Oskar Pafko

Depozitáře mnohých kulturních institucí i privátní majetky stále ukrývají různá tajemství. Vedle řady písemností, fotografií či jiných materiálů jsou tu také uložena umělecká díla, jejichž autoři se jaksi nehodili do ideologických představ, které si moderní česká společnost kolem sebe navršila. Po pádu železné opony i po současném rozplývání ostrých hranic uvnitř evropského schengenského prostoru ztratila národnostně interpretovaná historie a umění někdejší smysl. S Evropskou unií se před námi otevírají nové možnosti národní i kulturní reflexe, možnosti
zkoumání kdysi samozřejmých vazeb a důsledků z nich vyplývajících. A konečně – i v kultuře a v umění jde přece také o obchod, jehož komodity je třeba inovovat
a doplňovat.

Region plný změn

Na konci 19. století bylo odvěké soupeření českého a německého živlu doma vystaveno zkoušce Badenniho jazykových nařízení; divoké střety ve vídeňském parlamentu i v ulicích uklidnil až Merkur, jehož obě zemské komory se zasadily o příměří, neboť národní spory uškodily všem. Tehdy značně populární slavjanofil a znalec umění William Ritter propagoval pro rakouskou říši model a vytvoření obdoby jazykově smíšeného Švýcarska. Nedostatek vůle rovnoprávně jednat i pozdější opojení z národního vítězství v československém státě a vývoj v Německu podobným ideálům nepřály. Čeští Němci se stali politickou a hospodářskou menšinou; jistě netušili, jakou lavinu způsobí a jaké hrozné zkoušce budou i oni sami vystaveni. Z někdejšího přirozeně se kultivujícího prostoru střední Evropy nezůstalo po druhé světové válce téměř nic. Jen stud a hanba; pocity satisfakce Čechů udusil mráz z Východu a spadlá železná opona. Takové je předznamenání začátku a konce životního příběhu malíře a kreslíře, sochaře a keramika Oskara Pafka, o jehož díle se dlouhé roky vědělo, ale teprve nyní bylo odpovídajícím způsobem zhodnoceno.

Příběh Oskara Pafka

Znojemský rodák Oskar Pafko (Pawko, 1896–1949) byl syn pekaře. Zdá se, jako by zázračnost téměř alchymistické proměny formy látky v lahodný pokrm poznamenala jeho obrazotvornost na celý život. Studoval c. k. odbornou školu pro keramický průmysl (K. k. Fachschule für Tonindustrie) ve Znojmě. Před světovou válkou to bylo progresivní učiliště, které udržovalo kontakty s evropskými uměleckoprůmyslovými centry, zejména s Wiener Werkstätte. Úspěšné studium mu napomohlo k přijetí do Mistrovské školy pro monumentální sochařství na vídeňské uměleckoprůmyslové škole (Meisterschule für monumentale Bildhauerei an der Wiener Kunstgewerbeschule) Antona Hanaka, kde však strávil pouze jeden semestr, neboť již na jaře 1915 byl odveden na frontu. Na slibně se rozvíjející kariéru umělce navazoval po skončení války jen těžce. Po válečných útrapách a zkušenostech na další studium rezignoval, v roce 1920 alespoň usiloval jako „hostující žák“ o absolutorium na již Státní odborné keramické škole ve Znojmě. Z policejních hlášení o podnájmech vyplývá, že se ve městě více než čtyřicetkrát stěhoval. V září 1926 se Oskar Pafko na pražských Vinohradech oženil se sarajevskou rodačkou Jelenou Nase; jejich manželství vydrželo deset let. Opětovně zajížděl do Prahy, kde byl až v letech 1930–31 celoročně hlášen k pobytu. Přitom však cestoval po Německu, v Berlíně studoval v tamních bohatých sbírkách starověké, zejména egyptské umění. V roce 1939 se přestěhoval do Vídně, kde se jeho švagr Robert Obsieger (1884–1957) po odchodu Michaela Powolného do penze stal vedoucím keramických dílen na Uměleckoprůmyslové škole. Ve Vídni se stačil ještě jednou oženit (1942) s Ernou Lompner-Dobnerovou a znovu, ještě za války, rozvést. Před bombardováním, které od roku 1944 nabylo na intenzitě, nebo – jak kolovalo v ústním podání – před jakýmsi ruským generálem, na jehož vyznamenání namaloval údajně ciferníky hodinek, odešel na konci války do Voitsbergu ve Štýrsku, kde také na jaře 1949 zemřel. Ve Voitsbergu vyzdobil čelní fasádu pekařství Rakuscha sgrafitem se symbolickým námětem přípravy a proměn chleba.

Pafkův nadregionálmí odkaz

Přestože je velká část pozůstalosti Oskara Pafka soustředěna v Jihomoravském muzeu ve Znojmě, jsou zatím v pohledu na celé jeho dílo značné mezery. I tak ale svědčí o velkém nadání a schopnosti orientace v dobových požadavcích uměleckého trhu, který nelze chápat pouze z modernistického hlediska jako dekorativní. Ostatně v Pafkově vystaveném díle o cca 50 položkách převážně z dvacátých a třicátých let se setkáváme s mimořádně kvalitními a dobově nadstandardními díly, která lze označit s čistým svědomím jako nadregionální. V Pafkově díle můžeme vysledovat řadu vlivů, jejichž společným jmenovatelem je vždy určitá vazba k luxusní rukodělné práci. V kategorickém smyslu art deco dvacátých let minulého století, který v Evropě i v Americe ovlivňoval architekturu, umělecký průmysl i volné umění, se setkaly tradiční aspekty symbolismu a secese s civilistním pojetím moderního neoklasicismu. Stylem art deco můžeme označovat většinu Pafkových prací. Nelze ale zapomínat, že za formální fasádou hybridních kvazipohádkových motivů nebo levicově vyhrocených sociálních námětů stojí jasně a srozumitelně definovaná forma, náležící velkému dílu.

Autor je historik umění.