Otáčecí dveře

Abych snáz usměrnil provoz přátel, kteří přicházejí na návštěvu, jakmile vypátrají, kde bydlím, rozhodl jsem osadit veřeje karuselovými anobrž otáčecími dveřmi místo normálních, které oddělují čtvercový pokoj, do něhož jsem se právě nastěhoval, od chodby za nimi. Otáčecí dveře zabírají ovšem víc prostoru než běžné dveře, a jejich instalace s sebou tedy nese určité problémy, které člověk nepochybně nemůže přehlédnout. Kdyby se například pouze vyměnily stávající dveře do chodby za dveře otáčecí, jež by měly týž průměr jako šířka dveří původních, pak by otáčecí dveře vyčnívaly do chodby právě polovinou své šířky, což by nepochybně neznamenalo, že by to ostatní nájemníci kvitovali s povděkem. Pokud by se například soused přes chodbu rozhodl udělat totéž, co hodlám udělat já, nezbylo by mnoho místa pro ty, kteří by chodbou chtěli pokračovat, možná by dokonce byli nuceni z poloviny absolvovat naše dveře a částečně jimi projít, aby se dostali dále, což by ovšem nebyla věc snadná, pokud by otáčecí dveře už byly v pohybu, nemluvě ani o tom, kdyby se jednalo o protipohyb zamýšlené cestě dotyčného nájemníka nebo nájemníkových návštěvníků, kteří by se hodlali chodbou propasovat: on či ona by tedy museli podstoupit tříčtvrteční otočku v otočných dveřích pokojem mého souseda či mým, čili vykonat nevyžádanou návštěvu cizím kvartýrem, což by se jistě mnozí zdráhali udělat, a vyprošoval bych si to nejen já, ale patrně také můj soused. A toto jsou problémy, které nastávají, jestliže chodba je víc než dvakrát širší než polovina šířky otočných dveří: ony komplikace související s otáčením a jeho směrem, které by nastaly, jestliže by chodba byla užší, raději nebudu ani zmiňovat. Takže jak z ohledu na své sousedy, speciálně na souseda přes chodbu, jejich návštěvníky, tak i mne samotného jsem velmi rychle připadl na myšlenku, že otočné dveře je třeba umístit zevnitř, tak, aby z chodby nebyly postřehnutelné. To tedy znamená, že se nemusím ptát, zda původní dveře vyměnit za dveře otáčecí, ale spíš, zda není lepší zasadit otáčecí dveře – a tedy jako doplňkové – za už existující dveře do chodby, k čemuž připodotýkám, že jsem je nechtěl odstranit, nýbž jen, že standardní dveře neodpovídaly docela mým potřebám. Ale otáčecí dveře vyžadují zeď, k níž by byly dveřmi: žádné dveře beze zdi, zformuloval jsem si to pro sebe, a tudíž ani otáčecí dveře. Tak jsem si nechal vztyčit stěnu s otvorem širokým jako dveře do chodby. Není třeba dodávat, že původní dveře jsou umístěné ve zdi centrálně. Kolem mosazné tyče uprostřed nového otvoru pro dveře jsem připevnil čtvero dveřních křídel ze skla, takovou finesu jsem si mohl dovolit, jelikož jsem měl onu šťastnou ideu, jež byla zároveň nezbytností, že otáčecí dveře, jak už jsem zmiňoval, vztyčím uvnitř za normálními. Tím dojdu také jisté kontroly nad provozem – tedy ne že bych víc než dřív mohl dohlédnout na to, kdo přišel a kdo se nedostavil, to samozřejmě nemohu, a musím poznamenat, že to bych si ani v nejmenším nepřál –, ovšem jakmile by dotyčný vstoupil do vnějších dveří, měl bych určitý pojem o tom, co je to za člověka, jenž vešel, ano, patrně bych byl s to identifikovat vcházejícího přítele dřív, než by vkročil do mého pokoje, mého pokoje an sich, mohu-li tak nazvat to nejposvátnější území, které by bylo tou částí mého pokoje, již zabírají otáčecí dveře. Pyšný na svou práci – či spíše svou vizi, bych měl raději říct, protože jsem měl k ruce samozřejmě řemeslníky, kteří provedli tu praktickou část výkonu: tesařinu, zasklívání atd. – a pyšný jako páv, protože se mou vizi podařilo uskutečnit, jsem seděl v rožku na své židli a meditoval nad svým výtvorem, samozřejmě poté, co jsem sám otáčecí dveře ozkoušel, několikrát se v nich protočil předstíraje, že jsem přítel, který ke mně přišel na návštěvu, zvenku, že jsem přítel, který odešel, zevnitř, poté co mne navštívil, a také jsem zkoušel, jaké by to bylo, kdybych byl přítel, přišel na návštěvu, poseděl, odešel, ale zapomněl