Silná vlna sociálního neklidu, která zasáhla Francii na začátku podzimu tohoto roku, souvisela s celoevropským trendem úsporných opatření. Poměrně přesné a pravidelně aktualizované informace o protestech přinesl server Rue 89, na němž mohou své fotografie a videomateriály publikovat i čtenáři. Ve Francii se hlavním sporným tématem stala penzijní reforma, která podle zdrojů blízkých vládě a odborům dostala do ulic 825 tisíc až tři miliony lidí. V polovině října se viditelně projevila nespokojenost nejmladších Francouzů, kteří si už dnes mohou být jisti tím, že na životní standard svých rodičů a prarodičů budou dosahovat jen velice těžko. Protesty středoškoláků a dalších mladých Francouzů se na několika místech země proměnily v násilné střety s policií. Řada studentů vstoupila do okupačních stávek a okolo některých gymnázií a dalších středních škol vyrostly barikády z lavic, popelnic a na několika místech dokonce z převrácených automobilů. Pro francouzské motoristy byla další nepříjemnou zprávou taktika řidičů nákladních aut, kteří na protest proti penzijní reformě vyhlásili „hlemýždí operace“ a hlavní francouzské tahy proměnili v nekonečné kolony ploužících se vozidel. V neposlední řadě přispěla k vráskám motoristů i zpráva, že asi desetině všech francouzských čerpacích stanic došly zásoby benzínu a nafty a další téměř čtvrtina čerpacích stanic přiznala vážné problémy se zásobováním. Na vině byla stávka zaměstnanců francouzských rafinerií a dalších petrochemických závodů. Za této situace uvedla SNCF (hlavní francouzská společnost provozující vlakovou osobní dopravu), že v polovině měsíce s největší pravděpodobností vyjede pouze každý druhý vnitrostátní vlak, a značné problémy lze očekávat i v mezinárodní přepravě. S největší pravděpodobností však vláda přes tento odpor od sporné reformy neustoupí a ani neupustí od zvýšení věku, ve kterém budou Francouzi odcházet do starobního důchodu.
Zatímco deportacím balkánských Romů se v tisku dostalo poměrně širokého ohlasu, stranou zájmu zůstal další kontroverzní návrh Sarkozyho kabinetu, který také souvisí se snahou současné vlády sjednotit Francouze ve strachu z „cizinců“. Jde o myšlenku odnětí francouzského občanství těm, kteří se dopustili závažných trestných činů. Sarkozy vystupuje jako stoupenec odnětí občanství za násilí proti bezpečnostním složkám státu už od událostí před policejní stanicí v Saint-Aignan v departementu Loir-et-Cher, které stály na počátku letní vlny deportací Romů. Nonkonformní katolický deník La Croix ve svých letních a podzimních vydáních upozornil, že Sarkozyho návrh měl v zásadě „pouze“ rozšířit platnou praxi, ke které už několik let za praktického nezájmu médií docházelo. Francouzské občanství však bylo až dosud odnímáno pouze v případě velezrady nebo usvědčení z podílu na teroristickém útoku. Rozšíření této praktiky na kohokoli, kdo by se postavil francouzské policii, armádě nebo jakékoli „veřejné autoritě“, evokoval na konci července právě Sarkozy. „Osoby cizího původu“, o nichž hovořil ve zmíněném projevu při investituře nového prefekta v Grenoblu Sarkozy, mohou být i dětmi cizinců nebo i jejich vnoučaty. Prezidentovou myšlenkou se ve vší vážnosti začal zabývat kabinet a ministři vnitra a „imigrace, integrace, národní identity a vzájemně podpůrného rozvoje“ Brice Hortefeux a Eric Besson přišli s rozšířením okruhu případů, kdy měl být institut odnětí občanství používán (mělo jít např. o polygamii, ženskou obřízku a zneužívání sociálních dávek). V platnosti ale nakonec zůstal pouze původní Sarkozyho návrh trestat odnětím občanství násilí na policistech. Parlament ho schválil na konci září.
