Zářijové číslo populárního měsíčníku Alternatives économiques se věnovalo tomu, co ekonomové v současnosti nazývají druhou vlnou ekonomické recese. Je provázeno extrémním zvyšováním cen paliv i potravin. Autoři úvodníku se obracejí na čtenáře s žertovným: „Jestli se vám líbil první díl, budete milovat i ten druhý!“ Nemají ale na mysli ani divadelní nebo televizní hru, ani akční seriál, odehrávající se na druhém břehu Atlantiku. Má jít o reality show, která se koná v Evropě a týká se kupní síly každého z nás.
Všem seriózním analytikům je totiž jasné, že se hypoteční krize, která se poprvé projevila před rokem ve Spojených státech, nutně projeví i mimo sféru spekulací. O to více, že její průběh doprovází extrémní navýšení cen paliv a potravin, které se projevilo na přelomu let 2007 a 2008. Většina konzumentů se podivila, když v letošním roce poprvé nabrala u pumpy plnou nádrž nebo projela okolo kasy supermarketu s plným nákupním vozíkem. Agentury Eurostat a Insee potvrdily v Evropě v průběhu druhého čtvrtletí roku 2008 propad ekonomické aktivity. Všechny motory růstu se zdají být zabrzděny, ve Francii dokonce poprvé od roku 2003 klesl i počet pracovních míst. Paradoxně se totiž ukázalo, že je krizí daleko více než Spojené státy postižena právě Evropa.
Francouzská vláda na tuto situaci zareagovala snahami o zmenšení katastrofických dopadů krize. Na druhé straně ale autoři úvodníku konstatují, že státní rozpočet neumožňuje, aby si vláda mohla dovolit v krizi vystupovat jako aktivní hráč. To nejlepší, co lze v současnosti od francouzské vlády čekat, je, že se během současného předsednictví Evropské unie nepustí do ohlašovaných projektů a ponechá evropský rozpočet v jeho dosavadní „nízkonákladové“ podobě.
Evropská centrální banka navíc rozpoznala nebezpečí krize až relativně pozdě, po dlouhou dobu ji totiž chápala ve srovnání s inflací až jako nebezpečí číslo dvě. Dnešní euro je sice velmi slabé, ale právě to by mohlo napomoci dalšímu růstu evropského hospodářství. Cena práce by se totiž značně snížila a evropské firmy by se mohly stát daleko konkurenceschopnějšími než dosud. To všechno jsou ale prozatím spekulace a dosud není příliš jasné, zda a odkud se zjeví superhrdina, který ukončí druhý díl této mizerné série happy endem.
Zářijové vydání měsíčníku Le monde diplomatique se v článku Jeana Radvanyiho orientovalo na možná nejžhavější konflikt letošního léta, totiž na válku v Jižní Osetii. Stanovisko levicového měsíčníku pak může být do jisté míry komplementární k vyjádřením pánů Sarkozyho a Kouchnera, jejichž ústy během francouzského předsednictví Evropské unii vlastně mluví i čtenáři A2. Název Radvanyiho článku „Strategie napětí: Když si ,velcí’ hrají v Osetii“ vystihuje autorův náhled na problematiku. Michail Saakašvili podle něj, obklopen americkými stratégy, přispívá útokem na Jižní Osetii k strategii marginalizace Ruska, tak jak byla ze strany NATO vytýčena po roce 1991. Tvrdostí své odpovědi však Kreml ukázal, že již pokládá tuto éru za skončenou. Tento konflikt má však ještě další rozměr, často přehlížený zahraničními analytiky – rozporuplnou regionální historii. Osetinci i Gruzíni jsou z valné většiny pravoslavní křesťané. Jejich vzájemné vztahy jsou úzké a mají dlouhou tradici. V sovětském období zde bylo velké množství smíšených sňatků, v období velkých historických otřesů však nebyly vztahy mezi oběma etniky zdaleka tak idylické. Radvanyi viní z mezietnických střetů hlavně gruzínský nacionalismus, který pokládá za značně centralizační a integrační sílu. Konflikty mezi Gruzínci a Osetinci se totiž vyskytly jak po vyhlášení první gruzínské republiky v roce 1920, tak i po získání nezávislosti na Sovětském svazu. Během vlád prezidentů Zviada Gamsachurdii a Eduarda Ševardnadzeho v letech 1991 a 1992 gruzínská armáda několikrát vpadla do Jižní Osetie, kde za sebou zanechala i civilní oběti a kolony uprchlíků směřujících do Severní Osetie a do Ruska. Zůstává pro něj však bez pochyb, že se ruská vláda pokusila využít protigruzínských nálad osetinského obyvatelstva, aby oslabila suverenitu Tbilisi nad regionem, obdobně jako to udělala v případě Abcházie.
Po příměří podepsaném v červnu 1992 v ruském Dagomysu se zdálo, že se podaří najít politické řešení problému. Mírotvorci, kteří na jeho dodržování měli dohlížet, sice zastupovali všechna tři etnika, ale napětí se brzy znovu vyostřilo. Důvodem bylo podle Radvanyiho to, že se Jižní Osetie stala „černou dírou“ Kavkazu, místem, kudy kvůli jeho strategické poloze na jižním konci Rokského tunelu proudil kontraband mezi Tureckem a Ruskem. Této situace dlouhou dobu využívaly ke svému prospěchu jak osetinské, tak i gruzínské elity. Přilitím oleje do ohně se ale podle autora stalo to, že Ruská federace nabídla obyvatelům odštěpeneckého regionu ruské pasy. Tbilisi pak na toto vychýlení z rovnováhy reagovalo snahou podřídit si Jižní Osetii silou.