Dagmar Čaplyginová (1958) vydala svou prvotinu, básně z let 1994–2002, téměř v padesáti letech. Jde však o sbírku svěží a mladou, plnou hravosti a chuti zkoumat, obracet naruby i nechat se unášet. A tato chuť zůstává tím nejvýraznějším pozitivem, procházejícím celou knihou. Ta je totiž bohužel značně nevyrovnaná.
Je to paradox: při letmém čtení se sbírka zdá jednolitá, nekonfliktní, příjemně čtivá. Pokud se však u každého textu zastavíme, ten dynamický dojem je rázem protichůdný. Nekonfliktnost, jednolitost? V kontrastu se skvostnými či aspoň nápaditě vypointovanými básněmi stojí kusy vyloženě slabé, které by se vyjímaly v gymnaziálním časopise, ale ještě lépe by jim bylo v šuplíku. Dá se pochopit, že méně zdařilé básně (nebo rovnou celý oddíl, zde prvoplánové závěrečné Milenky) nevyškrtne sama autorka – redakce by však potřebným odstupem už disponovat měla. U tak prestižního nakladatelství, jako je brněnský Host, se lze této kontraproduktivní velkorysosti jen podivovat.
Momenty přesahu
Viola Fischerová na zadní straně obálky odkazuje k „zářečí“ Miloslava Topinky a o básních Čaplyginové říká: „Jedním z výrazných rysů její poezie je hra se spodobou slov, s obnažováním a přisvojováním si jejich kořenů anebo i jen jejich tušeného či slyšeného souznění.“ Hru se slovy i prolínání a matení významů, v důsledku však naopak jejich projasňování, autorka akcentuje už v názvu sbírky i některých oddílů. Hned ten první, An děly se věci, uvádí zkušeně, byť jednoduše vypointovaná báseň: „Jsi můj/ anděl/ řekl jí náhle/ a ona/ odepjala svá křídla/ a přibila mu je/ na záda“. Tak věrohodně prožitá ironie, tak úžasně ne-andělské uzemnění! Častější jsou však říkanky typu „pak padalo modré z nebe/ zavalilo mě i tebe“ – těžko věřit, že vždy myšlené nevážně. Brzy se také ukazuje, že autorce svědčí spíše kratší útvary, které nechají zazářit šťastnějším básnickým momentům a zachovávají si vůni prvotní inspirace i svébytný šarm. A že síla této poezie je právě ve vzácném spojení „pronikání slovy za slova“ a svěžesti.
Pokud na někoho působí tvorba Čaplyginové až příliš hravě, a tudíž nezávazně, ať čte pozorně oddíl Krajina krá. V rozvolněném intermezzu se náhle objeví přesná, naléhavá metafora – a už to není jen hra, ale něco procítěného, cudného, smyslného i vznešeného: „jsem rybí oko/ srny srst/ póry mé kůry med krve roní/ jsem zástupy vzrostlých/ tělo hory“; jinde: „jsem mlžina/ nad podpažím lesa/ zalesinami se spouštím/ ten tam je tam tam chvatu/ bez bez dechu/ pod obočím oči/ hltavě pasu“. Čistá krása, ryzí poezie! Co je jinde planou hříčkou, má tady plné oprávnění: prožitek je tak intezivní, že básnířce bere dech – a dává jí slova, jež jsou jí jedinými možnými křídly. Slova jsou magická, zajíkavá, přitahují se, křešou o sebe… stávají se skutečným za-říkáváním, řečí zachycenou v prostoru „za“ a přinesenou na denní světlo. Podobné verše dokazují, že básnířka zná vzácné momenty přesahu, že to všechno nezkouší jen tak, nezávazně a nanečisto – tedy že jí vlastně nejde o hru, ale o území získaná prostřednictvím hry. A to pak zpětně ospravedlňuje ty pokusy, které nevyšly.
Oddíl V mé lebce se něco chystá je nejrozsáhlejší, a možná i proto nejméně vyrovnaný. Banální se někdy prolomí aspoň do překvapivého, třeba v téměř gymnaziální glose, jakoby psané na okraj sešitu nebo na ubrousek pro momentální citovou úlevu: „Nesnesitelně trváš/ ostře viditelný/ na dosah/ přicházíš ke mně/ všemi způsoby// tepny vpustily/ platidlo do oběhu// je mi naruby“. Záchranou bývá i ironie a sebeironie: „V mé lebce/ se něco chystá/ čistot matic/ poprask pístů/ mihli se klikohřídlí/ roje s ojnicemi/ v soukolí ozubených/ zeje rána/ neboj se/ a odjisti/ to má čelist/ pomalu/ vysouvá/ úsměv/ tobě naproti“. Jinde však nebyla rozeznána hranice mezi drsnou přímostí a polopatickým doříkáváním – i odtud dojem jisté nezralosti –, a těžko chápat, jak mohly ve sbírce zůstat kýčovité „doříkánky“, které zbytečně kazí dojem: „Ovívám tvé čelo/ tvou tvář/ tvé zjitřené oči/ jejich pýchu/ znamení smutku/ a ohně ohně v nich“.
Jako paradoxní osvěžení pak vyznívají verše, které se brání rychlému dobytí a spotřebování: „Uvnitř Venuše ticho/ ticho/ dech/ bubny srdce/ dech/ dech/ naskrsrstí/ horkempeří/ tepekůže/ ticho/ dech“. Pár neomylně vybraných archetypálních motivů a smyslná intenzita, která se prodírá ven – a je tu jedna z nejlepších básní sbírky. A pokud by někdo chtěl hovořit o „ženskosti“ poezie, tohle je skvostný exemplář.
Autorka je doktorandka na FF UK.
Dagmar Čaplyginová: V já mě.
Host, Brno 2007, 124 stran.