Mnozí lidé považují exekuci jen za vyústění situace způsobené vlastním selháním, a tak se často stane, že se z vlastní vůle výkonu tohoto opatření nebrání. Své příběhy pak dokonce tají před strachem z reakcí okolí.
Je známo mnoho případů, kdy se v zásadě slušní lidé stávají obětí legálního lichvářství, i těch, kdy exekutor s posvěcením soudu obere o věci člověka, jenž se nezadlužil ani desetníkem. Označení „vymahač“ pak nabývá vpravdě středověkého významu. „Ano, v době, kdy se veškerý život odvíjí od materiální nebo přesněji finanční soběstačnosti, dopadají některé soudní exekuce ve výsledku jako poprava, jsou to smutné osudy,“ říká právník František Cílek. Smrt ale není rychlá tak, jako tomu bývalo v temných dobách, dnes dokáže na rozdíl od milosrdného setnutí (mimo jiné i kvůli nedokonalé legislativě) člověku zničit celý zbytek života.
Mnozí černí pasažéři už po první exekuci pochopí, že se vyplatí uhradit dluh hned, v opačném případě se totiž z pár stovek může nakrásně stát i více tisíců. V tomto případě je často vina na lidech samotných, nezřídka se ale stane, že si dotyčný hříšník zajde své dluhy z mládí vyřídit a paní u okénka příslušného dopravce se jaksi zapomene. Exekuce pak překvapí ve chvíli, kdy je dotyčný přesvědčen, že už veškeré dluhy zaplatil.
Pár korun na život
To je jistě nepříjemné, ale stále jde o pár korun, ostatně právě alespoň pár korun by mělo dlužníkovi na život podle našich demokratických zákonů zůstat i v případě, kdy se dostane do hledáčku exekutorů. A právě tady se rodí ty nejsmutnější osudy. Exekutor má totiž právo obstavit účet, nemusí ale zjišťovat, odkud na něj proudí peníze. Tato zdánlivě banální formule je v praxi klíčem k likvidaci mnohých spořádaných životů. Díky ní se totiž exekutor nemusí starat ani o to, zda má člověk, jenž exekuci čelí, potřebné existenční minimum nebo zda mu na účet chodí přídavky na děti či jiné sociální dávky. „Takových případů je bohužel dost, jen na mém stole se jich týden co týden objeví několik,“ říká v obsáhlém rozhovoru České televize na téma exekucí Jitka Seitlová z kanceláře ombudsmana. Za ty nejbrutálnější lze jednoznačně označit případy matek samoživitelek, které se do problémů mnohdy dostaly ne svou vinou. „Často právě tito lidé nemají šanci mít právníka, který by jim poradil, nevědí, kam se obrátit, a pak nastává celá spirála problémů. Takový člověk lehce podlehne široké nabídce menších půjček a půjčuje si od – řekněme – nestandardních bankovních institucí, které ho potom dostávají do řetězce problémů a řetězce dluhů,“ dodává.
Problémy působí ale často i exekutoři sami, byť je to – zvláště u těch soukromých, pro něž je vymáhání dluhů vlastně živobytím – pochopitelné. Zkušenosti z kanceláře veřejného ochránce práv hovoří o případech, kdy si exekutor záměrně ponechává delší lhůty, aby jeho zisk narostl. Často také už jen způsob exekuce připomíná právně spíše sci-fi.
Navzdory vyjádření soudů, které v několika případech uvádí, že by se exekuce měla vztahovat na majetek v hodnotě úměrné k výši dluhu, dochází i k paradoxům, jako je zabavení domu nebo bytu a následného prodeje i přesto, že dluh samotný činil pouhé tisíce korun.
Opatrovník
Dalším nešvarem je takzvané opatrovnictví. „Dlužil jsem několik set korun za faktury na telefon, domů mi ale žádné upomínky nechodily,“ popisuje svůj případ další z „dlužníků“. Jeho případ nakonec dopadl dobře, ale až rozhodnutím Ústavního soudu, na který se muž z Brněnska obrátil.
Jeho dluh telefonní společnosti, která jej začala vymáhat, potvrdil Český telekomunikační úřad a z řad svých zaměstnanců mu ustanovil „opatrovníka“. Ten by sice z principu měl hájit zájem dlužníka, ale v praxi se tak nestává, což je poměrně logické. Zákon to navíc stále umožňuje. Podle Ústavního soudu si ale takto úřady nesmějí ulehčovat své rozhodování a v případech, kdy posuzují opatření proti lidem, kteří mají dluhy, ale nevědí o nich, musí podniknout veškeré kroky, aby je našli. Zmiňovaného muže našel až exekutor na adrese, kde dotyčný žije přes padesát let. O svých dluzích se ale dozvěděl teprve po čtrnácti měsících od rozhodnutí ČTU. Zatímco upomínky chodily na adresu ateliéru, příkaz k exekuci už si našel cestu k dlužníkovi. U soudu se muž poté hájil tím, že došlo k porušení jeho práva na to, aby věc byla projednávána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soudci jeho stížnosti vyhověli. Podle nich úřad postupoval chybně a velmi vážně porušil mužova práva. „Úřad před ustanovením opatrovníka nedostatečným způsobem zjišťoval místo pobytu a jako opatrovníka ustanovil svoji zaměstnankyni, která nemohla účinně hájit práva stěžovatele (což také řádně nečinila), čímž mu znemožnil účast na řízení a možnost se v něm svých práv řádně domoci,“ rozhodli soudci.
