Externí spolupracovník A2 při pobytu na Kubě dospěl k pozoruhodnému závěru: výtvarné umění Castrovu režimu nijak zvlášť nevadí. Zdá se, že v tomto směru politická cenzura příliš nezasahuje a nechává umělce tvořit.
Návštěvník Kuby podnikající cestu na vlastní pěst potřebuje jen málo dnů, aby se přesvědčil o tom, jak hluboko tam za padesát let zakořenil totalitní systém. Občané v Havaně a větších městech jsou i v bytech kontrolováni hustou sítí komunistických dohlížečů, internet je prakticky zakázán. Spisovatelé jsou izolováni nebo zavíráni a kdysi tak silná domácí kinematografie je dnes – s výjimkou dokumentární tvorby – v podstatě paralyzována. Tradičně kulturnímu národu zbývají – při absolutní politizaci televizního programu – režimu neškodné ventily: hudba, tanec a balet, ale paradoxně také výtvarné umění.
Totalitní inspirace
Zatímco v letech 1970–1985 bylo v české kulturní genocidě postiženo nezávislé výtvarné umění stejně tak jako literatura a film, obejde se současné kubánské umění takřka bez cenzury a šikanování. O jeho rozkvětu naopak svědčí nová budova havanského Muzea moderního umění, otevřená v roce 2002: tamní stálá sbírka svou kvalitou i rozsáhlostí předčí například podobnou instituci v pětadvacetimilionové megapoli Mexico City.
V perfektní instalaci a citlivém nasvícení se tam až na malé výjimky neprezentují realistické šunky poklonkující režimu, ale silné a výrazově originální práce, které se svérázně inspirují poválečným světovým uměním od pop-artu po konceptuální tendence. Často jsou otevřenou výpovědí o paradoxní situaci Kuby (totální izolace od zbytku světa) nebo reflektují obrácenou tvář pozitivního renomé, které má režim bratří Castrů u obyvatelstva většiny zemí Latinské Ameriky.
V nadšení nad pracemi jednoho z umělců jsem se telefonicky obrátil na tiskové oddělení muzea s pokusem o získání jeho adresy. Poučen českým komunismem sedmdesátých let jsem se nezeptal na jeho telefon, ale na katalog havanského bienále, kde měly být otištěny jeho nové práce. Tisková mluvčí mne neodkázala na ministerstvo kultury, jak tomu v podobných situacích bývá alibistickým zvykem, ale na knihovnu muzea. Tam mi knihovnice-kunsthistorička pomohla zjistit umělcův telefon i adresu. Za hodinu už jsem klepal na dveře dobře udržovaného patricijského domu z první poloviny 20. století, který patřil švagrovi Eduarda Rubéna. Debata s Eduardem byla naprosto otevřená a bez sebemenších tabu. Vedle umění se dotýkala současného stavu kubánské společnosti a nepříliš světlých vyhlídek do budoucnosti.
Absurdní architektura
Padesátiletý Eduardo Rubén je vystudovaný architekt, který už v průběhu studií začal malovat plátna inspirovaná zčásti metafyzickou malbou Giorgia de Chirika, zčásti labyrintními kvízy Mauritse Cornelia Eschera. V devadesátých letech byly velkým tématem jeho prací architektonické exteriéry s mřížemi kolem prázdných prostor, se schodišti, která nikam nevedou, s žebříky, které jsou postaveny do míst, kam se nelze dostat. Měl samostatné výstavy v Dominikánské republice, Polsku, v Madridu, Lisabonu a v Miami. Jeho práce zakoupila muzea umění v polském Štětíně a v Kolumbii, jsou ve sbírkách Panamerické galerie v Dallasu. Rubén realizoval řadu projektů, především pak fresky a mozaiky v Havaně, Santiagu de Cuba a ve Varaderu. V roce 1994 dokonce obdržel kubánskou národní cenu za zásluhy o kulturu.
