Mravní život je vždy něco nejistého. Nemá žádnou pevnou strukturu a oporu. Proto existencialisté například poukazovali na problém takzvané mezní situace, kdy je lidská bytost nečekaně vystavena novým komplikovaným volbám a problémům, které ukazují, že ani mravní život není žádnou pevnou daností, ale naopak se vyznačuje nesamozřejmostí.
Mladost je z existencialistického hlediska pojímána jako schopnost vidět nesamozřejmost vlastního i společenského bytí.
Na rozdíl od tohoto existenciálního „mládí“ však existuje moralita jako soubor zmechanizovaných vnějších závazků a vztahů, které J. P. Sartre nazýval „inertní sériovostí“.
Například před listopadem 1989 starší generace, která zcela propadla víře v komunistické ideály sovětského typu, na jakoukoliv kritiku „země, kde zítra znamenalo včera“ odpovídala setrvačně slovy: „my jsme jim dlužni, protože to byli oni, kdo nás za druhé světové války osvobodili“.
S tímto argumentem se opravdu špatně polemizuje. Nikoliv však proto, že je silný a pádný, ale protože je inertně stařecký – netečný k novým mravním a dějinným výzvám. Obchází život a problém takovým obloukem, či pohybuje se v argumentačním kruhu, že těžko hledá rozumný počátek a konec.
Dluh ke splacení
Polistopadová argumentační rovina Václava Havla v devadesátých letech, kdy na ní stavěl podporu rozmístění jaderných zbraní NATO na českém území s odůvodněním, že je to přece „na obranu demokracie“, a dnes v souvislosti s podporou výstavby amerického radaru je identická.
I podle Václava Havla Američanům umístění radaru „dlužíme“. Tento dluh však vyplývá jen z inertní povahy samotné politické morality, a Havel proto nemusí zkoumat ani věcnost problému, ani mravní otázky, ani povahu samotného dluhu. Navíc jeho argumentace – stejně jako jeho komunistických předchůdců – vychází ze stejného politického machismu.
Jednou znásilněná země prostě nemá právo si utvářet vlastní politickou morálku, protože pokud občané již v minulosti jednou strpěli na svém území například nějaké zbraně a vojsko, nemají právo mluvit způsobem, jako kdyby chtěli být politicky suverénní.
„Rozčiluje mě, že desítky let stovky tisíc lidí mlčely k tomu, že tady jezdí desítky tisíc sovětských tanků a pohybuje se tu 70 tisíc vojáků. A ve chvíli, kdy přišla svoboda a my můžeme mluvit, najednou váháme a demonstrujeme domnělou suverenitu,“ řekl Václav Havel.
Pro politického machistu je země jako žena v patriachální společnosti – pakliže byla jednou znásilněná, navždy ztratila právo svého autentického politického hlasu. Proto je možno ji nejen kdykoliv opětovně znásilňovat, ale především je třeba legitimizovat její politickou diskvalifikaci a nebrat vážně její vůli a hlas.
Politický hegemon
Z existenciálního disidenta, vzdorujícího „inertní sériovosti“ politické morálky, se během krátké „porevoluční“ doby stal postdisidentský stařecký politický hegemon.
Dnes Václava Havla irituje existenciální politicky kritické mládí, a proto jeho aktivity obléká do obnošených historizujících kostýmů a klišé. Například současní kritici americké radarové stanice jsou podle něho pacifisté, kteří páchají něco stejně nebezpečného jako pacifismus před Mnichovem. Podle Havlovy politické fabulace se současná Evropa nachází vlastně před novým Mnichovem.
Politolog Fareed Zakaria si všímá podobných silně přeexponovaných fabulací na americké scéně a upozorňuje na výroky typu: „pokud vás zajímá, jak předejít třetí světové válce, měli byste se zajímat o to, jak zabránit Íránu, aby měl znalosti nutné k výrobě jaderné zbraně“, nebo íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád je „jako Hitler“ revolucionář, jehož cílem je svrhnout existující mezinárodní systém a nahradit jej – novým řádem zdominovaným Íránem a ovládaným nábožensko-politickou kulturou islamofašismu.
Podle tohoto politologa se v prvním případě nejedná o názory „nějakého pomateného neokonzervativce nebo druhořadého politika hledajícího publicitu“, ale o projev prezidenta Bushe, a v druhém případě o známého neokonzervativního ideologa Normana Podhoretze. Ani Václava Havla nelze považovat za druhořadého politika hledajícího publicitu nebo pomateného neokonzervativce, přesto je jeho řeč „sériově“ zcela identická. Co mají tedy V. Havel, George W. Bush a N. Podhoretz společného?
Bez kontaktu s realitou
Podle Fareeda Zakarii jsou tito lidé důkazem, že jejich diskuse „ztratila veškerý kontakt s realitou“.
Není ale toto právě cílem zmiňovaných politiků? Dostat politickou diskusi mimo realitu?
Vždyť odtrženost od reality je znakem, že se samotný politický systém či diskuse stává inertní, řídí se vlastními pravidly a logikou, která nemůže a nechce mít žádný vztah a kontakt s realitou. Protože ji k tomu nepotřebuje. Realita je to, co politikům překáží při realizování jejich vize za lepší příští.
A tak jako za komunismu, i současnou politiku česko-amerických vztahů ovládla inertnost. A pořad ČT Otázky Václava Moravce, v němž Václav Havel o velikonočním svátku prezentoval výše uvedené názory, se tak nechtěně stal přímým přenosem morality jako nemoci.
Autor je undergroundový filosof a alternativní hudebník, externí spolupracovník genderové informační a tiskové agentury gitA.