prostor i dosud přehlíženým tématům a ucelenější argumentaci prostřednictvím expozic.

Ve vztahu k angažovanosti je však nejobecnější změnou znovu zdůrazňovaná schopnost vyprávět. Původní narativní cíle se ve výtvarném umění periodicky vracejí zejména na úkor jeho formálních a abstraktních poloh. Ve vektoru dvacátého prvního století leží před veřejností i umělci řada trýznivých sociálních témat, která si říkají o svůj příběh. To vše může ilustrovat také skutečnost, že příštím kurátorem Berlínského bienále (2012) byl nedávno vybrán Artur Żmijewski, který se zabývá výhradně fotografií a filmem a často se odhodlává k politickým sdělením.

Berlínská výtvarná scéna pro nás stále představuje širší horizont aktuálních tendencí, ať již svým institucionálním pozadím či kulturní politikou vůbec. Celou pětinu hrubého domácího produktu této metropole totiž tvoří umění, kultura či creative industries. Na podobné impulsy Praha zatím stále čeká.

Autor studuje filosofii, historii a práva, je kurátorem multifunkčního prostoru K4.