Na konci
V posledních pěti letech se Rubén začal věnovat volné fotografii. Prozatím vytvořil dva cykly: první, nazvaný Na konci (2006), byl prezentován na havanském mezinárodním bienále, druhý, Colors de Cuba (2008), zatím jen v kubánských galeriích. Oba se věnují všedním městským motivům a reflektují reálnou absurditu života na Kubě: fragmenty rozpadajících se domů, zubem času nahlodané zbytky ideologických posterů, vápnem nahozené nápisy, které papouškují hesla ústředního výboru strany. Cyklus Na konci je složen z dvanácti triptychů velkoformátových digitálních fotografií, přičemž každý z nich má spojující tematický název. „Na havanském bienále chodili lidé unavení množstvím zážitků a vedrem. Pak se postavili před mé fotografie a ocitli se tváři v tvář vlastnímu všednímu světu. Najednou se začali nahlas smát,“ vzpomínal umělec.
Rubénovi nejde o civilismus, ale o evokaci úpadku a o totální propad „společnosti nedostatku“, která za sebou zanechává jen neživotné provizorium, trosky a ruiny. Řada triptychů reflektuje pomíjivost ideologie, ironicky a groteskně parafrázuje všeobecný nedostatek: atmosféru bezvýchodnosti ve světě prosvíceném hojným, tropickým sluncem.
Un artista furioso
Při procházce Trinidadem, hlavním městem jižní provincie Sancti Spiritus, jsem narazil na dílnu otevřenou do hlavní ulice. Seděl v ní mladík, který takřka za středověkých podmínek zhotovoval prsteny a náramky netypických tvarů. Za jeho zády byly na celé stěně pověšené obrazy. Začal jsem si je prohlížet a po chvíli jsem si uvědomil, že mladý řemeslník může být jejich autorem. Dali jsme se do rozhovoru, který nakonec trval poměrně dlouho.
Dvaatřicetiletý vystudovaný architekt Orbeín Zayas je příkladem umělce, který se drží nad vodou díky legalizovaným možnostem drobného podnikání. Příjem ze šperků mu umožňuje relativní finanční nezávislost, aby mohl pracovat s temperamentem mladého rozhněvaného muže a s naprostou svobodou. Ve volné tvorbě přechází od klasické malby k závěsnému objektu a soše.
V roce 2006 dostal cenu za sochu z mahagonového dřeva nazvanou Fidel. „Máximo lider” tu vizáží připomíná rozhněvaného býka a jeho plnovous je z hřebíků. Drsnost, uzavřenost a agresivita z této práce přímo čiší. Socha byla zakoupena jakýmsi provinčním muzeem. Orbeín mi vyprávěl, že jeden americký turista poté, co viděl fotografii sochy, mu nabízel 5000 amerických dolarů za její kopii. Udělat kopii hotového díla pro umělce nepřicházelo v úvahu, i když jeho měsíční příjem není vyšší než pár desítek dolarů.
Práce Orbeína Zayase jsou plné ironie na pomezí otevřeného cynismu: například portrét kubánského národního hrdiny José Martího, liberálního politika, básníka a revolucionáře protišpanělské revoluce roku 1895, má do hlavy zatlučené obrovské hřebíky s hlavičkami v národních barvách. V nástěnném objektu Venceremos jsou do knihy svázané tlustým provazem zaraženy prázdné nábojnice tak, že barevně vytvářejí kubánskou vlajku. Ptal jsem se Orbeína, zdali mohu o jeho pracích veřejně napsat. Jeho promptní odpověď zněla jasně: „no hay problema“.
Pod střechou mezinárodního cirku
Po dvou exkurzích do kubánských ateliérů mě napadla kacířská myšlenka. Co by se stalo, kdyby profesoři evropských akademií nejezdili se studenty za inspiračními impulsy na Bali, ale na třtinový ostrov? Co kdyby se tam toulali po ateliérech a po návratu do zdejšího přesyceného uměleckého provozu by dokonce – bože chraň! – začali malovat nebo fotografovat s tak intenzivním pozorováním reality a stejným potenciálem zatvrzelosti a tvrdohlavosti jako jejich kubánští kolegové? Možná by pak současné umění nevypadalo tak jako dnes již takřka zapomenutý film Alexandra Klugeho natočený v revolučním roce 1968: Artisté pod kupolí cirku: bezradní.
Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.