V brněnském Domě umění probíhá retrospektivní výstava Michaely Thelenové. Jde o výběr z její tvorby od devadesátých let do současnosti. Umělkyně ve fotografiích a videích reflektuje svou roli matky a manželky. Především je ale vypravěčkou příběhů, založených na společné vizuální paměti.
Kurátor Michal Koleček připravil pro brněnský Dům pánů z Kunštátu výběrovou retrospektivu české intermediální umělkyně Michaely Thelenové. Vzletný název výstavy Na konci světa je metaforickým opisem polohy severočeské vesnice Sovolusky, která se pro uplynulé dvacetileté období autorčiny soustředěné tvorby stala určujícím prostředím.
„Dívám se z okna a pozoruji mlžný opar, jak postupně zaplavuje celou vesnici. Podobný pohled se opakuje každý rok v tomto období a je předzvěstí přicházejícího podzimu. Na dohled zůstává už jen plot, cestu a domy je možné tušit jen v náznacích. Na konci vesnice štěká pes, jinak je naprosté ticho, které mlha ještě umocňuje. Pociťuji stesk, zcela bez konkrétního důvodu. Představuji si, kolik žen se stejně jako já dívalo z toho samého okna na siluety domů svých sousedů,“ doprovází umělkyně lyrickým slovem jednu z velkoformátových fotografií. Na jiném snímku, nazvaném Sudetská reneta (2014), vidíme dlaň, která jako by návštěvníkům nabízela lesknoucí se jablko – černé s nádechem do fialova, prohnilé. Jde o zemité vyjádření povahy kraje kolem Ústí nad Labem, do nějž se promítly desítky let intenzivní industrializace, nabalující na sebe nejen ekologické, ale i sociální problémy? Nebo spíše o křehkou slupku, pod níž se skrývá bolest způsobená radikální proměnou obyvatelstva severočeského pohraničí? Thelenová pootevírá dvířka magického tvůrčího světa, jehož hranice již před dvěma dekádami vytyčila kolem intimního prostoru vlastní rodiny a nejbližšího okolí. Současně však toto osobní dílo, kořenící v nedotknutelném, rodinném zázemí, vypovídá o obecnějších významech a souvislostech.
Hlas předků
„Dívala se z okna a pozorovala mlžný opar, jak postupně zaplavuje celou vesnici. Podobný pohled se opakoval každý rok…“ Tentýž text, jen přednesený v minulém čase, doprovází letošní fotografický cyklus, po němž je nazvána celá retrospektiva. Umělkyně prostřednictvím symbolických obrazů sjednocuje letitý okruh motivů a námětů a více než kdy jindy zpřítomňuje hlas předků a prapředků, a to nejen těch rodinných. Tento zastřený hlas následuje také kurátor Koleček, který pro nynější výstavu vybral fotografie, videa a objekty důvěrně provázané s rodinou a někdejšími obyvateli sudetského pohraničí.
Velký prostor dostávají také fotografické konceptuální cykly inspirované mateřstvím, dalším významným tvořivým prvkem tajuplného uměleckého světa Thelenové. Textilní Šatičky (1996) dcery Gréty dnes svou sádrovou polevou připomínají miniaturní pohádkový svět, jakousi „křehkou skořápku po těle“, blednoucí vzpomínku na uplynulé dětství. Podobně působí i černobílé fotografie sametových šatiček se svátečními límečky. Vrstvení času je zde zachyceno několika listy průsvitného papíru. Téma rozpomínání se na někoho a něco minulého se objevuje i ve výřezech z meziválečných školních fotografií – v cyklu s názvem U fotografa (1999). Řady způsobně aranžovaných dívčích nohou v punčoškách, podkolenkách a naleštěných střevících doprovázejí pokorná gesta rukou složených v klíně.