Francouzská ultrapravice se obdobně jako ta italská těší v posledních letech nebývalému rozmachu. Je pestrým myšlenkovým konglomerátem čerpajícím z nedávné zkušenosti autonomního nacionalismu, ale i dřívějších lokálních vzorů tzv. Nové pravice. Na evropské ultrapravicové scéně dnes zaujímají francouzští a italští „identitáři“ pozici avantgardy a kolektivy jako pařížský „Projet Apache“ nebo římský „Casa Pound“ hrají prim na celoevropských „nacionalistických lifestyle portálech“ Zentropa a Badabing. Je přitom těžké říci, nakolik lze ideologie těchto skupin považovat za ultrapravicové v tom smyslu, jak se tento přívlastek dosud používá. Na jedné straně se totiž řada z nich neváhá přihlásit k odkazu „White power“, ale na straně druhé většinou podporují i nacionalismus v globálním měřítku. Francouzské skupiny jako Projet Apache, Bloc identitaire nebo Une autre jeunesse podobně jako jejich italští kolegové otevřeně vystupují proti „islamizaci“ Evropy, „rasismu proti bílým“. Klíčový je pro ně termín identity, využívaný v inflační míře i současným francouzským establishmentem. Při interpretaci jeho významu lze odkázat až k zakladateli myšlenkového proudu Nové pravice, Alainu de Benoistovi. Právě s ním vedli rozhovor v letním vydání čtyřměsíčníku Eléments editor této hlavní revue Nové pravice Michel Marmin a šéfredaktor ultrapravicového časopisu Choc du Mois François Bousquet. Tématem rozhovoru bylo, zda je Nová pravice skutečnou pravicí, nebo spíše levicí. Alain de Benoist se nevyhnul rozevláté argumentaci, typické pro frankofonní intelektuály od Tariqa Ramadana po Erika Zemmoura, prokázal ale solidní znalost myšlenkového vření jak na pravé, tak i na levé straně politického spektra. V úvodu rozhovoru se vyhranil vůči „celoplanetárnímu rozšíření ideologie trhu jdoucí ruku v ruce s globalizací, která má v první řadě rozměr amerikanizace“. Největším jeho nepřítelem je tak „ekonomicky vzato kapitalismus a tržní hospodářství, politicky liberalismus, filosoficky individualismus, sociálně buržoazie a geopoliticky Spojené státy“. Alain de Benoist a jeho think-tank Nové pravice GRECE (Groupement de Recherche et d‘Études pour la Civilisation Européenne) vystupoval proti Spojeným státům a kapitalismu už v dobách studené války, kdy dokonce prohlašoval, že je mu milejší vidina Francie v stalinistickém táboře než ve sféře vlivu Yankeeů. V rozhovoru zmiňuje jako odstrašující příklady pravicových politiků: Margaret Thatcherovou, George W. Bushe, José Mariu Aznara, Silvia Berlusconiho, Nicolase Sarkozyho, Lecha Kaczyńského, Gianfranka Finiho, Davida Camerona či Sarah Palinovou. Tito politici pro něj znamenají zradu konzervativních ideálů ve prospěch poklonkování kapitálu, tedy cosi podobného, co levice vyčítá Tonymu Blairovi. Podle Benoista ale zdaleka neplatí, že by nepřítel mého nepřítele byl mým přítelem, a proto je Nová pravice, třebaže značně inspirovaná ideologií levicových skupin francouzského roku 1968, stále spíše pravicí. Nakolik je toto rozdělení iluzorní, ukazuje Michel Marmin na příkladu tvorby režiséra Kena Loache, jehož dílo je chápáno jako trockistické. V jeho filmech však nachází hodnoty, které pravice mezitím opustila, jako je čest, heroismus, sebeobětování, nezištnost.