klobouk, vrátil se zpět, abych si ho vzal a pak odešel – navždy. Také řemeslníci poté, co osadili otáčecí dveře, samozřejmě museli prověřit, jestli všechno klape, přicházeli a odcházeli, aniž si sebemíň překáželi, a já jsem byl celý čas v pokoji a všechno sledoval. Ovšem pak, když práce skončila, mě pojednou velmi rozrušilo, že už odešli, a nemohli jsme tedy důsledněji, systematičtěji a jako ve skutečnosti vyzkoušet provoz přátel, myslím tím: představte si, že mí přátelé poprvé všichni přijdou! Neboť ačkoliv jsem dokázal v představách volně manipulovat smyšlenými přáteli dovnitř a ven – dvěma, třemi i více –, jednalo se spíše o jakýsi rozkošatělý mentální proces, a pokud bych skutečně nebyl s to zaranžovat nějaký reálný sraz, nebo – proč to nenazvat problematickou dopravní situací, ano – řádnou tlačenici, nemohl jsem si být dokonale jistý, že to vše nepoznamenal třeba myšlenkový zkrat, a na pochybách jsem byl i o tom, o čem jsem chtěl nabýt dokonalé jistoty: že zácpa je ve skutečnosti nemožná, a to v praxi. Ovšem teď už byli řemeslníci pryč, odměnu dostali a zpátky se jim nechtělo. Takže jsem to klidně mohl pustit z hlavy. Skutečné potíže jsem zaznamenal v pozdější fázi, a byly částečně praktického rázu, částečně estetické povahy: za prvé byly otáčecí dveře pro můj účel příliš malé, do každé čtvrtiny kruhu, jejž dveře opisují, se vešel nanejvýš jeden přítel, za druhé byly rozměry těch dveří v naprosto nemožném poměru ke čtvercové ploše zdí: průměr byl někde mezi třetinou a čtvrtinou strany tohoto čtverce, výška někde mezi půlkou a třetinou téhož. Nene, průměr, který se bude rovnat výšce, jež se bude rovnat půli strany čtverce, to je řešení, které mně přišlo na mysl náhle a s jistotou náměsíčníka – ale jejda… tím by byla překročena výška stropu. Jistě, člověk by mohl zmenšit výšku a vše rozšířit – a jak říkám, byli by to v následujících dnech mí truhláři také udělali, stejně čistou práci jako posledně s esteticky podstatně uspokojivějším výsledkem, jak se dalo čekat: čtverec ve čtverci, co víc si člověk může přát od otočných dveří a zdi. Hezky uprostřed vzhledem ke čtverci zdi se vyjímají otáčecí dveře. V závorce bych rád poznamenal, že to vůbec nejkrásnější by přirozeně bylo mít otáčecí dveře v kvadratickém provedení pěkně uprostřed čtverce zdi, jinými slovy: ve zdi a nad zemí. Ale to by, buďme upřímní, silně odporovalo jejich přirozené funkci, řekl bych. S touto myšlenkou jsem se rozloučil celkem záhy a spokojil se s konstatováním, že mohu být rád, neboť teď bylo v každé čtvrtině dveří místo pro dobře dva, v nouzi i tři přátele. Esteticky vzato, jak už tu padlo, se konstrukce blížila dokonalosti. Dokonalost ale utržila další ránu, částečně z toho důvodu, že výška otočných dveří by zajisté nestačila přinejmenším pro nejvyšší z mých přátel – a já nejsem tím, kdo by se zrovna pásl pohledem na ohnutém příteli, nehledě na to, jakou výškou ho příroda obdařila – nebo k jaké ho odsoudila –, skřívaný matematik, jaká to újma, s kterou bych se zcela náhodně musel konfrontovat – i když, ne tak náhodně, myslím, ale přesto, a to v mém vlastním pokoji! Nejdokonalejší by samozřejmě bylo umístit osu otočných dveří doprostřed mého čtvercového pokoje, od podlahy po strop oné kostky tak, aby se v jistém okamžiku všechna čtyři dveřní křídla dotýkala čtveřice příslušných stěn mého pokoje, čtyř původních stěn, a v tomto rozvrhu by nebyla nadbytečná jen přídatná stěna mezi zdmi mého pokoje, nyní by se sem ani nevešla, nebo by se patřilo vystavět ještě jednu zeď, aby se obnovila ztracená kvadratura, ta by ale posunula střed tohoto čtverce vzhledem k původnímu středu místnosti, takže by byly další dvě stěny nezbytné k tomu, aby se tento střed vrátil na původní místo, což by jen zmenšilo celkovou rozlohu místnosti, k roztrpčení všech, jak mých přátel, kteří by tak měli méně místa k pohybu, tak mě samotného, jenž bych trpěl týmž osudem, aniž by se sebemíň zvýšil estetický požitek z proporcí pokoje, spíš naopak: zapříčinilo by