Signora Růžena Zátková

O dílo malířky Růženy Zátkové jste se zajímala snad deset let. Čím to přesně začalo?

Deset let – ale s přestávkami, protože člověk musí dělat i něco jiného. Úplné začátky se vážou k mému studiu dějin umění s italštinou. Historik umění František Šmejkal tehdy pro Italy připravoval výstavu futurismu a já jsem mu překládala jeden katalog Růženy Zátkové. Diskutovali jsme spolu a on mi povídá: „Kdo jiný by to měl udělat než vy, která studujete italštinu.“ Jenomže to byla osmdesátá léta a to se ještě moc nejezdilo a ani nebyly žádné granty. Takže jsem to odsunula a až po čase jsem se k Růženě Zátkové vrátila a začala o granty žádat.

Studuje-li člověk dílo osobnosti, která žila tak dobrodružným životem, nakolik je dobrodružné samo bádání? V takových případech často záleží na náhodě a na detailech, jež mohou člověka zavést k něčemu většímu a důležitějšímu…

Ze začátku jsem myslela, že jsem si Růženu Zátkovou vyfabulovala, protože nikde nebylo absolutně nic. Prokop Toman ve svém Novém slovníku československých výtvarných umělců cituje obskurní jihoamerické články, které jsem neměla šanci najít. Požadované ročníky Roma futurista s reprodukcemi nebyly v žádné italské knihovně anebo byly příslušné stránky vytrženy. Umělkyně se začala zjevovat a zhmotňovat až po čase, a to ještě pozvolna. Až postupně jsem začala věřit, že ta žena existovala.

Nejvíc hrdá jsem na to, že jsem se nedala zmást špatným datováním událostí ve spoustě italských knih. Například když se Zátková účastnila večera hřmotičů – večera antihudby –, Prokofjev a Stravinskij tam hráli Ptáka Ohniváka a mně to datem vůbec nesedělo, až mi došlo, že se jedná o rozdíl mezi gregoriánským a juliánským kalendářem. A najednou to do sebe začalo zapadat. Prostě jedni používali evropský kalendář a Prokofjev s Larionovem a Gončarovovou, kteří jeli z Ruska, ten druhý. Tak to bylo jedno dílčí vítězství.

Zásadní nejen pro retrospektivní sbírky bývá pátrání po autorových příbuzných a po soukromých sbírkách. Růžena Zátková pochází z rozvětvené rodiny, kromě Říma déle pobývala v Paříži, na několika místech ve Švýcarsku, na Mallorce. Kde jste nacházela její obrazy?

Většina děl na výstavě je z pozůstalosti Marinettiho, ale majitelé část archivu, tedy méně důležité věci, prodali například do Gettyho institutu v Los Angeles a na Yaleovu univerzitu v New Haven. Kromě toho jsem byla v Paříži v archivu Centre Pompidou – kvůli Rusům Natálii Gončarovové a Michailu Larionovovi, které se Zátkovou pojilo blízké přátelství. Měli tam ale jen jednu pohlednici. Mimo jiné jsem navštívila Moskvu, Záhřeb, prostě místa lidí, s nimiž se malířka stýkala.

Ještě teď někam píšu – například do Mexika, na Mallorku. Nyní se mi třeba ozvala paní Miloslava Slavíčková ze Švédska, že právě překládá životopis Amelie Posse-Brázdové, která žila v Římě a se Zátkovou se znala. Takže i ve švédských archivech by něco mohlo být. Dílo Růženy Zátkové je v podstatě kromě Afriky rozeseto po celém světě.

Jak jste našla příbuzné?

Přímým příbuzným Růženy Zátkové je vnuk Ivo Lucchitta, geolog v Arizoně. To je syn Maraši, dcery Růženy Zátkové. Kromě něj jsem našla dceru Růženina bratra Oldřicha – Ellen Haasovou, která mi hodně pomohla. Vnučku Slávy Zátkové, což byla jedna z Růženiných sester, nebo Marinettiho vnučku Francesku Barbiovou, ta se s Ivem Lucchittem zúčastnila vernisáže výstavy a křtu katalogu.

Takže jste v kontaktu i s rodinou Filippa Tommasa Marinettiho…

Ano, našla jsem tři Marinettiho dcery. Přátelil se s Růženou a hodně napomohl k jejím samostatným výstavám v roce 1921 v římské Galerii Giosi a v roce 1922 v Casa d‘arte Bragaglia v Římě. A Růžena se později provdala za bratra druhé Marinettiho ženy Benedetty – za levicového novináře Artura Cappu.

Je zvláštní, že když Arturo Cappa umíral, všechna Růženina díla odkázal své ošetřovatelce. Nikdo netuší, jak je možné, že je nezískala rodina. Asi tam byly nějaké konflikty. Ošetřovatelka navíc měla k těm dílům vskutku zvláštní vztah – brala je asi jako fetiš a měla je uschována různě v kufrech a ve skříních, takže ani její nejbližší rodina nevěděla, co má doma. Originály děl na výstavu odmítli zapůjčit, to je škoda.

Jaký uvedli důvod?

