Hoře z nerozumu

Japonský spisovatel Ibuse Masudži (1898–1993) psal své povídky a novely jako skrytá podobenství. Skrytá proto, že autor čtenáře nijak očividně nepoučuje, nenabádá ani nezastrašuje. Přesto jej vede k reflexi „nerozumu“ a následného setkání s dramatickou až tragickou nevyhnutelností. V prvotině Mlok (Sanšóuo, 1923) se protagonista, ocasatý obojživelník, utápí v hoři z poznání, že pro něj není cesty zpátky ze skalní tůňky, kam se ještě nedospělý protáhl úzkým otvorem, vyrostl tam a vyspěl, ale jako velký se už odtud nemůže dostat zpět. Tvůrce této „postavy“ a jejího příběhu však byl už od počátku své spisovatelské dráhy i mistrem v nalézání relativně dobrých, nebo alespoň utěšujících či smířlivých, otevřených konců. I mlok se nakonec usmíří s hádavou žábou a v její společnosti najde útěchu. Ne vždy však románový hrdina (stejně jako člověk) doplatí na nerozum vlastní. Zhusta doplácejí jedni na nerozumné konání druhých. Případné zásahy rozumu i nerozumu, dobré vůle i zlovolnosti roztáčejí kola literárních i životních dramat. V moderní japonské literatuře působí dílo Ibuse Masudžiho jako zásah osvíceného rozumu i jako svědectví o vytrvalé dobré vůli autora.

Jako vypravěč se Ibuse v řadě případů od příběhu formálně distancuje, stylizuje se například do role někoho, kdo nalezl deník, přečetl nebo vyslechl něčí vyprávění a dal mu literární tvar. Příběh sám pak autor většinou vkládá do úst „já“ hrdinům, jejichž výpovědi o dramatech odehrávajících se na hraně nevyhnutelnosti jsou věcné, bez sentimentu, o to však silněji působí svým neokázalým patosem.

Japonsko v období temna

Motiv „hoře z nerozumu jiných“ rozvíjí Ibuse i v novele Vlnění válečných let (Sazanami gunki, 1930–38). Její název bychom doslovně mohli převést na „Šplouchání vln – vojenské zápisky“, připravili bychom se však o obraz ustavičného vlnění moře, připomínající proměnlivost válečných dnů, naplněných střídáním nadějných vzedmutí a propadů do beznaděje. Novela je koncipována jako fiktivní deník mladého šlechtice zaskočeného hrůzami války, v jejímž středu se ocitl na prahu dospělosti. Byl to začátek konce mocenského sporu mezi rody Tairů a Minamotů, který vrcholil ve druhé polovině 12. století a skončil porážkou Tairů v roce 1185. Až k ní nás ale Ibuseho příběh nevede, končí dřív, než dojde k rozhodujícímu střetu válčících stran.

Místem děje novely je Ibuseho rodný kraj v jihozápadním Japonsku, nazývaný Čúgoku. Na jižní straně jej lemuje členité pobřeží Vnitřního moře, plného malebných – většinou osídlených – ostrovů, mezi kterými se proplétají plavidla ustupující i pronásledující armády. Ibuse byl důkladně obeznámen s historickými prameny a z osobní zkušenosti znalce rodného kraje věděl, kde se odehrály kronikáři popsané bitvy i kudy pluly vojenské flotily. Ve své fantazii však oživil jen miniaturní fragment pomyslné velké historické fresky. Formou osobního deníku vypráví příběh mladého Tairy, jenž se stal velitelem vojenské formace proti své vůli a rád přenechává všechna strategická i taktická rozhodnutí zkušenému bojovníkovi –mnichu Kakutanovi, neboť jeho „hluboké znalosti čínské filosofie a astrologie mu umožnily, aby dokonale porozuměl běhu světa a ve službách našeho rodu co nejdříve utišil požár války“. Také Ibuse už ve třicátých letech 20. století chápal „běh světa“, když, jak píše v doslovu Antonín Líman, „chtěl psát pravdivě o tom, že Japonsko vstupuje do období temna a beznaděje, a pro své téma si nemohl vybrat lepší historickou paralelu“.