to vědomí, že se zde nacházejí nadpočetné stěny, slovy čtyři nadpočetné stěny, uvnitř čtyř dřívějších zdí, které k sobě původně navíc už stály ve výtečném poměru horizontálním i vertikálním – ano, dokonce i vertikálním, na to nezapomínejme. A jestlipak by nebylo nutné se čtveřicí nových stěn renovovat i podlahu a položit ji výš než původní, stejně jako nový strop, který by se snížil, což by šlo jistě uskutečnit bez dalších komplikací, ovšem totéž, tedy přesný opak, by vůbec nebylo snadné provést s podlahou: podlaha položená výš by přinesla nové problémy díky výškovému rozdílu, který by fakticky nastal mezi úrovní mé nové podlahy a podlahy v chodbě, která by samozřejmě zůstala stejná (pokládat znovu a zvyšovat podlahu chodby kvůli mně a mým přátelům, to odmítám jako nerozum, sice to není neproveditelné, to vůbec, ale jak říkám, nerozum) – kdepak, věc byla jasná jak z estetického, tak z praktického hlediska: uchovat čtyři stěny pokoje, podlahu i strop v původní čtvercové podobě: šest shodných čtvercových ploch nacházejících se ve třech dimenzích eukleidovského prostoru, jaká rozkoš! A v tomto prostoru cylindr otočných dveří! A ještě detail, drobný detail, který by neměl zapadnout: V tomto okamžiku by bylo jen a jen na mně, zda původní dveře do chodby uchovám či neuchovám. Mé otáčecí dveře koncipované podle tohoto rozvrhu by totiž nevyčnívaly do chodby ani o milimetr, no nemám pravdu? Mohl bych si původní dveře ponechat, nebo je svobodně vysadit, ano, možná dokonce dle svého uvážení dveře jednoho dne odnést a uchovávat je na místě k tomu určeném – a pak, když bych dostal chuť, je vzít a zasadit zpátky do veřejí, – za předpokladu, že by veřeje samozřejmě zůstaly na místě, pokud bychom to nepovažovali za vadu na kráse celého podniku – tedy za dvě různé vady na kráse v tomto případě – obecně si člověk může něco takového velkoryse dopřát při příležitosti, jako je tato, a i já můžu (stejně jako mí přátelé, s nimiž, alespoň s větší částí z nich, mohu přece počítat, nebo ne?) – No… ovšem při bližší reflexi mi přichází na mysl zásadnější námitka k těmto mým volně výměnným dveřím do chodby: představa, že by dveřní křídla otáčecích dveří byla ze skla, náhle už není tak bezrozporná, jako bývala, jinými slovy: když budou běžné dveře na místě a zavřené, nebudu ani v nejmenším rušen provozem na chodbě, s jejich odejmutím se však rozzeje otvor, jímž by lidé mohli nahlížet až úplně dovnitř, zvlášť pokud by tedy otáčecí dveře byly ze skla, míním tím, že by mohli nakukovat až ke mně a mým přátelům, tedy v případě, že bychom se rozhodli zdržovat v jednom ze dvou volných zadních rohů místnosti (a nikoli v rozích, které jsou nejblíže chodbě). Pokud by toto řešení esteticky, jak říkám, bylo bezvadné, ano, dokonalé, nebylo by o nic horší z čistě praktického úhlu pohledu, co se týče mého původního problému, tedy snahy regulovat provoz přátel, kteří mě navštěvují, jakmile se prosákne, kde je mé trvalé bydliště: Zde by bylo tedy dost místa pro pět, sedm, a snad i deset přátel najednou v jedné a téže čtvrtině kruhu, a tím tedy 20, 28 a třeba i 40 přátel v jedné chvíli v otočných dveřích, takže by to teď šlo, jak se říká, jedna radost, no ne? Nikoli nemálo povznesen seděl jsem na židli, črtal svou vizi na papír v jejích zřejmých, přehledných proporcích a poslal vše svým řemeslníkům, s nimiž jsem měl nyní přátelské vztahy, mohu-li to tak říct, s přesnými pokyny, jak a proč se co má dělat, sám jsem měl v plánu odcestovat na sedm dní, jistý si tím, že nyní nastalo konečné řešení problémového provozu přátel, či provozního problému s přáteli, či problémového přátelského provozu, samozřejmě se nabízí řada možností – nojo, jak říkám, opustil jsem svůj pokoj na sedm dní a přenechal jej rukám svých schopných a spolehlivých přátel tesařů, sklářů atd., vedených pokyny a instrukcemi mé stavbyvedoucí osoby. Ovšem když jsem se vrátil, stalo se cosi neočekávaného.

Z knihy BusteR brenneR (Gyldendal, Oslo 1976) vybral a přeložil Ondřej Buddeus.