Argumentovali tím, že dokud teta, tedy ona ošetřovatelka, žije, tak se s díly Růženy Zátkové nic dít nebude. Sice nám je ukázali, ale nesměli jsme je fotografovat, nesměli jsme nikde mluvit o tom, kde jsou, proč tam jsou a podobně. Zatím je nepřesvědčil ani poslaný katalog. Uvidíme při další návštěvě, neboť z obrazů nám ukázali jen jeden a mají snad ještě i několik archiválií. Hodně mi pomáhá i moje kolegyně z Říma Marina Giorginiová, která psala diplomku o Benedettě a nyní má taktéž doktorát na Zátkovou. Já jí posílám, co se dozvím tady, a ona mně zase zprávy z Itálie. Takto jsme například našly obraz římské krajiny, který pětadvacet let visí na stejném místě na jedné italské klinice a opět nikdo neví, jak se tam dostal.

Předpokládala jsem, že nejobtížnější bude studium v archivu Treťjakovské státní galerie v Moskvě…

Ale ano, místy to bylo jako z Gogola. Musela jsem získat několik razítek od několika úředníků, než mě pustili do archivu. A kdybych se spolehla jen na anglické informace na jejich webu a nepřečetla ty v ruštině, tak bych se tam nedostala, protože by mi chyběl doporučující dopis. Ten je zajímal nejvíc. Ale v archivu už byli milí a půlku dopisů mi naskenovali. Druhou neměli zpracovanou, tak tu jsem pak celý týden opisovala a z Moskvy jsem nic neviděla. Ještě že Růžena měla úhledný rukopis.

Do jaké míry jste se zabývala dílem Růženiny sestry Slávy Zátkové, také malířky? V určité fázi byla Sláva mnohem více ponořena do umělecké tvorby, zatímco Růžena se ještě profesně hledala a s myšlenkou být umělkyní jen koketovala. Na výstavě je možné spatřit několik Sláviných deníků, ale v katalogu se zprávy o ní spíše ztrácejí. Plánovala jste sledovat umělecké výrazy obou sester, nebo jste se záměrně soustředila hlavně na Růženu?

Původně jsem zamýšlela větší orientaci i na Slávu, ale nakonec jsem ji nechala v pozadí. U raných děl Slávy a Růženy je problém, že se prakticky nedá rozeznat, čí je to práce. Vycházely z téhož inspiračního zdroje a jejich krajiny v tradicionalistickém duchu jsou takřka stejné. V jedné rodině například měli obraz, o kterém říkali, že nevědí, co to je, a vytáhli krajinu podepsanou AS – a nakonec to byl Antonín Slavíček. Růžena si tedy do Itálie vzala i další díla. Sestry nejprve podnikaly všechno spolu, ale po čase se názorově a výtvarně dost rozešly. Sláva zůstala u tradičního krajinářství, zatímco Růžena šla mnohem dál. Z jejich dopisů je pak patrné, že Sláva vůbec nepochopila, co Růžena tvořila. Nerozuměla tomu.

A uvažujete třeba o vydání Sláviných deníků? Nebo jste je už vytěžila v katalogu?

Raději bych našla Růženiny deníky, jestli někde existují. Sláviny deníky jsou spíš kuriózní – popisuje každodenní život, nákupy, muže a o umění je tam strašně málo. Je ale zajímavé, že fotila a fotky pak do deníků vlepovala. Jinak se Slávino dílo rovněž nachází z většiny v soukromých sbírkách. V Národní galerii mají pouze něco z pozdějšího období. Velká rodinná kolekce skončila zcela absurdním způsobem. Stěhovali se a obrazy neměli kam dát, tak je zapůjčili do mateřské školky, odkud se po revoluci samozřejmě ztratily.

Růžena Zátková se brzy po studiích v roce 1910 vdala za šlechtice a ruského velvyslance v Římě Vasilije Chvoščinského. Získala tak velkou svobodu a řadu společenských kontaktů, které bohatě rozvíjela. Najala si ateliér a stala se umělkyní, sama sebou. O Chvoščinském píše v dopisech jako o prvním kritikovi svého díla, zmiňuje však i tíživou svázanost manželstvím, ze které se chce vymanit pomocí umění. Váš katalog nečekaně neobsahuje detailnější zmínky, že umělkyně v roce 1911 porodila dceru Marašu. Je to sice legitimní postup, mluvíme-li o umění, ale na druhé straně jsem názoru, že je přínosné si uvědomit, jak může mateřství zamíchat s uměleckou tvorbou. V minulosti řada umělkyň například vůbec neměla děti nebo s jejich příchodem kariéru ukončila – anebo byly právě děti impulsem pro tvůrčí vzepětí…

Vlastně vůbec nevím, proč se oni dva rozešli, nikde se o tom nepíše. Existuje jistá hypotéza, že Chvoščinskij byl homosexuál, a dokonce že to Růžena věděla. V jednom dopise píše, že je zázrakem matka, což je buď ze zdravotních důvodů, anebo že s homosexuálem je trochu složitější mít děti. Růžena Zátková umírá, když je Maraše pouze dvanáct let. Rovněž hodně cestovala – bez dcery, ta byla více vychovávaná babičkou v Čechách. A Chvočinskij byl šlechtic zřejmě úžasného vychování. Hrál na klavír, sbíral umění… Byla to velmi kulturní a vzdělaná osoba. S Chvoščinským se Růženě sice otevřel svět, ale role manželky ji moc nebavila.