Literární reportáž

Ve stejné době vznikla i druhá novela vybraná pro knihu Na vlnách – Příběh trosečníka Johna Mandžiróa (Džon Mandžiró hjórjúki, 1937). Čtrnáctiletý chudý chlapec prožije hned při svém prvním vyplutí na moře spolu se čtyřmi zkušenými rybáři trosečnické drama se šťastným koncem v podobě zachránců z americké velrybářské lodi. „Kapitán byl velmi přímočarý a laskavý člověk. I když musel vyčinit některému muži z posádky, zadíval se mu do očí a vyštěkl svou hatmatilkou pár slov, ale za chvíli už byla jeho tvář klidná a mírná, jako by se vůbec nic nestalo.“

Kapitánem byl William H. Whitfield (1804––1886), který vyjednal pro čtyři rybáře azyl na Havaji, ale „Johna Mana“ vzal s sebou do Ameriky. Psal se rok 1843 nebo 1844. Zde se Ibuseho datování rozchází s americkými prameny. Autor totiž téměř reportážním stylem převyprávěl skutečný příběh chlapce z provincie Tosa na ostrově Šikoku, který si svou odvahou a pracovitostí získal přízeň vlivného a zámožného Američana. Z Mandžiróa se během sedmi let stal zkušený velrybář, vyučený bednář, pilný student angličtiny a na chvíli zlatokop v Kalifornii. Dobrodružný byl i jeho návrat v roce 1850 do stále ještě izolovaného, politicky nestabilního feudálního Japonska. Čekaly jej dlouhé měsíce izolace a výslechů japonskými úředníky, vůči cizině značně nedůvěřivými. Byla to doba prvních pokusů o mezinárodní dohody a nebylo náhodou, že se začátkem roku 1860 ocitl John Mandžiró jako oficiální tlumočník početné japonské delegace na válečné lodi Powhattan, plující do Spojených států. Mnoho z těch, které naučil anglicky, přispělo během převratu Meidži v roce 1868 k vzniku moderního japonského státu. „Mandžiró zemřel 12. listopadu 1898 ve věku dvaasedmdesáti let a je pochován na hřbitově chrámu Svatého srdce v tokijské čtvrti Janaka.“ Těmito slovy Ibuseho literární reportáž končí.

Chlapec a chlap

V obou novelách se setkáváme s dvojicí „chlapec a chlap“. Mnich Kakutan potlačí ve chvíli beznaděje touhu odejít do ústraní poustevny a zůstává po boku mladého šlechtice, aby mu svým příkladem pomohl smysluplně prožít neznámý počet již sečtených dnů. Kapitán Whitfield, od chvíle, kdy jeho muži zachránili trosečníky na pustém ostrově, směruje životní cestu mladého Japonce ke vzdělání a „zahraničním“ zkušenostem a jeho dobrá vůle se v konečném důsledku ukáže být nedocenitelnou službou pro japonskou zahraniční politiku. Sám Ibuse se v době, kdy psal tyto novely, ujal v roli duchovního otce mladšího spisovatele Dazaie Osamua (1909–1948), který procházel těžkým obdobím alkoholismu a drogové závislosti. Život i dílo Ibuse Masudžiho má zřetelné rysy dědice konfuciánství, s nímž si spojujeme představu „ušlechtilého muže“.

Protože obě novely vycházejí z historických pramenů, doplnil překladatel text upřesňujícími poznámkami. Antonín Líman se před mnoha lety seznámil s Ibusem jako „rybář s rybářem“ a jejich přátelství vydrželo až do spisovatelovy smrti. Ibuseho životopis – spíše však jeho „život uměním“ – napsal a publikoval v angličtině i v češtině (Paměť století, 2004).

Autorka je japanistka.