Thelenová je v každém ohledu vypravěčkou. Skrze poetické texty, jež jsou nedílnou součástí díla, zaznamenává různé zážitky, ale pracuje také s jejich významovými přesahy. Proto se v doprovodném katalogu můžeme setkat s příběhem, který zasazuje fotografický materiál cyklu U fotografa, pocházející z období velké hospodářské krize, do konzumního prostředí místní samoobsluhy. Umělkyně však tuto situaci obsáhleji nekomentuje, ani ji dramaticky nevyostřuje. Výsledný názor je vždy ponechán na divácích. Odtud pramení i ztlumená povaha jednotlivých děl, zastavených pohledů na každodenní plynutí času.
Doma i v krajině
Námět mateřství na výstavě doplňuje tematika všedních rodinných rituálů, jimiž se Thelenová znovu obrací do historie. Tak v Úvahách manželky (2008) citace z mravoučných knížek 19. století, určených hospodyňkám a manželkám, oživují fotografie jemných ženských rukou láskyplným, zbožným pohybem utírajících talíř, dotýkajících se pánské košile, stírajících drobky ze stolu: „Uděl mi ducha pravidelnosti a pořádku, abych hodiny své moudře rozdělila, tak pro vše času najdu…“ Ani zde umělkyně neužívá kritického či ironického tónu. Naopak, v těchto radách – dle vlastních slov – sama nachází poučení a především něhu a křehkost manželského soužití. K Úvahám manželky později vytvořila i vlastní mravoučný příběh plný laskavého humoru. V cyklu Až se vrátíš domů z práce, bude krásně uklizeno… (2010) vidíme otisk namazaného chleba na lesknoucí se podlaze, hadici vysavače pohlcující záclonu, koště uprostřed místnosti, ale i úhledný čtverec z jablek nebo dojemně nachystané porcelánové hrníčky s přetékající šlehačkou.
Nynější brněnská výstava v neposlední řadě dokumentuje bezprostřední, tvůrčí pohyb Thelenové v drsné průmyslové krajině severních Čech. Zmiňme minimalistické videosnímky Bílý šum pro Krásný les (2014) nebo Předlické Bel Canto (2012). První video je téměř statickým obrazem. Vzniklo na procházce z kdysi hojně osídlené vesnice Schönwald do záhadného lesa, na který se snáší bílý šum z nedalekého robustního dálničního mostu. Druhý podivně romantický snímek zachycuje Milešovku v ranním růžovém dýmu, který sem zavál z blízké chemické továrny. Další díla spadající do okruhu rozvětveného „krajinného putování“ přináší katalog k výstavě.
Seberelativizace
„Výlety do míst společné vizuální paměti“ na výstavě uzavírají cykly O nevinnosti (2001–02) a Hoax (2002). V prvním z nich se podmanivě setkává poetický vnitřní svět lidí a jejich jednoduchých gest s občas krutým vnějším světem stále ještě úrodné krajiny. Divák naposledy nahlíží do osobitého, magického světa umělkyně – a vzápětí je znejistěn definitivní tečkou výstavy, vizuálním Hoaxem: poplašnou zprávou šířenou neurčitým prostředím internetu. Thelenová propojila banální fotografický materiál s podobně vyprázdněnými předměty řetězových zpráv, takzvaných hoaxů: „How are you?“, „Where will you go?“, „Life is beautiful.“ Tímto bizarním propojením zpochybnila každodenní realitu a očekávané jistoty, aby se sama zeptala: Věříme tomu, co vidíme? Věříme tomu, co čteme? Věříme tomu, co žijeme? Jako by tím celý příběh výstavy Na konci světa záměrně relativizovala, anebo jej vracela na jeho začátek. Kromě toho však přítomnost Hoaxu bravurně vyvažuje celou retrospektivu, neboť divákům připomíná neméně důležitou internetovointermediální dimenzi tvorby Michaely Thelenové, aniž by se celek tříštil do různorodých retrospektivních uliček, v nichž výstavám občas dochází dech.
Autorka je historička umění.
Michaela Thelenová: Na konci světa. Dům umění města Brna – Dům pánů z Kunštátu, 19. 11. 2014 – 18. 1. 2015.