Kdyby Růžena Zátková nezemřela tak brzy, dotáhla by to jistě daleko…

Ale nesměla by být ruská revoluce. Růžena Zátková by u nás svými plastikami strčila všechny muže do kapsy. A myslím si, že kdyby měla v roce 1923 v Praze výstavu, nelíbila by se.

V tvorbě Zátkové se objevuje několik výtvarných proudů, mohli bychom ji řadit k ruské avantgardě Larionova a Gončarovové nebo ke spiritualismu, jenž je u ní místy mnohem zřetelnější a osobnostně důležitější než dnes vyzdvihovaný futurismus. S futurismem se potkává hlavně na poli sochařství, kde tento umělecký směr maximálně vytěžila. Do jaké míry považujete Zátkovou za futuristku?

Sice o sobě tvrdila, že není futuristka, ale futurismus bylo široké hnutí a spiritistické záležitosti byly jeho nedílnou součástí. Umberto Boccioni to neprovozoval, ale jinak snad všichni s Giacomem Ballou vyvolávali ducha Listra. Celá Florencie byla spíše spiritualistická, Řím také. Patří to do dobového kontextu před první světovou válkou. A souvisí to hodně i s abstrakcí. Giacomo Balla dělal abstraktní věci, rovněž František Kupka nebo Piet Mondrian, a všichni v tom spiritismu byli namočení, futuristy nevyjímaje.

A u nás futurismus nebyl zrovna populární -ismus…

Na příští rok o tom chystám výstavu do Plzně. Futurismus se sem dostával oklikou. Například prostřednictvím teoretických prací o dynamismu u Čapka nebo skrze okruh kolem Stanislava Kostky Neumanna, jenž psal o futurismu celkem objektivně. Nebo zprostředkovaně přes francouzské kubisty, kteří se jím hojně inspirovali, ale rozvíjeli ho po svém. Je docela kuriózní, že nejdřív o futurismu v roce 1909 informovalo – pochopitelně negativně – Dílo, což bylo velmi tradiční periodikum.

Kde je Růžena Zátková pochovaná? To je zvláštní moment výstavy, když se najednou veskrze plastický obraz osobnosti umělkyně na konci sálu rozplývá a záhadně mizí bez jakékoliv zmínky, kdy a proč tak brzy zemřela.

Že by výstavní šotek? Růžena zemřela v osmatřiceti letech na tuberkulózu ve švýcarském Leysinu, kde se v letech 1916 až 1919 dlouho léčila. Ani tam ale nepřestala tvořit. Vznikl zde například cyklus ilustrací Život krále Davida. Pochována je na pražských Olšanech.

Zastavme se ještě u nynější výstavy. Růžena Zátková vytvořila přes devadesát děl. Vystaven je pouze zlomek, který ještě doplňuje několik děl jiných futuristů. Znamená to snad, že dílo bylo ve velkém rozsahu zničeno během války nebo po autorčině smrti? Nebo nebylo pouze zapůjčeno?

Hodně děl z Růženiných výstav bylo prodáno a je otázka, zda to ještě v soukromých sbírkách existuje. Největší sbírku měl Arturo Cappa, který, jak již bylo uvedeno, ji odkázal své ošetřovatelce. Něco možná odvezla jeho druhá žena do Jižní Ameriky nebo to bylo ukradeno. Jinak všechny plastiky byly zničeny – rozpadly se. U nich je navíc problém, že by je kdokoliv mohl vystavit znovu a nedalo by se to ověřit.

Z důvodu malého počtu děl jste prý výstavu ani nechtěla dělat. Co vás nakonec přimělo expozici v komorním prostoru na Pražském hradě uskutečnit?

Shodli jsme se s kolegy, že je důležité celistvě představit nejen dílo, ale především život a osobnost samotné umělkyně. Protože to všechno patří k sobě a pouze jako celek je to nějak logicky vysvětlitelné. Jen pár děl by nic neřeklo. Původně se na výstavě mělo objevit také více srovnávacích děl od Umberta Boccioniho nebo Romola Romaniho, ale bohužel nám galerie a soukromé sbírky nevyšly vstříc. Jinak to, že je výstava na Hradě, je také velká náhoda. Původně jsme hledali jiné prostory, až jsem byla přemluvena, ať napíšu na Hrad. Nakonec výstavu zaštítil přímo Václav Klaus, který se setkal se jménem Růženy Zátkové na výstavě futurismu v Itálii.

Stále máme co nacházet. S kolegyní Marinou Giorginiovou jsme zvědavé, co nového objeví tato výstava. Na rok 2013 plánujeme Růženinu výstavu v Římě a uvidíme, jak se její příběh podaří dále rozvinout a doplnit.