Normální je myslet

Texty otištěné pod názvem Je třeba si vybrat vznikly v rozmezí zhruba posledních dvaceti let a mnohé z nich již byly publikovány (či předneseny) samostatně. Jednotlivé příspěvky jsou v knize řazeny tak, že v zásadě sledují vývoj českého výtvarného umění 20. a 21.století, proto ji nelze číst jen jako sborník. Autorka Pavla Pečinková se soustřeďuje především na tvorbu umělců, kteří nějakým způsobem vyčnívali nebo vyčnívají z řady a jejichž tvorba má podle jejího názoru ve vývoji evropského umění klíčový význam (např. Josef Čapek, Alén Diviš, Stanislav Judl, ze současníků František Skála či Viktor Karlík). Všechny texty se mimo jiné vyznačují výraznou soustředěností na problematiku etiky umění. Toto téma je nahlíženo z různých perspektiv a v souvislosti s ním se Pečinková zabývá i hodnotou v dnešní době nepříliš populární – charakterem autora (Jeníku, to vyvane).

Název knihy odkazuje k výroku Aléna Diviše z roku 1949: „Je třeba volit: buď si hledět módy nebo svého talentu.“ Jím je vyjádřeno přesvědčení, že „umělecká kariéra je otázkou volby. Je možné opřít se pohodlně o společně sdílený model tvorby, anebo se pokoušet jít svou vlastní cestou, která je riskantní, obtížná, někdy i slepá, ale z hlediska etického nezbytná.“ (s. 99) Tato skutečnost je pro autorku jedním z podstatných kritérií, jehož prizmatem posuzuje uměleckou tvorbu jiných a jímž se sama ve své tvůrčí činnosti řídí. Jít svou cestou vyžaduje odvahu přijmout za ni zodpovědnost. V případě tvorby Pavly Pečinkové se jedná o odpovědnost za vlastní myšlení, které autorka chápe jako „aktivní zpracování informace“, tudíž o odpovědnost za slova, jimiž své myšlenky vyjadřuje. Je tedy pochopitelné, že odmítá přejímat osvědčené myšlenkové šablony (a totéž vyžaduje od jiných), neboť právě takový postoj podle ní nutně vede k absenci „aktivního“ myšlení a k zříkání se odpovědnosti za vyřčené.

Do zbraně, občané, už není žádná pravda!

Této problematice se explicitně věnuje v úvodním eseji Šablony interpretace, který se od ostatních textů v knize zásadně liší svým tématem. Předmětem zkoumání není totiž umělecká tvorba sama o sobě, nýbrž literatura o umění, přesněji řečeno české teoretické a kritické myšlení a jeho současný znepokojující stav: „Dnešní dobu charakterizuje relativismus a skepse, která je zvlášť opodstatněná, pokud jde o umělecké teorie a interpretace. Je smutné a alarmující, jak silnou pozici mají v naší výtvarné publicistice od druhé poloviny 20. století právě šablony, které se lavinovitě šíří a pod kterými často zaniká osobnost individuálního myšlení. Je to až jakýsi syndrom stádnosti. Už s krátkým časovým odstupem se tyto jednoznačné ,názory dneška’ ukazují v lepším případě jako relativní, v horším jako komické nebo přímo tragické.“ (s. 7)

To je podle Pečinkové způsobeno dlouhodobou neochotou kunsthistoriků i kritiků – a koneckonců celé společnosti – překračovat specifický „horizont myslitelnosti“, který vytváří přirozený základní interpretační rámec každé doby. „Kromě tohoto základního interpretačního rámce má ale každá doba také své myšlenkové šablony, které jsou daleko užší, rozvíjejí se spíš mechanicky a podléhají poměrně rychlým proměnám. Jakési konjunkturální nebo módní trendy.“ (s. 7) Ve svém eseji pak tyto konkrétní šablony pojmenovává (zaměřuje se na reflexi výtvarného umění od šedesátých let 20. století do současnosti) a poukazuje na to, jaký negativní dopad mají na tvůrčí myšlení. Na konkrétních příkladech demonstruje, jak snadno se některé pojmy mohou vyprázdnit, a přesto se dobře zabydlet v „hantýrce“ teoretiků, jak rychle „se z nových myšlenek stane poměrně mechanicky aplikované dogma“ (s. 11), pohodlně používaný stereotyp.

Bezprostřední současnost se podle autorky vyznačuje zdánlivou neexistencí šablon. Toto zdání je způsobeno obrovským rozšířením názorového spektra (v souvislosti s novými komunikačními technologiemi), snadnou dostupností jakýchkoli informací a nepřebernou škálou hotových myšlenek, jež jsou „volně k dispozici“ (s. 14). Paradoxně tak ale vzniká nová šablona, spočívající v jejich bezduchém přejímání, v níž absentuje onen „aktivní přístup“ k informaci. Vytrácejí se tak vzájemné vztahy mezi informacemi, mizí jakákoliv hierarchie, dochází k oslabení hodnot, „platí vše, i to neplatné“ (s. 14). Konstatujeme, mapujeme, smysl a podstatu umění nehledáme. Umělec se stává sám sobě autoritou a „historik umění je už pomalu přežitkem“ (s.15).

Rizika vlastních cest

Jak již bylo řečeno, pro Pavlu Pečinkovou je dané schéma, jako všechna ostatní, nepřijatelné. Odmítá přistoupit na fakt, že právě není v módě zaujímat k umění konkrétní postoj, jasné hodnotící stanovisko, a ve svých studiích se neostýchá svůj názor projevit, neschovává ho za populární tvrzení typu „teprve čas ukáže skutečnou hodnotu díla“, s obrovským individuálním úsilím hledá principy, které v umění vládnou, nachází kritéria, jejichž pomocí rozlišuje mezi uměním a pseudouměním. V tomto smyslu je pro ni podstatný etický rozměr umění. Ten se v díle realizuje především autorským postojem – postojem k dílu samotnému, ale také ke skutečnosti, kterou zobrazuje, a k době, v níž dílo vzniká. Skutečnost, že absence jakéhokoliv autorova postoje k vytvořenému dílu a vedle ní takřka programové zříkání se odpovědnosti za ně je nejen v literatuře o umění, ale i v umění samotném čím dál běžnější, hodnotí Pečinková jako velmi znepokojující a jdoucí proti podstatě samotného umění, neboť ztráta etických norem vede ke ztrátě smyslu umění. Je tedy zřejmé, že vztah etického a estetického v uměleckém díle vnímá jako velmi těsný. Z jejích esejů vyplývá, že estetické si lze uvědomit jen tehdy, je-li podmíněno přítomností etického. V tomto smyslu je nejvyhraněnější (a bude pravděpodobně nejkontroverzněji vnímán) text věnovaný výstavě Československý socialistický realismus 1948–1958, nazvaný Mravní dezerce jako historický fenomén, či text Umění nebo agitka, v němž hodnotí činnost skupiny Rafani. Oba problematizují téma služebnosti umění a „konceptu umění jako moci, nikoli tvorby“ (s. 216).

Umění je pro Pečinkovou hlavně hledáním. Hledáním nových cest, jimiž člověk může rozšířit možnosti, jimiž lze pochopit sebe sama, smysl lidského bytí. Takové hledání se vylučuje s jakoukoliv služebností. Naopak předpokládá tvůrčí úsilí a odvahu (spojenou s riziky) nést za hledané odpovědnost. Jen tak zůstává umělec svobodným, a tedy jen tak zůstává umělcem.

Zkrátka – je třeba si vybrat.

Autorka je bohemistka.