Plzeňský případ
Pobouření způsobily i případy, kdy si exekutoři neoprávněně účtovali vyšší náklady na cesty. Je to patrné na kauze dvou exekutorů z Plzně. Ti provozovali nezákonné pobočky a jsou v podezření, že tisícům lidí naúčtovali „mastné“ cestovné za nevykonané návštěvy. Exekutorská komora je ale nezbavila mlčenlivosti, a policie proto případ odložila. „Podle mého hrubého odhadu se exekutorský úřad za dobu pěti let, tedy od svého vzniku do mého odchodu, nepoctivě obohatil o téměř třiašedesát milionů korun. Odhaduji totiž, že za zmíněnou dobu bylo exekutorským úřadem doručeno povinným asi 55 000 spisů a maximálně u třetiny z nich bylo účtováno cestovné oprávněně. U ostatních ne,“ spočítal bývalý exekuční vykonavatel Milan Bajcár. Napadá tak sdružení soudních exekutorů Zdeňka Zítky a Martina Tunkla z Plzně. Pracoval totiž u nich jako vykonavatel, ale pak se rozešli dohodou. Následně jimi byl obviněn ze zpronevěry a pravomocně odsouzen. Jeho útoky na exekutory by v tomto smyslu mohly vyznít jako pomsta zhrzeného zaměstnance šéfům. Nicméně většina informací zveřejněných na internetové adrese aktualne.eu, která případ mapuje, do sebe zapadá. Když se na začátku roku 2007 konal s Bajcárem soud, přiznalo hned několik zaměstnanců plzeňského exekutorského úřadu, že nějaké pobočky po republice měli. „Pražská pobočka fungovala. Prováděli jsme kontrolu poboček, jak vedou evidenci,“ vypověděl před soudem například Martin. „Exekutoři tady měli kancelář víc než rok,“ potvrdil deníku Právo majitel objektu, kde měla sídlit pražská pobočka. „Provozování poboček úřadu mimo obvod příslušného okresního soudu je v rozporu se zákonem,“ řekl mluvčí Exekutorské komory Pavel Kočiš. S tím souvisí podezření, že plzeňští exekutoři okradli přes nezákonné pobočky tisíce dlužníků započítáním nadneseného (namísto vykonané cesty z blízké pobočky účtovali jízdu z mnohem vzdálenějšího sídla) nebo vymyšleného cestovného. „Dlužil jsem za mobil. Nikdo ke mně od exekutora nepřijel. Vše jsme vyjednávali telefonicky nebo poštou a pak jsem to tupě zaplatil,“ vypověděl muž, kterému Zítka napočítal 2280 korun na cestovném. Chce zůstat v anonymitě, protože má ještě další dluhy a bojí se exekutorské pomsty. Nicméně teď se k jeho obvinění exekutorů přidávají i další podobně postižení. „Ta obvinění jsou nesmyslná a lživá. Řešíme to formou trestního oznámení,“ zdůraznil Tunkl a dodal: „Účastníky exekučního řízení jsme žádným způsobem nepoškodili. O konkrétních případech se nemohu vyjadřovat, protože musím dodržet povinnost mlčenlivosti. Mohou však podat námitku, s konkrétní položkou nesouhlasit a pak je to řešeno u soudu.“ Případ začala šetřit plzeňská policie, ale podivně. „I když byla Exekutorskou komorou několikrát informována, jak by měla postupovat, na doporučení nedala. Proto musela svazky zabavené při domovní prohlídce vrátit a nemohla je použít jako důkazy v trestním řízení,“ vysvětlil Kočiš s tím, že policisté se obecně v exekutorském řádu moc nevyznají. „Nejsem oprávněna vám poskytovat informace,“ dodala patřičná vyšetřovatelka Michaela Vůchová. Její úřadovna se v Plzni nalézá nedaleko sídla exekutorů. „Trestní řízení proti těmto exekutorům bylo ukončeno usnesením o odložení,“ pokračoval mluvčí útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Roman Skřepek. A proč? Výstupy z výslechů byly bezcenné, protože vyslýchaní nebyli zbaveni mlčenlivosti, a když to chtěla zmatená policie napravit, dostala přes prsty. „Exekutorská komora následně bez udání důvodů odmítla zprostit povinnosti mlčenlivosti jak oba podezřelé soudní exekutory, tak i všechny zaměstnance Exekutorského úřadu Plzeň-město,“ napsal Václav Průcha z Krajského státního zastupitelství v Plzni.
Mohlo by se zdát, že komora exekutory kryje. „Policie nás požádala o paušální zbavení mlčenlivosti bez udání konkrétních případů. To ale podle zákona nelze a komora nemohla žádosti ani při nejlepší vůli vyhovět,“ komentuje věc Kočiš s tím, že právě komora na exekutory podala prvotní trestní oznámení. Kvůli popsané hře na schovávanou nelze vinu či nevinu plzeňských exekutorů v trestním řízení prokázat. Případu se ujal kárný senát Exekutorské komory, který ho šetří. Ale jeho předchozí rozhodnutí týkající se exekutorů Zítka a Tunkla mnohé napovídají. V roce 2003 dostali za nezákonnou pobočku v Českých Budějovicích oba pokuty 10 000 korun a v roce 2007 byli ohledně kanceláře v Karlových Varech zproštěni kárné žaloby. „Nestačí říct, že kancelář je pobočka. V kárném řízení je třeba to i prokázat,“ dodal Kočiš.
V jednom z podobných případů, který se stal Jaroslavu Šprunglovi, kdy si exekutor naúčtoval nesmyslně vysoké náklady za poštovné, dokonce soud rozhodl o snížení nákladů na cestovné exekutora na pětinu. Přesto podle Seitlové dochází i k případům, kdy si exekutor přijde na své, i když dlužník zaplatí. „Bohužel takový případ jsem také zaznamenala, stalo se to u jednoho stěžovatele, který zaplatil dluh, nicméně exekuce proběhla a byla to právě exekuce prodeje domu. Situace je bohužel nevratná.“
Autor je redaktor deníku Právo.